Aktuality

Od února připravovaný kalendář závodních reportáží jasně říkal, že o velikonočním víkendu začíná půlroční zběsilá jízda, kdy závod střídá závod a tělo během týdne leckdy sotva stačí zregenerovat, než přijde další maximální energetická zátěž. Někdy si říkám, jak dlouho se takový koloběh dá vydržet, ale startovní pole jsou plná takových nadšenců (či snad šílenců?) jako já, často i v pokročilejším věku, takže se podobnými problémy zatím příliš nezatěžuji.

Pohled na zmíněný kalendář akcí mi napověděl, že opět začínám poměrně daleko od domova. Poblíž Kroměříže leží Morkovice-Slížany, kde letos již po sedmé pořádal místní tým Bike Triatlon Morkovice akci s poněkud nářečně pojatým názvem Morkovské bajk. Oproti předchozím ročníkům se tento zdánlivě regionální závod poprvé jel jako součást česko-slovenské Karpaty MTB tour. A proč to slůvko zdánlivě? Na startovní čáře se totiž už pravidelně scházejí bikeři, kteří za sebou mají řadu tuzemských i zahraničních úspěchů. Stačí zmínit jména jako Rauchfuss, Boudný či Adel a je jasné, že to nebude žádná lehká jarní vyjížďka či „místní hnoják“, jak se občas některým menším závodům hanlivě, a často i neoprávněně, říká.

S vědomím naprosté nedostatečnosti kvalitní předsezónní přípravy zaměřené na práci ve vyšších intenzitách jsem na Moravu vyrazil smířen s tím, že tentokrát to bude hlavně o tréninku rychlosti, nikoliv o nějakých skvělých výsledcích. Na ty si musím ještě počkat. Alespoň, že přes předchozí obavy způsobené neustálými návraty zimního počasí, přece jenom vykouklo slunce a teploměr se přiblížil k téměř neuvěřitelným patnácti stupňům nad nulou. Jen silný vítr mě úplně netěšil.

Ačkoliv se mi to často nestává, tentokrát jsem se dopustil téměř školácké chyby v ohledu řazení na start. Asi tak dvacet minut před jednou mi nezbylo nic jiného než se snažit doslova nacpat do skuliny přibližně na konci první čtvrtiny balíku. Mojí pozici vzápětí ještě zkomplikovalo prohlášení pořadatele, že řazení je zcela volné. Hned na to totiž došlo k velkému zaplnění koridoru zepředu, takže jsem byl náhle až v závěru první třetiny. To se později projevilo jako zásadní chyba v ohledu celkových výsledků.

I když by se mohlo zdát, že trasa bude na Hané spíše rovinatá, opak je pravdou. Z Morkovic totiž vede přímou cestou k Litenčické pahorkatině, nevysokému hřebeni tvořícímu jižní hranici tohoto regionu. Hned úvodní stoupání balík výrazně rozdělilo a silný protivítr vcelku jasně rozhodl o tom, že nějaké velké dojíždění nebude na pořadu dne. Navíc je třeba přiznat, že v úvodní části trasy, takzvaném zaváděcím okruhu, můj organizmus nechtěl pochopit, že zima už skončila a je potřeba pracovat v tempu, na který byl zvyklý loni na podzim.

Je fakt i to, že v jednu chvíli jsem byl navíc trochu zmatený z trasy, jelikož oproti loňskému roku se zaváděcí okruh změnil a protáhl, což mi před startem uniklo. Z obav mě naštěstí vyvedl jiný biker, který potvrdil, že nebloudíme. Důsledkem této inovace se stalo navýšení počtu průjezdu korytem potoka u kapličky na Strašné z obvyklých dvou na tři. Pro neznalé situace je to krátký prudký sjezd následovaný mělkým brodem a hned vzápětí ostrá protistěna. Na počátku to ještě docela šlo, ale postupem času kola tento úsek proměnila v kluzkou past.

Úvodní přibližně desetikilometrová část mi tedy přinesla nepříjemné ztráty, jež se mi později nedařilo eliminovat. Teprve po návratu do cílového prostoru a nájezdu do prvního regulérního okruhu se tělo trochu probralo z letargie a motor přece jen naskočil. Ale rozhodně to nebyl žádný nadupaný benzín, spíš poklidný diesel, který přes všechny útrapy stále drží a táhne nastolené tempo. I tak to ale bylo povzbuzující zjištění, alespoň závod přežiju bez větších krizí.

Pokračovali jsme tedy po již známém klasickém závodním okruhu vzhůru z Morkovic. Úvodní stoupání přes pole a les vystřídal krátký sjezd a poté znova do kopce po silnici přes Skavsko. To je sice nedlouhý úsek, ale v úřadujícím protivětru se asfaltové metry docela zajídaly. Oddech ale po jejich absolvování nepřišel, krátké srovnání profilu ukončilo nedlouhé stoupání lesní cestou nedaleko vrcholu Kleštěnec (498 m. n. m.). Nehluboké, leč kluzce mazlavé bahno, prověřilo technickou připravenost dostatečně.

Chvíle odpočinku přišla až v delším sjezdu do Hoštic. Na ten však vzápětí naváže výjezd alejí k hájovně, což je asi nejprudší kopec celého závodu. Při jeho zdolávání se však těm, kdo na to mají náladu, skýtá pěkný výhled na v dáli se rýsující hřeben Hostýnských vrchů. V té době se mi jelo docela dobře, ale druhá školácká chyba letošního prvního závodu mě bohužel připravila o pozici ve skupině. V hravém a mírně bahnitém singlovém sjezdu jsem si kvůli nepozornosti škrtnul loktem o strom, což mě spolehlivě sestřelilo do listí vlevo vedle pěšiny. Zkázu pak dovršil potok u kapličky. Dolů to šlo hladce, jenže na rozježděném protisvahu mi uklouzlo zadní kolo do strany, což už nešlo ustát, následně mi po bahně ujela noha a já už po zadku svištěl dolů. Vyhrabat se nahoru po svých pak bylo ještě těžší, než na kole.

Hoštice

Odpadlíky ze ztracené skupiny jsem začal dotahovat až před koncem druhého okruhu. To už jsem si opravdu připadal jako dieselový motor, který jede stále na stejný výkon, ať se děje, co se děje. Chvílemi jsem tak v prudších stoupáních dotahoval jiné závodníky, ale na rovinatějších úsecích mi kýžené zrychlení trvalo příliš dlouho, takže získané pozice padaly vniveč. Přesto jsem si závěrečné kilometry užíval a singly namotané mezi stromy mě hodně bavily. Výsledné umístění tentokrát nestojí za větší komentář, 23. místo v kategorii beru jako rozjezd do začátku sezóny. Nicméně tento vcelku náročný závod se pro rozhýbání docela hodil, tělo si alespoň začalo zvykat na výškové metry, jichž bude během sezóny víc než dost.

Ondra Hladík

foto: Petr Tvaróg, O. Hladík