Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Highland Trail 550 - závod Skotskou vysočinou, I. díl

22.1.2018 10:30

Pavel Macháček, extrémní biker, několikanásobný účastník Loudání, 1000 mil a pokořitel Great Divide Tour, vyrazil vloni na další výzvu. Přečtěte si první díl jeho zážitků z nonstop závodu Skotskou vysočinou - Higland Trail 550.

Bookmark and Share

O závodu highland trail 550


Trať měří 900 km (550 mil) a vede drsnou Skotskou vysočinou. Zapomeňte na československých 1000 mil, to je jen dobrý základ, ale pořád jen entry level. Tady je to podobné jako na Tour Divide, Arizona Trail či Colorado trail, což byl pro tvůrce trasy Allana Goldsmitha vlastně vzor.

 

Tedy: trasa divočinou,  většinou fakt daleko od civilizace, volná registrace s výběrem 50 nejzasloužilejších pro společný start (Grand Depart), žádné startovné, každý si vše veze sebou nebo obstarává z veřejně dostupných zdrojů, žádná pomoc na trase, žádné prize money. 

Trasa Highland trail - mapa


Na rozdíl od některých jiných nonstop závodů se jedná o velmi technickou trasu, kde se hodně tlačí, nosí, brodí, padá... Peggy Marvanová uvádí, že tlačila a nesla kolo 250 km, já bych za sebe odhadnul 120 km. To je dáno tím, že jsem přece jen silnější a byl jsem ochoten také více riskovat. Startuje se z městečka Tyndrum, 80 km severně od Glasgow a trasa vede drsným terénem středem velmi málo osídlené Skotské vysočiny až do nejsevernějších partií Skotska a zase zpět. Startuje se poslední sobotu v květnu a počasí bývá typicky Skotské od slunečna po psoty s horizontálními dešti a teplotami kolem nuly.


Příprava


Jak se na start takové šílenosti dostane běžný česká cyklista? Nijak, prostě běžný cyklista to nemá zapotřebí a jízda dnem i nocí někde ve skalách a mokřadech je zcela mimo jeho chápání. V mém případě tomu předcházel v roce 2016 patrně nejdelší bajkový závod světa Tour Divide z kanadského Banffu do Antelope Wells na Mexické hranici. Když jsem se tam hodinu před půlnocí, po 18 dnech a skoro 16 hodinách dohrabal a stanovil tak nový český rekord Tour divide, čekal tam na mě Tom Rowntree, který tam dojel o  3 a půl minuty přede mnou. Sotva jsem ho opatrně objal (měl jsem silně pochroumaná žebra od srážky s karavanem), hned jsem na něm plný vyplaveného endorfinu vyzvídal,  co si dáme  příště. „Pojeď k nám do Skotska, máme tam very good trail, Highland trail 550.“ A tak jsem zase skoro rok dopředu věděl, kam vyrazím na další „dovolenou na zotavenou“.


Skotsko není Amerika, Vysočina nejsou Rockies, a také dosavadní rekord závodu 4 dny 1h 50 minut už u mě nebudil tolik respektu jako o 3 600 km delší Tour, kde je třeba na rekord šlapat skoro o 10 dnů déle. Nicméně s jídlem roste chuť. Takže už né dojet, ale umístit Margl bike team na bednu nebo přinejhorším mezi prvních pět! Vždyť Tom ten závod v roce 2015 vyhrál a o rok předtím byl třetí. No, a kdyby se mnou ten karavan 1 300 km před cílem nevymetl colorádský pangejt, kde jsem si kromě žeber zlomil i karbonová řidítka, nadělil bych mu s přehledem půl dne.


Takže opět poctivá příprava, tedy alespoň na mé poměry: každý měsíc od října do ledna přes 40 h na bajku, v únoru dvojnásobek na běžkách, a pak postupně navyšovat kilometry a intenzitu. Zkrátka od počátku roku do půlky května 305 h a 5 200 naježděných km. K tomu nějaké ty ultra typu 90 km Bobolopet (běžky klasika), Wolfman (vítězství na 222 km na snowbajku za 31 h nonstop), Road adventure (vítězství ve dvojici s pozdějším finišerem RAAM Tomem Navrátilem). Nicméně minimálně 80 % mých tréninkových km se odehrávalo ráno a večer cestou do a z práce(celkem 55km). Téměř denně, v mrazu, dešti i vedrech s výživným stoupáním na Vidouli a Strahov.


Ale jednu skoro profi perličku jsem v přípravě měl: na naléhání Filipa Degla jsem podstoupil zátěžové testy. Pan zátěžový tester mě hned u dveří ohodnotil, že jsem tlustý a ukázal mi fotku jakéhosi Gándího,  že jako takhle má vypadat cyklista. No a po skoro hodině zvedání zátěže, kdy jsem se dostal na 400 W, mi začal tykat. A po 430W dávce zůstal zírat, když jsem mu sdělil, že další dávku už nechci, protože po testu odjíždím na kole trénovat do Krkonoš. Je sice pravda, že ten den jsem za kamarády z Marglu do polské Karpacze nedojel a utrmácený jsem bivakoval na hradní zřícenině u Vrchlabí, ale aspoň jsem vyzkoušel karimatku vyrobenou doma z mirelonu (180 g) a natrénoval rychlost vybalování a balení věcí na spaní.


Jinak tedy tento první a poslední dlouhý trénink s plnou polní proběhnul o prodlouženém víkendu  5.- 8.5. a  obsahoval 555 km a 12 000 výškových m. Většinu z toho jsem jel vytrvalostní piánko,  i když tedy v těch Krkonošských kopcích to občas moc nešlo. Výbava obstála tak napůl, Garmin Etrex 30, dres Rainmem od Kalase i Fenix světlo BC21R a čelovka HL60R se osvědčily, zato bunda od renomovaného Gore bike wear byla promočená po 20 minutách deště. Na poslední chvíli jsem ji tedy nahradil. Do startu zbýval týden a Tom mi jasně sdělil, že ve Skotsku je dobrá nepromokavá bunda základní předpoklad  úspěchu. Nebyl čas na další testování, vsadil jsem tedy na uznávaného českého výrobce a vybral 300g goretexku Attack od Tilaku. Po půlhodinovém testu ve studené sprše jsem v ní na druhý den vyrazil na letiště.


Má cesta na start

 

Do Skotska se dá dojet za den autem nebo doletět za dvě hodiny z Ruzyně. Já měl v plánu týden po Highland trailu nastoupit na 1111 km dlouhý 10. ročník Loudání, takže volba byla jasná. Jen se mi nechtělo letět samotnému. Udělal jsem poptávku po parťákovi mezi dalšími pěti přihlášenými Čechy. Poté, co jsem vybral spoj a naplánoval přesun z Prahy na start, se ke mně přidal Tomáš Olveczký. Na Ruzyni jsem ho viděl poprvé.

Na letišti s krabicí s kolem


Stejně jako já v cyklistickém, v tretrách, s malým baťohem na zádech, zato s velkou papírovou krabicí na kola v rukách. Praha - Edinburgh v 10 h odlet s Easyjet. Akcelerace mě mačká do sedadla, v uších hrne Santana svůj cover zeppelínovských Whole Lotta Love a postarší bajker ze Svratky (Českomoravská vysočina) míří na skotskou vysočinu, poprat se o přední umístění v jednom z nejtěžších závodů světa. Další rok za mnou, další těžká příprava, čím starší, tím lepší, tak tohle se neomrzí, dojatý sám ze sebe zavírám oči, přidávám volume a už letíme…


Na letišti nás chvíli po poledni vyzvedla manželka kamaráda mého kamaráda Jane a odvezla 20 mil k nim do baráčku. Tam jsme nechali krabice, smontovali kola a při English tee poklábosili o skotském počasí. Bylo slunečno a ke třiceti stupňům. Jane to okomentovala, že toto fakt není typické skotské počasí, to že je zázrak. A hned mi do batožiny cpala sun cream.

English tea s Jane a Tomášem


Poté, co nás počastovala dalším příslovím: „Nelíbí se Ti Skotské počasí? Tak počkej 30 minut.“, jsem opalovák odmítnul a z výbavy vyřadil i batoh a ultrateplé ponožky. Naopak jsem s povděkem přijal repelent o síle „Jungle formula“ proti moskytům a obávaným muškám midgees.


Na start do Tyndrumu jsme se s Tomem přesouvali kolmo. Díky skvělé aplikaci Locus v mobilu nebyl problém nalézt trasu mimo hlavních cest. Po nahrání gpx od Toma do Locusu i Garminu jsme si po 50 km mohli vychutnat i první skotské traily mezi ohradami plnými ovcí a krav. Díky tomu jsem se mohl naučit i první fígle jak otevírat/zavírat vrátka, vrata, branky a brány. Prostě co majitel, to většinou jiný způsob a vychytávka, každý druhý kilometr sesednout, pokoumat nad petlicí či zámkem, odehnat ovce, zavřít, nasednout a tradá k další ohradě.


Po 90 km jsme dojeli k jezeru Loch Lomon, bylo před 23. hodinou, ale tady na severu bylo stále krásně vidět. K přespání jsme si vybrali maličký poloostrov. Tom rozbil stan, já roztáhnul karimatku a v teple a suchu jsme spokojeně spali až do sedmé. Ráno opláchnout v jezeře, nabrat vodu v potoku a tradá do Tyndrumu. Tam jsme dorazili chvíli po poledni. Po vyjetí na hlavní cestu mě hned zaujala otevřená chatka v jakémsi obecním dětském ovčinci – tak zde bych mohl bivakovat v případě deště…


Základna závodu je v přijemném prostředí Tyndrumského The Real Food Café. Před ním už postával vzorně nabalený super tuper bajk Salsa Spearfish.

 

Naložený bike největšího favorita Neila Beltcheka - Salsa Spearfish

Uvnitř za oknem vidím největšího favorita Neila Beltchenko. Drze parkuji svého Superfly hned vedle Neilova zázraku a jdu mu vyřídit pozdravy od Davida Kiwiho (Novozélandský absolvent Tour Divide z Prahy). Neilovi je 29 let, ale má za sebou druhé místo na loňském Tour a čerstvý rekord na Colorado trail (805 km z Denveru do Duranga ve výškách 2000 až 4 100 m n.m., 21 330 výškových metrů) za neuvěřitelné 3 dny 19 h a 40 minut.  Však také hlavně kvůli němu si místní borci projížděli úseky závodu hned, co z ní aspoň trochu slezl sníh, tzn. od půlky dubna. Neil je sympaťák a totálně v pohodě, říká, že si Davida i mě pamatuje a s úsměvem vrtí hlavou nad mojí naivní otázkou, zda veze stan. Prý vyhodil i karimatku, protože spát prý bude jen minimálně. Po chvíli doráží duše závodu Allan Goldsmith a zve nás na večerní předstartovní vyjížďku na piknik. Závodníci se kolem restaurace tak nějak nahodile objevují a mizí, představujeme se navzájem, prohodíme vždy pár slov a zase si jde každý po svém.


Na parkoviště přijíždí Petr Jiroušek s rodinkou. Cestu v dodávce zvládli i s miminkem za den a půl. Přivezl mi akumulátory do Fenixů, které Easyjet na rozdíl od ostatních aerolinek na palubě zakazuje (přesto jsem jich pár pro jistotu provezl). Po chvíli klábosení máme první problém. Tomášovi díky poryvu větru spadlo kolo opřené o zeď tak nešťastně, že se vytrhla hadička k zadní brzdě. Kde teď vzít náhradní a doplnit olej? No přece přímo na parkovišti. Tomáš ušel 20 m a u nejbližšího obytňáku s bajkerskými polepy získal odbornou pomoc, protože majitel byl vlastníkem cykloservisu a hadičky i olej na shimana měl s sebou.


Nechávám Tomáše i Petra v družných přípravách a sháním něco k přespání. A bohužel nic volného není, snad prý ve vedlejší vesnici. Dál to neřeším, je pěkně, tak aspoň potrénuji na závod a vyspím se opět venku. Zatím pojedu na ten piknik. Sraz u nádraží. Postupně se sjíždí tak třicet jezdců a společně vyrážíme přes táhlý kopec do krásného údolí s malebnou říčkou. Zde si každý vytáhne pivko či vínko, sedneme na kameny a klábosíme o závodu a těch našich cyklistických tématech. Borec z Belgie mi líčí, jak bude pořádat selfsupported závod přes pět zemí a že mě zve. Do řeči mu skáče postarší vyzáblý Ital a přesvědčuje ostatní, že nejlepší singletracky jsou na Sicilii. Z druhé strany naslouchám Neilovi, který vykládá, jak na kole začínal, jak postupně projel všechny hlavní traily v USA a jak po několika pokusech zajel rekord na Colorado trail divide. Jel solo časovku, tedy tzv. ITT mimo organizovaný společný odjezd a CTD prý považuje kvůli nadmořské výšce za nejtěžší selfsupported závod světa. V tu chvíli už tak nějak začínám tušit, kam se vydám napřesrok...

 

Po hodině klábosení vstává děvče sedící vedle Allana a pronáší tichým hlasem projev. Je to vzpomínka na nedávno zesnulého Mika Halla, bývalého rekordmana v objezdu zeměkoule, držitele rekordu Tour Divide a v bajkerské komunitě nesmírně respektované persóny. Mika 31.3. nad ránem srazilo auto necelý den před dokončením závodu přes Austrálii (5 000km), když jel na druhém místě. Je to pro nás všechny memento. Po vzpomínce na Mika koluje flaška dobrého vína. Tiše připíjíme na památku borce, který měl stát na startu tohoto závodu s námi. Pomalu se znovu probouzí bajkerské tlachání, které vydrží další hodinu.

Na předstartovním pikniku


Pak opět přes táhlý kopec zpátky k restauraci a rozchod. Závodníci se rozjíždí do svých chatek či stanů. Já po chvíli neúspěšného hledání zbývajících českých účastníků, nakupuji na benzínce něco málo k jídlu a vyrážím za městečko hledat dobré místo na přespání. Nakonec se vydrápu na kopec a uléhám pod hvězdami na malé plošince uprostřed strmé stráně. Spánek se tradičně nedostavuje. Mušky jsem sice zahnal repelentem, ale nervozita před startem je u mě standardním projevem obav i velkého chtění.


Nezdařený start

Ráno se probouzím kolem sedmé dost nedospalý. Hodinu mi trvá než se trochu najím, posbírám věci, sbalím je na kolo, obléknu do závodního a začnu opatrně slézat vlhkou stráň. Dostávám se do časového skluzu. Musím ještě koupit něco jídla a pití, dobít telefon (nechávám po domluvě s obsluhou bez dozoru v zásuvce v kavárně) a zatejpovat si kolena (osvědčená metoda proti chladu i pádům). Ještě se všichni společně fotíme před restaurací.

Skupinové focení účastníků zájezdu, vlastně závodu


Pak se ostatní vydávají na start a já pro mobil do restaurace. Ještě tedy musím na záchod, předstartovní stres dělá své. Také přesné místo startu trochu hledám, bylo trochu dále než mi ukazoval Garmin. Minutu před devátou nakonec nalézám všechny účastníky v kopci za Tyndrumem. Zbývá minuta do startu. Přidávám tedy do tempa, pokřikuji „I am ready for the good time“ a podobné blbiny. Vesele houkám houkačkou na šťastné shledání a na to, že jsem se konečně dočkal a jsem připraven vyrazit se smečkou podobně postižených. Ostatní na mě vrhají překvapené pohledy, mlčí a z jejich reakce jsem po chvíli také nervózní. Někteří si dávají prst před ústa. Pak mi to dochází… Minuta ticha za Mika Halla, který tu měl stát s námi!  A já vůl se tam přiřítím s hubou od ucha k uchu. No jak jsem stihnul Mika poznat, určitě by mi to odpustil a měl z toho spíše legraci. Ostatní  mi také nic nevyčítají a po půl  minutě je mlčení ukončeno a znovu se rozbíhá hovor. Jen nakrátko. Zaznívá pokyn ke startu a vyrážíme.

Jsem úplně na chvostu startovního pole. Silnička je úzká a všichni celkem uhání.  Posouvám se vpřed, ale do nájezdu do terénu stihám předjet sotva deset jezdců. Následuje proplétačka po úzké pěšince mezi pastvinami. Tady se předjíždí ještě mnohem hůře a to přestože někteří jedou na můj vkus velmi opatrně. Občas nalézám alternativní stezku a po kamenité suti se mi daří jezdce či dvojici předjet. Jenže čelo závodu jede určitě úplně jinou rychlostí, což vidím při nájezdu na přehlednější úsek – odjíždí mi v dál a já se drbu stále ve středu pole. Konečně přelezeme poslední plot, protáhneme se tunelem a vyrážíme na širší cestu. Akceleruji a nabírám maximální tempo. Ta tam je taktika, kterou mi stanovil Filip Degl - tzn. tepovku držet v prvních dnech pod anaerobním prahem. Rázem tepu kousek pod svojí maximálkou. A to ne pár minut, ale pár hodin. Ale bez toho bych neměl šanci dostat se tam, kam teoreticky výkonnostně patřím – do první desítky. Zní to nabubřele, ale já tentokráte fakt chci zkusit bojovat o pomyslnou bednu.

Odstartováno - na chvostu startovního pole

 

Jenže situace tomu vůbec neodpovídá. Trasa vede kolem jezera (skotsky Loch) Loch Lyon, sluníčko svítí, teplota stoupá ke třicítce, já funím jak sentinel, ale borci kolem mě frčí velmi svižně a zadarmo mi rozhodně nic nedávají. Po dvou hodinách dojíždím Tomáše Olveczkého, který se soustředí na jízdu a komunikovat se mu moc nechce. Jen mi tedy říká, že Petr Jiroušek je daleko před námi a že si nemyslí, že by ho ještě někdy dojel. No super, takže to vypadá, že budu mít co dělat, abych byl nejlepší z Česka. Znovu ještě trochu přidávám, moje tempo nyní spíše připomíná to v závodech Kola pro život s průměrkou 25 km/h a tepovkou někde u anaerobního prahu, což je na utra dost nešťastný přístup.

 

Konečně dojíždím Alana Goldsmitha a odhaduji, že se pohybuji v první dvacítce. S Alanem se v dalších dvou hodinách míjím snad pětkrát. Je to způsobeno i tím, že se mi kazí uchycení zadní brašny a drahá goretexka od Tilaku uchycená na brašně jen popruhem mi v hrbolatých sjezdech několikrát sjíždí na stranu či dozadu a škrtá rukávy o pneumatiku. Upravuji to opakovaně, než mi dojde, že musím provést radikálnější změnu a bundu nacpu do rámové síťové brašny. Mimochodem, tu jsem okopíroval od Filipa Degla, vylepšila mi ji moje drahá Hanička a při závodu se neskutečně osvědčila (váha minimalistická, využití naopak).


Ale zpátky na trať. Po vyřešení umístění bundy řeším po chvíli jiný problém. V zadním kole mi něco podezřele klepe. Trvá to snad hodinu a půl, než přicházím na to co - uvolnil se mi zadní brzdový třmen. Za celou mojí kariéru se mi to nestalo a vypátrat příčinu klepání také nebylo snadné – při sesednutí a testovacím točení kola samozřejmě nic neklepalo. Náprava je velmi snadná, ale raději si nepředstavuji,  co by se stalo, kdyby mi z brzdy šrouby úplně vyskočily.


Po pěti hodinách a 90 km jízdy začínáme stoupat od Loch Rannoch (250 m n.m.) kolem Loch Ericht (350 m n.m.) do pohoří kolem Ben Alderu (783 m .n.m. ), čímž zároveň zdoláváme nejvyšší místo celého závodu. Tedy na naše poměry to není žádná výška, ve Skotsku se však jezdí z údolí občas i na úrovni hladiny moře a tady na severu je už od nějakých 300 m n.m. jen samá skála s pár keříky či vřesovišti, nad 500 m n.m. už to tu má skoro alpský charakter. Z jízdy je náhle přenášečka kola, které zde říkají trefně „hike a bike“. Pokud chci udržet tempo s místňáky, musím se fakt moc a moc snažit. Následkem toho mě opouští síly a dostávám hlad. Jíst ale můžu maximálně tyčinky za jizdy po drncavé cestičce. Jde na mě deprese, měsíce jsem na tenhle závod trénoval, týdny detailně připravoval a balil výbavu a teď vidím, že nestíhám, že mi to nejede, že jsem prostě v pytli.


Klesáme k Loch Lagan, projíždíme kolem vodopádů – krajina je nádherná, slunce svítí o 106. Odbočujeme vlevo z cesty na pěšinu. Valíme po další prašné cestě a já se snažím chytit do háku Alana Goldsmitha, který mě znovu dojel. Okamžitě slyším ostré pokárání – je to až směšné, ale tady se prý ve vláčku jezdit NESMÍ. OK, no tak ho pouštím a snažím se v protivětru sám. Najíždíme na rovinatý úsek podél říčky, v okamžiku, kdy ji přejíždíme, si jdu pro vodu. V tu chvíli mě dojíždí Tomáš Olveczký i jediný jezdec na singlspeedu Španěl Javier Simon. Opět deprese: bože já už nemůžu, jsem z Čechů opět nejhorší a ještě mě na rovině předjíždí borec s jedním převodem. Polévám přehřátou hlavu, vypiju snad půllitru, další litr naberu a jedu se rvát dál.


Na první mezičas na 140. km dorážím po 10 hodinách coby 20., dvě hodiny za prvními.
Následuje veledlouhý  sjezd  s krásnými výhledy. Na jednom panoramatickém místě dojíždím Tomáše, který si tu nádheru fotí, je to naposledy, co se v závodě vidíme. Do Fort Augustusu dojíždím již v prudkém lijáku úplně zničený a hladový. Míjím hotely a restaurace, v Garminu mám přece vyznačenu benzínku. A je tady a u ní jsou opřena 4 naložená kola. Zapadám dovnitř a provádím důkladný nákup: bagety, chipsy, snikersky, gumové bonbony a hlavně horkou kávu, kávu a kávu (tedy 3 kelímky). Usedám na zem vedle bajku, opírám se o zeď a jím a piju.

Kafe, kafe a kafe aneb vzkříšení na první benzince


Po 30 minutách se zvedám a jdu si ještě nějaké cukrovinky a jídlo dokoupit na další cestu, k tomu ještě dva energeťáky proti dřímotě, která mě po té baště přepadá. Začíná být jasné, že tentokráte pojedu zase na tyhle hnusné životabudiče. Za městečkem mírně kufruju, ale na třetí pokus již trefuji na panoramatickou stezku podél pověstného Loch Ness. Postupně se mi jede líp a líp. Dojíždím jezdce za jezdcem, konečně chytám tempo, které jsem si představoval od začátku. Cukr a kofein vykonaly své a já má pocit, že konečně zase žiju. Na 180. km se přede mnou zvedá strmá štěrková cesta až k horizontu a na ní čtyři jezdci.  Jdu ze sedla, dýchám zhluboka, ale s radostí dřu a rychle jezdce dojíždím. Ten předposlední je k mému překvapení Petr Jiroušek. Zapínám GoPro a chci si tu chvíli zvěčnit na video. Vesele se Petra vyptávám, jak se mu jede a jaké jsou jeho dnešní cíle. Petr je však grogy. Snad ještě víc než já před zastávkou. Prý jede bez zastávky a už dnes nikam nejede. Dávám mu tip na Corrimony Bothy, chatku pro turisty, která je vzdálená necelých 7 km a kde je možné zdarma přečkat deštivou noc. Petr rezignovaně odpovídá, že už to nedá a spokojí se se stanem. Je 21:15, vypínám kameru, znovu zrychluji a tak i Petra nechávám navždy za sebou.


Po dalších 2 km stoupání dojíždím k Loch ma Stac. Tohle jezero celé obcházíme po šutrech. Ten kilometr přenášení a jízdy po kamenech je snad nekonečný. Do toho se šeří a sílí déšt s větrem. Na konci se mi ještě po překonání 200m bahna podaří najet na špatnou stezku, takže se musím probahnit zase zpátky k jakémusi domu duchů a znovu předhonit skotského jezdce. Sjíždíme po skále dolů, vítr se mnou mává, Tilakovku zapínám až ke krku a zapínám světlo Fénix na řídítkách. Po chvíli dojíždím dalšího jezdce. Mám však pocit, že mě klame zrak. Ten borec jede na cyklokrosce s velkým batohem, pevnou vidlicí a berany! Jak mohl v tomhle brutálním terénu dojet až sem? To se brzo ukazuje po dojetí dolů na silnici mezi Cannich, Mauld a Struy, kdy mě tenhle terénní silničář znovu dojíždí.

 

Jenže mně se jede dobře i v tomhle dešti a tmě a předjet se rozhodně nechci nechat – 5 km se před ním držím 20 – 50 m zuby nehty, než konečně v mírném kopečku odpadá. A kopeček střídá kopec. A pořádný. Můj nejlehčí převod je 34x42 a dalších 6 km nejedu skoro nic jiného. Před vrcholem zastavuji, nasazuji návleky na kolena, teplou čepičku a natahuji si kapuci pod přilbu. Jak jsem si mohl myslet, že kapuce je u cyklistické bundy zbytečná a jen překáží?  Déšť se mění v bouřku, vítr ve vichřici a já se o půlnoci po dlouhé době rozhlížím po trase za sebe. Po chvíli zírání samozřejmě nalézám další 4 světélka, které se stejně jako já derou vzhůru a snaží dojet do Hydro bothy u nádrže Orrin na 220. km. Rozsvěcuji i Fenix čelovku, nastavuji vyšší intenzitu světla a hrnu si to po hřebeni dál a dál.

 

Po jedné ranní konečně nalézám vlevo od cesty malý betonový domek s opřenými koly. Bajka dávám dozadu, vytahuji spací potřeby a jídlo. Karimatku si ukládám pod stůl na betonovou podlahu. Je nás zde již 9, podlaha skoro plná a na židlích podél stěn se suší mokré věci. Svlékám se do naha, za svitu čelovky natahuji suché triko, náhradní ponožky, lezu do spacáku a chroustám poslední bagetu se šunkou a sýrem.


Po dvaceti minutách příjiždí další borec a také se půl hodiny ukládá ke spánku, takhle to proběhne ještě třikrát. Potom se pro změnu zvedá první z těch, co dojeli přede mnou, vypouští vzduch z karimatky, obléká se, jí a po dvaceti minutách bere kolo a odjíždí do tmy. Takhle se to samozřejmě opakuje znovu a znovu. O půl páté to nevydržím, rezignuji na spánek a také vylézám. Natáhnout na sebe mokré věci a nevyspaný vyrazit do temné mlhy není nic příjemného. Na druhou stranu jsem na sebe pyšný – přestávka trvala jen 3 a půl hodiny a do dalšího dne vyrážím po 220 km (z toho přes 20 km pěšky) a 4500 nastoupaných m na 10. pozici. Ale 3 první jezdci zde nespali a jsou už desítky km před námi…


KONEC prvního dílu, pokračování příště...

Fotogalerie »

 

Pavel "Margl" Macháček

Diskusní fórum pro: "Highland Trail 550 - závod Skotskou vysočinou, I. díl"

Názor Autor Datum a čas
RE: Highland Trail 5... Seiko 23. 1. 2018, 07:04
RE: Highland Trail 5... tpx 22. 1. 2018, 13:11

Reklama

automobiloveDILY24.cz

Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.




Tipy pro Vás

Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
Galaxy série 2013
 
Kolo pro život
 
BikersStickers.com

Vyhrajte s námi

Born Protein PeptoPro energetický nápoj 440g

Sponzor soutěže:


Více zde

Archiv soutěží

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz