Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Highland Trail 550 - Margl valí nonstop do cíle, III. díl

29.1.2018 10:08

Projeli jsme společně do nejsevernějších končin a protrápili se přes Fisherfield a pošťáckou Postman trail až na veřejné záchodky do Kinlochewe. V tomto dílu to z těch WC dotáhneme až do cíle.

Bookmark and Share

Bezesná noc o hladu


Na dámské záchodky u parkoviště jsme vnikli po půlnoci. Hned se ukládáme ke spánku na zem před toaletní mísy. Pohoda. Javier do sebe cpe tyčinky, banány a dokonce avokádo. Já vybaluji poslední toustík a odlamuji si půlku, tedy vlastně trojúhelníček k popůlnoční večeři. Hlad zaháním litrem vody a smutně pokukuji po svém parťákovi. Ten však zná pravidla a ví, že jídlo je součást výbavy, taktiky i závodní strategie – škemrat nemůžu, byl by to důvod pro moji diskvalifikaci. Snažím se usnout, ale otravných mušek nějak přibylo.


Chvíli hledám důvod, a pak ve světle čelovky vidím, že nad námi je otevřené okénko. Je přes tři metry vysoko a dostat se k němu tedy nemůžeme. Zhasínáme tedy světla, abychom trapiče nelákali, a naopak oba aplikujeme můj repelent o síle Jungle formula. Ten jsem na poslední chvíli obdržel od své dobrodinky Jane a díky tomu muchám pobyt na dámách aspoň trochu znepříjemňujeme. To se jakž takž daří. Midges už po nás nelezou, ale spánek spolehlivě zahání zvuk jejich náletů, který končí pár centimetrů od našich obličejů. Po dvou hodinách navíc někdo přijíždí, leze na pány a pak se dobývá i k nám. Javier ho přátelsky odkáže zpátky do patřičných míst. Tedy na pány mezi hejna komárů.


Přes veškerou snahu a únavu neusínám ani minutu. Po čtvrté hodině pípá budík na mobilu Javiera, po půl hodině na mém. Není však morál. Ležíme až do půl šesté a nakonec si přece jen na půlhodinku zdřímnu. Pak se zvedá Javier a cpe se zase nějakými dobrotami. Já si dávám svou půlku vyschlého toastu, kterou opět hojně zalévám vodou z toaletního vodovodu. Javier pomlaskává nad dalším avokádem a mě psychicky doráží, když vytáhne z batohu třetinkové ice coffee.  S doplněnou energií vyráží Javier o šesté ranní dál. Mně balení trvá déle a z parkoviště vyrážím o půl sedmé. Do cíle zbývá 270 km a rozhodně bych si nevsadil, že je celé zdolám na jeden zátah bez dalšího spánku.

Třetího dne ráno - odpočatý ani náhodou


Dopolední hladovění a obnova sil


Ještě v Kinlochee jsem našel malý obchůdek. Jenže otevíral až v 8 h. Polkl jsem nasucho, do pusy dal pár posledních gumových bonbónů a zalil je čtvrtlitrem vody. Pak tradá do dalších kopců. Dalších 20 km mi zabralo dvě hodiny. Chyběla mi energie, ale aspoň jsem nepadal a i v prudkých kopcích se jakžtakž držel v sedle. U pocestných o půl deváté zjišťuji, že Javier má skoro hodinu náskok.


Přejíždím nějaký kopec, a když vidím, že mě čeká další, tak rezignovaně zastavuji a otevírám poslední sáček s bonbony. Pak ještě nalézám pytlík se sušenými listy břízy, které mi Filip přibalil s tím, že je to opatření proti vodnatosti. Tohle deuretikum chutná strašně, ale i tak ho do sebe cpu po hrstech a aspoň trochu šidím prázdný žaludek.


V deset hodin se konečně vyplňuje má tužba. Na rozcestí je malý hotel a je kupodivu otevřený. Ve dveřích se potkávám s Ianem, Stevem a Justinem. Podruhé dobře nasnídaný Javier už prý odjel. Vrhám se k baru,ale od obsluhy se dozvídám, že je po desáté, skončila snídaně a oběd bude až za hodinu. Zoufalý pohled a mé zakvílení „Ou No!“ probouzí soucit. Dostávám kafe a brambůrky a navíc mi slečna říká, ať chvíli počkám. Po pěti minutách přede mě klade igeliťák plný toastových chlebů, máslíček a marmelád, které posbírala ze stolů po skončené snídani ve vedlejším sále.

Záchrana před hladověním


S obrovskými díky se pouštím do likvidace těch dobrot. Trvalo to sotva čtvrthodinku a všechno je ve mně. V igeliťáku zbývá jen pár marmeládek, které si však obezřetně pakuji s sebou. Ještě tradiční návštěva toalet a po 40 minutách vyrážím znovu na trať. Únavu z hladu střídá únava ze spánkové deprivace. Na kole se začínám slušně motat. Naštěstí po 18 km přijíždím do městečka Dornie, kde je obchod. Kafe a energeťák mě znovu staví na nohy. Spořádám ještě veliký cheesecake a kupuji spoustu zásob, protože hlaďák už fakt zažít nechci. V následujícím stoupání znovu útočí dřímota. Na benzince tedy dávám další kafe, další energeťák a do brašen přibaluji raději ještě další dva Monstery.


Znouzecnost aneb Margl valí nonstop do cíle


Silně se rozpršelo a mně nad kafem dochází, že jediný způsob, jak se vyhrabat z téhle ostudy, je vzít to až do cíle nonstop. Abych se z toho už nemohl vykroutit, dávám na svůj online blog hodně troufalé prohlášení: „Přestal jsem šetřit baterie v telefonu, prestávám šetřit sebe. Pište! Tahle noc nebude krátká a Margl vstoupí zase do dějin!„
 

Motivace by tedy byla značná, tělo opět naplněno jídlem a povzbudivými látkami opět funguje jako dobře zajetý stroj. Cesta je opět kopcovitá, ale v podstatě jezdivá. Tempo držím slušné a nevím už po kolikráté, začínám znovu ukrajovat z náskoku jezdců přede mnou.  Po objetí Loch Duich vystoupáme 350 m výškových na 7 km a v údolí podél dvou za sebou jdoucích jezer upadám do transu. Prostě cítím, že mi to jede, jako nikdy. Tempo mám výborné a jen se furt uklidňuji, abych to nepřepálil a neodrovnal se jako první den.
 
Veď mě dál, cesto má...

 

Je jasné, že probuzený organizmus teď jede na kofein a endorfíny. Ale po dalších 4 hodinách jízdy mu musím nějakou normální stravu zase poskytnout. Zastavuji na mostku, usedám vedle kola, sundávám přilbu a dávám si křupavé housky s chedarem a šunčičkou. Do minuty jsou zde midges. Odháním komáry, když tu… Mávnutím trefuji i přilbu a ta padá deset metrů do potoka dole. Kur…! Okamžitě mi přestalo chutnat. Horolezecky slézám dolů. Po pěti minutách balancování po skále stojím po kolena v potoku. Vytahuji helmu zachycenou mezi šutry a po chvíli nalézám i odplavené brýle, které jsem v ní měl položené.  Zase jedno neplánované a hloupé zdržení. Vydrápu se nahoru, skáču hned do sedla a hrnu si to dál. Po pár kilometrech opět nalézám skoro silničářské tempo a hlavou mi opět táhne, že to bude dobré, ale musím se hlídat abych to nepřepálil nebo něco nepřehlédnul.


Přes veškerou snahu o kontrolu se mi povede za druhým jezerem přejet odbočku a než na to v té cyklistické euforii přicházím zajíždím si 5 km. Nechci tomu věřit, ale navigace hovoří jasnou řečí. Z cesty jsem měl uhnout vpravo už pod kopcem před čtvrt hodinou. Po najetí na správnou trasu konstatuji, že kufrování zabralo půl hodinu. Skoro celé snížení náskoku je pryč. „Klid“ uklidňuji se. Do cíle zbývá pořád 150 km a celá noc a ráno. Moje tempo nemůžou držet a někdo z nich musí odpadnout. Jen dál držet tempo a točit a točit nohama. Nepochybuji, že se to obrátí k lepšímu. I po kufrování jsem překvapivě morálně silný.


Souboj o pozice


Následujících 15 km je táhlý kopec. Na 15 km nastoupám 400 m a pohybujeme se opět v nejvyšších partiích vysočiny. Zapadá slunce a naposledy si prohlížím tu nádheru kolem sebe.

Poslední západ slunce na Highland trail


Vracíme se k Fort Augustus a těsně před vrcholem mi naskakuje signál na mobilu a dostihne mě hned několik SMS např. „Zdarec! Nechapu, jak to davas! Drsny kraj a nej drsnak z Marglu! Ted uz verim, ze to das, zasoby sis snad doplnil. Pocasi by se melo postupne lepsit, zitra bez vetru a snad i deste,ale to uz budes v cili. Za Tebou DG na 421,4 mil a 2,5 h asi spi. Nejblize pred tebou Javier 45 min+5,5 mil a Steve Large je pred tebou o 8,5 mil. Kdyz jsi byl na vrcholu, on byl tez, ale na tom dalsim. Z kopce s rozumem, unava a tma se nacita. Jeste se zmackni, Margl to da!!! Zdravi te bourkove Brno - John. Drz se!!!“
 

No jak bych po tomhle mohl polevit? Pouštím to z kopce a těším se na setkání s jezdci před sebou. Na posledním kopci před Fort Augustus jsem o půl jedenácté. Rozsvěcuji obě světla a pouštím to dolu, co to dá. Ti přede mnou to dávali ještě za světla, ale věřím, že s Fenixy puštěnými na plnou světelnou intenzitu je teď dokonce stahuji. Přichází další info: „Simon a Large jsou spolu ve Fort Augustus, asi tam davaji dlabanec (mozna v Moorings???). Mozna tam chteji prespat... Zkusim jeste chvili vydrzet, jestli se pohnou nebo zustanou pres noc. Hanka“


Do města jsem dojel hodinu po dvojici přede mnou, ale nezdržel jsem se. Dal jsem si jen dvě housky  se šunkou a podél kanálu vyrazil tempem atakujícím 30 km/h se ztrátou necelé půlhodiny za nimi. Další SMS to potvrzuje: „Javier Simon je 10 mil pred tebou, jede dal. Atkinson 15 mil pred tebou a taky frci. Steve Large asi chrni. H.“


Jenže Steve nespal, jen mu stejně jako mě občas nefungoval SPOT tzn. novou polohu poslal třeba až po hodině či dvou. Následujících 40 km bylo podél Loch Lochy až na silný protivítr velmi snadných – ujel jsem je za 2 a čtvrt hodiny. Někde v polovině jsem minul nějaký stín u paty velkého stromu. Nedá mi to, vracím se to prozkoumat. A on tam spí v sedě Javier! Fotím si ho. Ve světle baterky se probouzí a strašně unaveným hlasem drmolí něco o tom, že už nemůže, ale že si tu čapnul jen na chvilinku a hned že pojede dál. No tak ten už nevypadá na to, že by mě mohl ohrozit. Vypadá ještě víc vyřízeně než já před 20 hodinami, když jsem vstával.
 
Javiera přemohla únava, usnul v sedě


Do Fort Wiliams jsem dojel o půl třetí ráno a měl jsem co dělat, abych nalezl správnou cestu, protože most pro cyklisty byl v rekonstrukci. Improvizovaná objížďka mě dovedla k nonstop benzínce, která přišla velmi vhod. Sotva slezu z kola, vylézá ze dveří Steve, v ruce drží kelímek s kávou, zírá na mě a celý se třese zimou. Prohodíme pár slov a i já si jdu pro svoji dávku kofeinu a cukrovinek. Spěchám s nákupem, ale i tak když po pěti minutách vylezu, není po Stevovi ani vidu, natož slechu. Srkám kafe, div si nespařím jazýček. Nakonec to ředím energeťákem, který liju i do bidonu. Noc ještě zdaleka nekončí a mě čeká poslední souboj.


Poslední souboj


Trasa stoupá k hradu Inverlochy castle. Jedu vestoje a naplno. Mám pocit, že každou chvilku musím Steva uvidět. Ale patrně i on do toho dává teď všechno. Za hradem odbočuju na pěšinku, která se vlní dolů. Na dně údolí jako bych konečně viděl cyklosvětlo, odbočuji s cesty na šotolinovou cikcak pěšinku. Skáču pár schodů a pouštím to střemhlav dolů. Hned v první zatáčce se poroučím k zemi na nějakém odvodňovacím kanále. Pád do křoví a kotrmelec přes hlavu. Opět mě spasila rychlá reakce a goretexka. Ve světle čelovky sbírám popadané tyčinky a ztrácím další minuty.  Pak dokončuji cikcak sjezd a podobnou stezkou vyjíždím na druhé straně údolí. Dál to hrnu po náhorní plošině. Projíždíme po staré armádní cestě nádhernými pasážemi Nevis Forest, pár kilometrů od nejvyšší hory Skotska Ben Nevis (1 344 m n.m.) Raní červánky, za hodinu vysvítá slunce. Přichází první SMS od těch co si kvůli mně přivstali: „Tak Steve Largeuz jede. 4 mile pred tebou. Jed na pohodu a budes 8. Za tebou Atkinson (rozdil 8 mil), uz jede!!!!  Huw hodinu odpočívá 12 mil před tebou. Závodíte!“
 

Je jasný, že Steve není za mnou – jeho SPOT vysílající polohu se prostě na nějaký čas odmlčel a na online mapě je stará informace. Že je Steve přede mnou vidím na vlastní oči – po průjezdu loužemi nechává na kamenech mokrou stopu. Stíhám ho tedy s odstupem pár minut.  A stopa se zdá čerstvější a čerstvější! Ale terén byl členitý, takže i když byl chvílemi odstup jen půl kilometru, soupeře jsem nezahlédnul.


Za Kinlochmore začíná peklo. Nejprve dva brutální výjezdy a pak Ďáblovy schody – další hodinový výšlap s kolem na zádech.

Devil’s Staircase za Kinlochmore - peklo před cílem


Chůze po uvolněných šutrech mi v šest ráno moc nesvědčí, ale přede mnou je Steve a do cíle zbývá jen 25 mil. Singltreky proto jezdím na hraně. Zastavuji před sjezdem. Je odtud nádherný výhled daleko do kraje. Je vidět i na silnici, na kterou se dole stezka napojuje a která vede až za obzor směrem k cíli.  Dochází mi, že jestli nebude mít Steve problém, tak ho už nedojedu. Také mi dochází, že opouštím peklo vysočiny a vracím se do civilizace. Pokochám se, vyfotím krajinku i selfíčko a v závěrečném sjezdu  vymetám zatáčky smykem. 
 
Poslední sjezd - návrat do civilizace


Poslední skok ze skalky se mi moc nedaří, dopadám na přední kolo, ale ustojím to. Jenže po pár metrech cítím, že pneumatika měkne. Jedu dál a doufám, že těsnící mléko mé tubeless zalepí. A taky jo. Po pár stech metrech slézám a kolo dofukuji. Kolem po státní frčí kaminon za kamionem. Jenže po rozjezdu tlak v pneumatice způsobuje otevření otvoru a kolo opět měkne. Další dofuk a další problém po odbočení ze silnice na paralelní cestu pro pěší. Zkouším do nalezeného otvoru vrazit těsnící knot. Jenže to dělám poprvé a vůbec se mi nedaří. Díru jsem jen zvětšil.  Nezbývá než do mlíkem zaprasené pneumatiky instalovat duši.
 

Dojezd na pohodu


Konečně můžu pokračovat. Oprava zabrala dohromady dobrou půlhodinu, Steve je pro mě už nedostižný. Informuji o tom všechny fandy doma, kteří se díví co pohledávám „tak dlouho na tak nezajímavém místě“. Odpověď přichází obratem: „Nevzdavej to! Ma k dobru cca 4-5mil, ale defekt muze potkat kazdyho. Davej!“


Tak jo. Jedu dál a dál. Hodinu za hodinou. Počet turistů v protisměru se po 9. hodině zvyšuje a zvyšuje. Je to tu skoro jak v Krkonoších z Pece na Sněžku. A taky jo, oni jdou na Ben Nevis! Ale aspoň se na mě usmívají a fandí. Posledních 20 km je po asfaltu. Přijíždím k tunelu pod státní, vyškrábu se na stezku podél ní a už vidím kopec kde jsem spal noc před startem. Je to jasné, dokončím to! Jsem šťastný a dojíždím z kopce do Tyndrum cíle, kde samozřejmě nikdo nečeká. Fotím displej Garminu coby důkaz dosažení cílového času i vzpomínku. Hlavou mi běží všechny ty strasti, které jsem  prožíval. Taky mi běží hlavou proč jsem to všechno podstoupil a co je vlastně podstatné. Vlhnou mi unavené oči. Svůj Highlandtrail, což je aktuálně pro mě nejtěžší závod planety, jsem zdolal ve věku 45 let, což je přesně věk, kdy můj táta začal prohrávat s rakovinou. Ale já ještě nekončím, furt na to mám. Je to tam! Byl bys hrdý táto!


Dění v cíli


Přijíždím k Real Food Cafe. Philip Andyman, který dojel čtvrtý, mě vidí oknem. Vychází ven, gratuluje mi a na požádání mě fotí.

Radost v cíli - táto, je to tam!


Pak se spolu bavíme a tza chvíli přichází již vyspalý Chris Hope (druhý) i vítěz Neil Beltchenko. Baštíme dobroty z barového pultu, dopřáváme si (pekelně drahá) pivečka.
 
S parťáky v cíli a s Javierem v objetí


Vykecávám se ještě dvě hodiny, když mi dochází, že už trochu melu nesmysly. Dochází mi, že je to 33 hodin, co jsem v Kinlochewe vstával!


Jdu se natáhnout na trávník vedle parkoviště. Usínám oblečený a položený jen na karimatce. Po čtyřech dnech znovu svítí sluníčko. Spím čtyři hodiny. Pak dostávám hlad a jdu znovu tlachat do restaurace. Po zavíračce se odebírám do přístřešku v obecním ovčinci, který jsem si vyhlédnul už před startem. V noci prší a je zase zima. Ovce kolem občas zabečí, ale kapky  mě příjemně uspávají a já tvrdě spím do 9 h.

Spokojenost po prvním vyspání v cíli


Ráno se vytahuji ze spacáku a opírám se o stěnu. Hlavou mi opět běží závod, jsem šťasný a mám dobrý pocit. Ne z výsledku, ale nadšený jsem z jízdy, ze způsobu jakým jsem náš Margl Bike team reprezentoval.


V restauraci Real food cafe opět sleduji příjezd dalších a dalších jezdců. Povětšinou je dříve nebo později vtáhneme do našeho tlachání a výpráví se jeden přípěh za druhým. Po deváté večer konečně přijíždí krajani. Petr i Tomáš měli smůlu, poslední kilometry jeli v silném dešti. Jsou celý promrzlí, skleslí a bavit se moc nechtějí.
 
Petr s Tomášem dojeli do cíle utahaní, promrzlí a poněkud skleslí


Aplikuji tradiční český všelék – skotské pivo! Po dvou rundách už si povídají a nakonec se sdružíme natolik, že je beru na byt do ovčince. Dobrodružství máme za sebou, na další je třeba se vyspat…

Útulek pro utahané závodníky z Čech...


Dovětek


Vítězný Neil Beltchenko zajel nový rekord závodu na 550 mil, který má hodnotu 3:10:22 (první číslo jsou dny a zlepšení rekordu činí  skoro 14 hodin). Druhého Chrise Hopa pokořil o 4 hodiny a potvrdil tak své kvality. Jeho účast očividně motivovala všechny kolem.


Já jsem svůj cíl nesplnil! Dojel jsem v čase 4 dny, 1 h a 43 minut až na osmém místě. Nicméně spolu se 7 jezdci jsem se vešel (já o 5 minut) do  dosavadního traťového rekordu. Jinými slovy ve všech předchozích ročnících bych měl slušnou šanci vyhrát. Letos jsem byl bez šance. Problémem byl nevhodně zvolený typ kola (hardtail) a hlavně špatně naplánované nebo spíše nenaplánované občerstvování.


Nicméně přes nesplněný osobní cíl s přehledem držím český rekord (druhý je Láďa Moulis s časem skoro o 9 h delším). Jakpak dlouho asi odolá? A nechcete ho zkusit vylepšit?
 

PS: Za celý závod jsem opravdu spal 4,5 hodiny, ale ležel jsem třikrát delší dobu. Je tedy na čem pracovat...

 

PPS: Sny se mají plnit a laťku třeba zvedat (dokud to jde)zase o kousek výš. Vlastně více než o kousek, přesněji o 3 400 metrů nadmořské výšky. Letos je prostě na řadě Colorado Trail race a Margl plánuje v srpnu místo Vysočiny zdolávat Rocky Mountains. Nechce se někdo přidat?

 

Pavel "Margl" Macháček

Diskusní fórum pro: "Highland Trail 550 - Margl valí nonstop do cíle, III. díl"

Názor Autor Datum a čas
RE: Highland Trail 5... Raf 31. 1. 2018, 18:09
Ještě lepší foto Jav... Paw 30. 1. 2018, 11:11
Ještě lepší foto Javiera
Tondo a to mám ještě lepší Javierovu fotku z cíle :-): https://flic.kr/p/WAGXXC
RE: Highland Trail 5... Tonda L. 30. 1. 2018, 10:22
RE: Highland Trail 5... Paw 29. 1. 2018, 19:07
RE: Highland Trail 5... Balda 29. 1. 2018, 19:05
RE: Highland Trail 5... Milča 29. 1. 2018, 14:28

Reklama

automobiloveDILY24.cz

Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.




Tipy pro Vás

Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
Galaxy série 2013
 
Kolo pro život

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz