Aktuality

K tomu bezpochyby přispívá i již několikrát reportážně zmiňovaná strategická poloha akce v cyklistky oblíbených lesích na jižním okraji města, stejně jako silná sportovní základna této regionální metropole.

 

Ačkoliv jsou předpoklady pro úspěšnost závodu příznivé, samy o sobě by nestačily. Další, a možná ještě zásadnější záležitostí, je nelehká práce pořadatelů, bez nichž to jednoduše nejde. V případě hradeckého Amixu je rozhodně patrná snaha každoročně přinášet novinky, které trať pro jezdce zatraktivní, což organizátorům mimo jiné usnadňují zkušenosti z Rock Machine Hradeckého poháru.

 

Stejně jako loni se součástí trasy stal průjezd dvěma tunely po hlavní silnicí směřující z Hradce Králové do Svitav, došlo i letos k několika úpravám. Jednak byla prodloužena singlová pasáž okolo rybníku Biřička, jehož jméno se stalo i součástí závodu, a za druhé byla trať  o něco více „namotanější" po lesních pěšinách.

 

Pro mě, coby nepříliš znalého místních reálií se tak stala trochu neuchopitelnou v ohledu své nepopsatelnosti. Na mapě převládající jednolitá zelená plocha lesa protknutá pouze hlavní silnicí vedoucí jihovýchodním směrem a nepřehledně zašmodrchanou červenou čárou vyznačující trasu, zkrátka mnoho orientačních bodů neskýtá. Leč to, co představuje komplikaci pro reportéra, se mi jako závodníkovi naopak jevilo velmi pozitivně. Na mnoha místech jsem sice projížděl již známými úseky, ale zároveň závod přinesl možnost poznat další, pro mě neznámá lesní zákoutí. 

 

Letos navíc přálo i počasí. Ráno sice bylo ještě trochu chladno, ale modrá obloha a stoupající slunce věstilo vydařený den. A vskutku, přes počáteční váhání jsem nakonec letos poprvé zvolil variantu oblečení krátké/krátké, což se ukázalo jako úplně ideální řešení. Na dlouhou trasu, čítající 40 kilometrů, se startovalo v půl jedenácté v příjemně hřejivém jarním počasí.

 

Začátek byl jako vždy do kopce po asfaltové cestě a moje doufání, že se nepojede hned úplně naplno, pročež budu mít trochu času rozhýbat nohy, vyšlo naprázdno. Tradiční počáteční ztráty na sebe proto nenechaly dlouho čekat, byť už jsem tempo chytal o poznání lépe, než před týdnem v Morkovicích. Na lesních cestách směřujících zpět dolů k Biřičce to začínalo zvolna vypadat lépe, i když je pravda, že k dokonalosti má moje výkonnost ještě daleko.

 

Příznivější pocit jsem ale začal mít až po prvním průjezdu tunelem na druhou stranu silnice. Zvlněný terén v okolí přírodní památky „U císařské studánky“ mi dělal vcelku dobře a nastal pozvolný posun kupředu startovním polem. Trochu nepříjemnějším momentem se stal jen dlouhý strom spadlý přes cestu, který bylo potřeba objíždět lesem, což ve skupině způsobilo trochu chaos (je však pravda, že moderátor nás před startem na tuto zapeklitost upozornil). Trať pak dále rychle ubíhala, přišel druhý tunel, ten užší a nižší, jenž mě před rokem doslova vyděsil, jelikož se mi zdálo, že se do něj nevejdu. Letos už to bylo s naprostým klidem.
 

Druhá polovina prvního dvacetikilometrového okruhu dál vedla již pro mě známějšími cestami i pěšinami křižujícími les. Ať už to byly širší průseky lesem, kde místy nepříjemně foukalo či singlová proplétačka přes kořeny cestou necestou. K jednomu takovému zamotanějšímu úseku bych pak chtěl přidat malou výtku, že by neškodilo přidat větší množství fáborků či šipek namalovaných na strom. Chvíli jsem měl pocit, že se cestu doslova vymýšlím a vůbec nevím kam jedu. Naštěstí se trasa dala vytušit z terénu, takže jsem další tři jezdce jedoucí za mnou nezavedl nikam do hloubi lesů, ale úplně zřetelné značení to rozhodně nebylo. O který kus trati přesně šlo, říci nemohu. Možná některý z domácích účastníků by věděl, co mám na mysli a nelze ani vyloučit, že ten by zase s ohledem na znalost terénu podobný problém neměl.

 

Po nájezdu do druhého okruhu se skupina, s níž jsem jel, držela v počtu dvou až čtyř lidí, občas někdo odpadl nebo poodjel, celkově ale pořád nikdo nebyl nijak daleko. V tu chvíli to vypadalo, že vydržíme pohromadě až do cíle. Pro mě bohužel se přiblížily dva momenty, které způsobily odpadnutí a osamocený dojezd. Prvním byl druhý průjezd okolo stromu spadlého přes cestu. Trochu se mi nepovedl, takže další jezdci získali nevelký náskok. Ten však ještě neznamenal zásadní problém a dotažení nemělo činit větší potíže. Jenže pak přišla druhá komplikace. Při nájezdu do prudkého stoupání mezi spadanými stromy jsem nešikovně zařadil nahoru, řetěz nedosedl na zuby pastorku a začal se s náležitými zvukovými efekty protáčet. Následné nutné zastavení samozřejmě znamenalo konec všem vizím o společném dojezdu.

 

 Poslední asi tak čtvrtinu trasy už jsem kvůli popsanému technickému zádrhelu odjel úplně sám, přede mnou nebyl nikdo na dohled, naštěstí ani za mnou. Trochu mě to štvalo, ale na druhou stranu mi to aspoň docela pěkně jelo a nemusel jsem řešit nikoho, kdo by se dotahoval zezadu, takže vlastně pohoda. Akorát závěrečné táhlé stoupání částí lesa podle mapy nazývaného „Stará paseka“ trochu víc zatahalo za nohy.

 

Druhý letošní závod skončil v pozitivním duchu pozvolna blížící se formy, což potvrdilo i 8. místo v kategorii. Rozhodně posun oproti předchozímu týdnu. Jediné, co mě nepotěšilo, bylo cílové občerstvení. Podávala se kuřecí směs na smetaně bez možnosti alternativní volby. Myslím, že nejsem jediný účastník, který má problémy s konzumací všeho, co nějak souvisí s mlékem, pročež bych za rok uvítal nějakou náhradní variantu. To je tedy velmi subjektivní povzdech na závěr k jinak podařenému závodu, jemuž lze bezpochyby věštit mnoho stejně povedených ročníků.