Den druhý - na sever a na jih
Po půl kilometru stoupání na rozehřátí míří cesta opět strmě dolů. Zapínám goretexku, natahuji dlouhé Pearl izumi rukavice na své bezprsťáky a i tak během pěti minut totálně promrzám. Ve sjezdu míjím Javiera a nějak nechápu, jak se sem tenhle vousatý a maličký singlspeeďák zase dostal. Nabírám vodu z potoka, abych si na něj počkal. Dozvídám se, že na Hydro bothy dojel kolem půlnoci a dnes má v úmyslu ujet minimálně dalších 220 km. Znovu se spouštíme dolů kopcem a dole na cestě Javierovi odjíždím.
Druhý den se mi jelo zkraje fakt dobře. Na jezditelnějších úsecích i po stezkách dojíždím jezdce za jezdcem a na druhý checkpoint na 300. km dojíždím v 9 ráno jako 4. s hodinovou ztrátou na třetího Philipa Addymana. Neil Beltchenko tu však byl o 4 hodiny dříve a je teď o více než 100 km přede mnou. Rozdíl odpovídá době mého bezesného polehávání nad ránem.
Kolem 10. hodiny přijíždím do Oykel bridge hotel, což je místo na 320. km, kam se vrátíme za dalších 200 km, kdy projedeme nejsevernější partie trasy. Hotel pořadatelé inzerovali měsíce dopředu jako tradiční zázemí celého závodu, které letos trpí nedostatkem vody, (oblast navštěvují hlavně rybáři) a které bychom svojí návštěvou měli ekonomicky podpořit. Já bych to tedy udělal i bez inzerce, protože z jídla mi zbývá už jen několik nejméně chutných tyčinek. V lokálu nikdo není, ale po zazvonění u barového pultu přichází sympatická žena a i přes jazykovou bariéru (skotský přízvuk pořád nedávám) se domlouváme na Scottish breakfast.
Snídaně sestává z kávy, vajíček, fazolí, slaniny a chleba. Výborné. K tomu ještě pudink, který je však černý a chutná jako jitrnice s prejtem. Abych si spravil chuť, tak si breakfast i s kafem rovnou opakuji. Mezitím dojíždí postupně další jezdci a s Javierem je nás nakonec v hotelu šest. Dobíjím si mobil, od ostatních vyzvídám, co nás čeká dál, když tu najednou vidím další známou tvář ve dveřích. Tom Rowntree splnil slovo a našel si mě! No to je shledání! Po roce se objímáme a Tom mě seznamuje se svojí dívkou, která nás celé rozesmáté fotí.
Šťasné shledání po roce
Odjezd je tedy znovu odložený a povídáme si, co jsme od Tour všechno dělali, jak Tom skončil na Evropském mistrovství singlespeed mimo medailové pozice, jak se mi jede a co mě ještě čeká… Mezitím ostatní postupně odjížděli a já se po dvou hodinách, dvou jídlech a dvojích brambůrkách taky zvedal. Jenže bolení břicha mě zahnalo na WC a odjezd se o dalších 20 minut odložil. Nakonec jsem si ještě od barmanky koupil dva čerstvě a poctivě připravené sandwiche s tuňákem, coby jedinou zásobu na cestu a vyrazil na trať za ostatními. Půlhodinovou ztrátu na spolujezdce jsem tentokráte stáhnul za dvě hodiny, opět jsem dřel jako kůň bez zastávky. Cesta byla chvíli jezdivá, chvíli tlačivá, průměrka klesala dlouhodobě pod 10 km/h. Na nejsevernější bod Beleach Horn dorážím po 400 ujetých kilometrech v šest večer (stále běží teprve druhý den závodu) společně s Javierem na 5. -6. místě.
Na střeše Vysočiny
Ve sjezdu se od něj osamostatňuji a peru to dolů hlava nehlava. Opět předjíždím další jezdce. Je tu několikakilometrový překrásný singletrack a najíždím v něm na ostatní pár minut. Jenže dole ouha! Před osadou Achfary koukám, že v držáku chybí bidon s veškerým nářadím. Euforie je rázem pryč, bez nářadí, náhradní duše, lepení a ostatních nezbytností nemůže být o další jízdě řeč. Otáčím se, smutně sleduji velikánský a prudký kopec za sebou. Nahoru bych musel pěkně pěšky. Unaveně sedám do příkopu a poprvé dnes chvíli odpočívám. Cpu do sebe trochu jídla a čekám, zda někdo za mnou bidon s nářadím neviděl nebo dokonce nevzal. Po 10 minutách přijíždí Steve – neviděl nic. Ani Justin a Javier. Ale zázrak na sebe vzal podobu Iana Fitze! Zastavuje sám od sebe a ptá se, proč jsem tak skleslý. Bidon nejenže viděl, ale posbíral prý všechny rozházené věci a svezl je dolů pod kopec, kde je prý uložil u sloupu stodoly. Stodola je nadohled, jen míli zpátky. Nevím jak bych mu jen poděkovoval, dojetím se jen přiblbě směju a už se s novou chutí hrnu zpátky pod kopec. Cestou mě ještě míjí Huw Oliver, předjeli mě tedy čtyři soupeři. Bidon tam je, věci trochu zpřeházené, ale kompletní. Časová ztráta půl hodina, z toho polovina odpočinek a jídlo.
Takže zpátky do sedla a hrr za ostatními. Tři kilometry po asfaltu, a pak ostře vlevo do obrovského prďáku. Dojíždím Huwa, pot se ze mě řine, ale zůstávám v sedle, i když se kopec ještě více a více utahuje a Huw již dávno odpadnul. Nahoře máme nastoupáno dalších výškových 400 m. Na náhorní rovině je opět krásně, ale jsem už dost utahaný a počasí se znovu kazí. Naštěstí je to jen pár km do dalšího bodu zájmu, který mám uložený v Locusu: Kylesku hotel je drahý i pro Angličany, natož pro šetrné Skoty, natož pro mě. Chvíli váhám, po sjezdu mám pořád trochu sil, ale co má hladový bajker před devátou večer a po 200 km jízdy dělat? V hotelu je nás nakonec pět. Jídlům na lístku moc nerozumím, tak si na doporučení ostatních dávám nějakou rybu z místního jezera s kupou hranolek. K tomu dvě koly. Opět nabíjím telefon, opět musím na toaletu a tak po hodině opět odjíždím poslední.
Dál jedu šerem osaměle po asfaltce hornatým terénem podél mořského pobřeží. Nádherná panoramata, párkrát mi přes cestu přebíhají jeleni.
Podél severního pobřeží u Drumberg
Po 20 km projíždím o půl jedenácté mezi domy ztichlého Drumberg se zavřeným obchůdkem – prvním, který vidím od rána. Po silnici B269 jedu přes krátké, ale o to prudší kopce přes vesničky Clashnesie a Stoer. Dva km za Clachtoll odbočuji vpravo na pěšinku v terénu. Je půlnoc, v nohách mám 240 km a 4 800 nastoupaných metrů během 19 hodin od startu z Hydro bothy. Z posledních sil tlačím a snažím se to v mírném dešti dotáhnout na Suileag bothy.
Po kilometru plahočení přijíždím na kraj Achmelvich, kde je jakási rangerská stanice s pár auty a chatami a míjím jakousi temnou chatičku s otevřenými dveřmi. Po pár metrech to otáčím a jdu prozkoumat možnosti. Uvnitř téhle minichatky je jakási výstavka prehistorických zvířat – fotky dinosaurů a v prosklené vitrínce i nějaké kostry a zkameněliny. Vylézám ven a rozhlížím se. Půl hodiny po půlnoci je všude zhasnuto a až na nárazový vítr klid. Je rozhodnuto. Kolo beru do chatky a zavírám dveře. Pod vitrínu skládám karimatku, zalehávám a vleže jím tuňákový sendvič z Oykel hotelu. Po jedné ranní a 42 hodinách beze spánku upadám do snu. Jaký to rozdíl oproti předchozí noci! To, že jsem nedojel do svého dnešního původního cíle v Suileag bothy se nakonec ukazuje jako obrovská výhoda. Tam teď jistě spí (a chrápe) několik vrtících se zapocených jezdců...
Queen stage
Po třech hodinách spánku se budím. Slyším řazení a zvuk kola projíždějícího kolem chatky. Koukám na hodinky. Jsou čtyři ráno, bolí mě nohy i ruce a strašně chci spát. Jenže Highland trail je závod, kde chci uspět. Po pěti minutách se tedy vykopu ze spacáku a vyhlížím na temnou oblohu. Je kosa, tak 5 stupňů, mokro po dešti. Zalézám do zadýchané chatičky, jím pár tyčinek a zbytek bagety s toustovým plátkovým sýrem. Při tom na sebe natahuji vše, co mám.
O půl paté jsem v sedle a hrnu si to terénem do Lochinver. Tady najíždím na silnici a uprostřed vesničky míjím veřejné WC, kde se zrovna protahuje Javier, balí věci na kolo a vesele na mě mává. Já z toho skřítka nebudu!
Přidávám a snažím se na Javiera najet nějaký náskok. Hned za vesnicí však najíždíme do těžkého terénu a víc tlačím než jedu. Javier je v chůzi evidentně lepší, za necelou hodinu mě dobíhá a já mám co dělat, abych se ho udržel. Leze přes šutry s kolem na rameni takovým tempem, že každou chvíli musím popoběhnout, abych ho neztratil. Přestávky se díky němu nekonají vůbec. Nahoře pro změnu vjíždíme na bahniště, kde každou chvíli zapadám až po osu a kolo těžce tahám z toho hnusu ven. Přesto se mi tady daří držet s Javierem tempo lépe a dokonce mu v techničtějších pasážích poodjíždím. Jenže při každém hike a bike mě dohání. Teď teprve zjišťuji, jak obrovská výhoda je znalost trasy. Javier jede potřetí a na místech, kde bych opravdu váhal, kterou stezku zvolit nebo zda opravdu přebrodit říčku, v podstatě ani nezpomaluje. Také mi líčí, co nás čeká v dalších hodinách. Nepříjemně často se v jeho spanish english opakuje hike a bike (šplhání s kolem po skále) a překračování horských sedel a řek.
Pasáže mezi Loch Gainimth a Cam-Loch bych nejraději ze vzpomínek vytěsnil, ale nejde to. Dřina, šnečí tempo, první pády z vysílení. Prvních 45 km jedeme 4 hodiny. Pak konečně končí mokřiny a brody a na silnici před Ledmore konečně Javierovi odjíždím. Když vidím, jaký je na silnici rozdíl v rychlosti jeho singlspeedu, opět si bláhově myslím, že ho vidím naposledy a je mi ho trochu líto. V každém případě se tak dostávám na 8. místo 10 - 15 minut za Justina a Steva. Oba předjíždím ještě před druhou návštěvou Oykel hotelu. Zde si opět dávám snídani, ale tentokráte jen jednu a také sendvič si s ohledem na těch pár vesniček na dostřel před námi kupuji jen jeden. Po hodině vyrážím dál. Mezitím samozřejmě ostatní včetně Javiera, který v hotelu jen nabral vodu, odjeli.
Nevadí, opět jsem při síle a jedu rychleji než oni. Po dvou hodinách, ještě před Ulapool, předjíždím Steva i Javiera. Poučil jsem se z předchozích zastávek, kdy jsem ztrácel desítky minut při nakupování. Tentokrát míjím restaurace i obchůdky. Mířím na benzinku, kde bleskurychle nakupuji, co mi přijde pod ruku. Za deset minut mám nakoupíno i spolykanou další bagetu zapitou dalším Monster energeťákem. Přesto mě při balení jídla do řídítkových taštiček míjí Javier. Opět se jede po silnici, takže ho dojíždím už po 3 km. „Nakoupil sis?“ Ptá se. „No jasně.“ Usmívám se. „No to je dobře, další možnost nákupu bude až zítra v poledne“. Úsměv mi mizí a já přemýšlím, jak s tou trochou přežiju dalších 24 hodin. No, bude to těžké, při ultra jsem oproti jiným neskutečně žravý, ale zpátky do kopce k Ulapool se vracet nehodlám. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě čeká...
Po 12 pohodových kilometrech odbočujeme ze silnice a přes louku odbočujeme na polňačku, která se prudce zvedá a po chvíli přechází v kozí stezku, po které nejsem schopen jít rovně a musím jít cikcak, přičemž mi tretry kloužou po vlhké trávě. Převýšení 400 m na dvou kilometrech zdolávám hodinu. Pak prudký sjezd a repete. Aspoň, že v předlouhém stoupání opět dojíždím Steva Large. To je však hrozný prestižák, takže ještě než ho docvaknu, provádím hygienická opatření – coby prevenci před vlkem si sedám doprostřed potoka a minutu si máčím zadní část těla.
Potom politý (skoro živou) vodou nasazuji znovu ostré vrchařské tempo a ještě před předposledním vrcholem, když už dávno jedem po uzounké kamenité pěšince Steva předjíždím. Pak ještě rychle vytlačit závěrečnou strmou pasáž, nechat se zvěčnit od turistů a hned to hlava nehlava pouštím dolů. Javier tvrdil, že je to nejkrásnější sjezd, tak si to natáčím na GoPro a náležitě si užívám 7km klesání plné technických zatáček a přejezdů potůčků a potoků. Dole je Loch na Sealga a 50m kus ho musíme přebrodit. Zde jsem dojel Huwa, který mi ukázal cestu. Bez něho bych po břehu asi ještě chvíli bezradně bloudil, přejít tak široké řečiště by mě asi hned tak nenapadlo. Naštěstí voda dosahuje jen lehce nad kolena. I tak je to však krásná příležitost pro atraktivní fotku.
Brod před Fisherfield
No a z hladiny moře se hrabeme znovu do 500 m n.m. přes pohoří Fisherfield. Tady na šestém mezičase jsem po 590 km znovu na pátém místě, dvě a půl hodiny od třetího, ale jen s minutovým odstupem od Huwa a nezmara Javiera. A pak to začalo.
Na postman trail s pošťákem
Dalších 30 km bylo pro mě zdaleka nejtěžších z celého závodu. Došlo mi. Všechnu sílu ze mě vysála náročná trasa ve stráni a na stezce mezi vřesovišti. Snažil jsem se držet Huwa, který se přiznal, že pracuje jako průvodce turistů v severních partiích vysočiny. Bylo na něm vidět, že cestu zná i bez navigace. Jel na devětadvacítce celopéru Santa Cruz Tallboy. Skoro stejný full bike jsem nechal doma. Já se za ním drkotal po šutrech na hardtailu a proklínal volbu kola. Do tempa jsem dával poslední zbytky sil. Zůstat tady v bahně a mezi těmi komáry za soumraku hladový, to bylo to poslední, co jsem chtěl.
Začal jsem padat. Z vyčerpání a hladu jsem přestával zvládat složitější průjezdy po šutrech a přes nesčetné potůčky. Pády to byly celkem tvrdé a velmi jsem se obával prodření goretexky. Tilak Attack však překvapil – trny po něm klouzaly, díru na pravé ruce, kam jsem padal opakovaně, nezpůsobily ani ostré kameny. Jen díky tomu jsem se mohl jakž takž sunout za Huwem. V kopcích, ke neměl takovou výhodu techniky, se mi ho dokonce dařilo trochu sjíždět.
Počasí bylo všelijaké, ale bunda od Tilaku byla do deště i větru jedinečným řešením
Pak se však setmělo, já se hnal za jeho obrysem, který se mi ztratil za kopečkem a špatně uhnul. Pokračoval jsem svižně ještě půl kilometru dolů, než jsem spadnul do potoka. Řvu vzteky i bolestí a hledám svého průvodce, když tu vidím světlo. Ale pěkně vzdálené, skoro kilometr ode mě a mimo moji pěšinku. Zabloudil jsem. Už ho nedojedu, dochází mi.
Sedám na břeh a lustruju své brašničky s jídlem. V zájmu uklidnění a přežití sním všechno až na jeden toast a jen doufám, že dokážu dneska ještě něco koupit. Pak se zvedám a tlačím kolo zpátky do kopce na správnou stezku. Těsně, než na ni natrefím, přijíždí Javier. Nechápu, jak dokáže jet v téhle tmě bez zapnutých světel. Je stále plný optimismu a oznamuje mi, že 8 mil odtud je Kinlochewe (ten název mi musel zopakovat 5x než jsem ho v Locus mapách našel), kde se dá přespat. Prý tam hodná paní nechává pro závodníky otevřené WC na parkovišti.
Údolí před Postman trail
S touto motivací jedeme a tlačíme další dvě hodiny tempem 4 km/h a nakonec dorážíme do minivesnice. Na parkovišti je skutečně WC otevřené, ale pánská část je plná komárů, malých otravných mušek zvaných midges. Je po půlnoci, zima, opět krápe. Na další pokračování nemá morál ani Javier. Dostává spásný nápad a zkouší dámské WC. Vrací se s hubou od ucha k uchu. Midges tam skoro nejsou.
Stud jde stranou, hrneme se na ženy i s kolama. Rychlá akce s rozražením dveří, aby dovnitř ty potvory nevlétly a už je dobře. Uvnitř jsou dvě kabinky a dokonce i umyvadlo s teplou vodou. Bajky necháváme v předsíňce, karimatky rozkládáme do chodbičky v otevřených kabinkách. Spácháme oba trochu hygieny a půlhodinu po příjezdu konečně uléháme. Povídáme si. Dozvídám se, že Javier dělá pošťáka a proto prý mu tenhle proklatě náročný úsek vyhovoval. Nechápu. Tenhle nejtěžší úsek se prý jmenuje Postman trail, tedy pošťácká stezka…
Tentokráte jsem za 20 hodin ujel „jen“ 165 km a nastoupal necelé čtyři litry. Vyčerpaný jsem ale na maximum. K tomu mě bolí celý člověk z namožených svalů a mnoha pádů. Záchodová mísa za hlavou, chladná dlažba. Poslední toast hlad nezahání. Ani litr vody. Zvětšující se hejno mušek kolem. Spánek nepřichází, i když ho zoufale potřebuji. Do cíle zbývá 270 km a rozhodně bych si nevsadil, že je celé zdolám na jeden zátah bez dalšího spánku a vrátím se do top ten. Ale o tom zase až v daším díle...
KONEC druhého dílu, pokračování příště...
Pavel "Margl" Macháček
