S Libčou v lednu
Kdo by neznal pohádku O dvanácti měsíčkách pocházející ze sbírek Boženy Němcové. Kdo by neznal hodnou dívku Marušku, zlou macechu a její línou a ošklivou dceru Holenu, která si jednoho zimního dne usmyslela, že chce jahody. Společně s macechou vyhnala Marušku do zasněženého lesa, aby jí jahody přinesla. Protože byla Maruška hodná, pomohlo jí úkol splnit dvanáct kouzelných bratrů měsíců, které v lese potkala.
Tahle pohádka mě inspirovala. Rád bych ji zhmotnil do cyklistické podoby. Jak? Je to prosté. Odstartuji v obci jménem Leden a přes Únor, Březen, Duben a tak dále, dojedu až do Prosince. Zásadní otázka. Existují vůbec v naší pohádkově krásné zemi takové obce? Začal jsem hledat.
Leden byl poměrně snadný. Adeptů hodně. Ledce, Ledeč, Ledčice, Lednice, Ledenice. Z pestré nabídky jsem vybral jihočeské městečko Ledenice, nacházející se nedaleko Českých Budějovic. Tady bude start.
Únor je docela oříšek. Obec s tímto názvem nenajdete. Hledal jsem hledal, různé varianty zvažoval. Únehle, Unín, Unčín, Unčice, Únětice, Úněšov, Únanov a spousta dalších podobných. Nakonec jsem vybral vesničku Únice kousek od Strakonic. Snad proto, že se svou polohou hodila nejvíc.
Pak to šlo naopak velmi hladce. Březník, Březno, Březina, Březnice. Vybral jsem městečko Březnice nedaleko Příbrami, protože prakticky hned vedle něj leží obec Dubenec. Poté přijde na řadu Květnice kousek za Prahou, Červeněves u Nového Bydžova a Červenice u Turnova.
Trošku potíže přinesl zase až Srpen. Ani takovou obec u nás nemáme. Alternativy jsem našel. Srby, Srbice, Srbce, Srbeč, Srbsko. Vybral jsem Srbeč nedaleko Nového Strašecí, snad proto, že tam mívali hezké koupaliště, kde jsme se s partou kamarádů vždycky slušně vyblbli.
Září mělo jen dva kandidáty. Záříčí nebo Zaříčany. Volba padla na Zaříčany u Kutné Hory neboť Záříčí u Kroměříže se nachází zbytečně moc z ruky.
Ovšem úplně nejhorší bylo vyřešit Říjen. Tak jako byla průšvihem Velká říjnová socialistická revoluce, už jen tím, že proběhla v listopadu, zaváněla průšvihem i moje volba. Že bych kvůli říjnu cyklistickou pohádku o dvanácti měsíčkách neuskutečnil? Kdepak! Ale musel jsem hodně přimhouřit oči. Místo října jsem vybral vesničku Římovice u Golčova Jeníkova.
Úplně stejně jsem musel přimhouřit oči u Listopadu. Názvem se asi nejvíce blíží obec Líšťany v Plzeňském kraji, já jsem ale z taktických důvodů vybral vesničku Líšnice kousek za Žamberkem. A Žamberk, to už jsou Orlické hory!
Na závěr patří vždycky Prosinec a tady už zase byla volba snadná. Zvolil jsem Prosenice, obec kousek od Přerova.
Mapa pohádky o 12 měsíčkách
Trasa napříč republikou je daná. V mírných obavách čekám, kolik to bude v součtu kilometrů. Necelých 900 kilometrů. To by možná šlo. „Pěkně sis to na sebe Milčo přichystal,“ pochválil jsem se a snad v ten moment mě ta šílená úchylnost napadla. Do rovné tisícovky bude chybět už jen kousek. Bylo by škoda toho nevyužít. A když už mám ujet rovných tisíc kilometrů, tak jedině nonstop! Odvážná myšlenka, krásný sen.
Ale po pravdě…. Sny jsou jen sny. Aby se jim člověk alespoň přiblížil, musí o nich začít mluvit nahlas. Může si je napsat na viditelné místo, aby je měl neustále na očích. A když budu hodně věřit a velmi chtít, tak co mě může zastavit? Nic! Dám to beze spánku, jak už to v pohádkách bývá. Přestávky pouze na papání, bumbání, čůrání a kakání. Přísun jídla během akce nebude kdovíjak luxusní a kde není příjem, není ani výdej. Jíst budu málo a tak vylučuji, že bych cestou nadměrně vylučoval. Pauzy na kakání proto vyškrtávám z plánu.
Trasu mám danou už od ledna. Bylo to snadné. Nejkratší možnou cestou jsem na mapě pospojoval všechny zmiňované obce. A teď mám půl roku na přípravu. Pojedu na silničním kole. Odstartuji poslední víkend v červenci. Mám i termín. Co dál?
Je to přesně, jak zpívá Michal David: „Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít….“ O plánu jsem se zmínil před Libčou. On je také cyklista z těch skalních, navíc výborný kamarád. A Libča za to vzal. „Pojedu s tebou, zajistím doprovodný vůz a seženu podpůrný tým, abys v tom nebyl sám." „Paráda, kamaráde, díky!“
Na startu nazouvám sedmimílové boty
Začíná se to rýsovat ve skutečně lahodných barvách. Není třeba se té tisícovky kilometrů bát. Vzdálenost se stejně vždy měří jen podle velikosti strachu. Řekl jsem si, že to ujedu, tak to prostě ujedu! A nebo třeba taky neujedu. Kdo ví? Ale strach neřeším. Důležité je, že to zkusím. Mozek uvěří tvrzením, které slyší pořád dokola. Proto je důležité, jak o této akci budu celý půl rok mluvit. A jak o ní budu mluvit, tak o ní budu i přemýšlet. A jak o ní budu přemýšlet, tak takový bude i výsledek. Jo, a taky u toho přemýšlení musím ještě trochu jezdit na kole, abych něco natrénoval. Start byl stanoven na pátek 28. 7. 2017.
Libča nelenil. Doprovodný vůz sehnal i tříčlenný podpůrný tým sestavil. Abych se držel atmosféry, tak vězte, že mě při mé cyklistické Pohádce o dvanácti měsíčkách budu podporovat tři švagři – Slunečník, Měsíčník a Větrník. Ve skutečnosti Libča, Volfíno a Teepex, což jsou borci, u kterých je naše přátelství potem, dřinou a společnými cyklistickými zážitky zpečetěné. Ti mě padnout nenechají. „Dohromady tvoříme družstvo, které se těší na to dobrodružstvo!“
28. 7. 2017, pátek
Dnes to prošťouchneme. Termín startu byl znám dlouho dopředu, abychom všichni mohli formu pěkně vyladit. Vstávám v 6:30 hodin. Za hodinu mě vyzvedne Libča, tak ať jsem připraven. Libča přijíždí sice na čas, ale na první pohled není ve své kůži. Oteklý v obličeji, vrásky, zarudlé oči. „Ty jsi pěkně zmuchlaný,“ vítám ho mezi dveřmi. „Nemáme děti doma, tak jsme toho využili a trošku zakalili. Chápeš, ne? Moc jsem toho nenaspal. Mohl bys řídit?“ Přiznal barvu kamarád.
Jedem vyzvednout Volfína, druhého v pořadí. Volfíno vychází z domu, vzorně připravený, krásně opálený se spokojeným výrazem ve tváři. „Nazdar pánové, čtrnáct dní jsem se válel na pláži na dovolené na Kypru. Za tu dobu jsem neudělal rychlejší pohyb a pěkně jsem přibral. Nevím, jak to budu na kole dávat!“ hlásí Volfíno.
Alespoň, že Teepex, poslední do party, bude ve formě. Jenomže…. „Hoši omlouvám se, musím do práce. Připojím se k vám někdy odpoledne, až budete projíždět poblíž Prahy,“ poslal zprávu mobilem. Není nad to, když má člověk kamarády, na které se může spolehnout. I když nejsou v ideálním rozpoložení, ve štychu mě nenechají. Společně to dáme! S cyklistickým dobrodružstvím je to stejné jako s přísnou matkou…. Když zavolá, tak poslechnete.
Odborníci by se k dané situaci vyjádřili odborně. „Co v životě rozhoduje o úspěchu? Není to inteligence, ale schopnost vypořádat se s porážkami. Záleží jen na tom, jak rychle se dokážete oklepat, co si z nich vezmete a jak se posunete.“
První kilometry vedou proti větru
Místo startu, Ledenice u Českých Budějovic.
Převlékáme se do cyklistického a slavnostně se fotíme u cedule obce. Kolem projíždí místní drobný živnostník v dodávce. Zpomaluje, stahuje okénko a celý rozesmátý haleká. „To jste tedy cyklisté. Přijedete autem, vylezete, převléknete, vyfotíte, zalezete a pojedete dál autem. Taková cyklistika by se mi také líbila.“ Libča se nedá a vysvětluje mu, na jakou akci se to chystáme. Rovných 1000 kilometrů v kuse. „Tak to jste blázni, ale budu vám držet palce,“ chválí chlápek a odjíždí se zdviženým palcem pryč.
Slavnostní start je v 11:15 hodin. Ledenice působí poklidným dojmem. Svítí slunce a fouká silný protivítr. Prvních padesát kilometrů mi jako lokomotiva proráží cestu zdejší jihočesky placatou krajinou Libča. Visím v závětří schovaný mu za zadkem a po těle cítím těžko popsatelný pocit. Převládá radost z pohybu.
Převládá radost z pohybu
Brzy po startu nás čeká průjezd druhým největším městem na trase. České Budějovice, krásné město se staletou historií. Mají tady vyhlášené jihočeské kapry, mají tady výborné pivo. V roce 1825 zde byla zbudovaná první veřejná koněspřežná železnice na evropském kontinentě. Vedla územím tehdejší rakouské monarchie až do Lince. Kůň byl po kolejích schopen utáhnout mnohonásobně těžší náklad než na formanském voze. Po ulicích města přede mnou jede Libča. Zatím si jako formanský vůz nepřipadám. Koněspřežka vydržela fungovat do roku 1872, kdy byly koně vytlačené parostrojní železnicí. Stejný osud čeká i Libču. Až se unaví, vystřídá ho Volfíno, i když nevím, jestli se o něm dá bez následku prohlásit, že je to parostroj.
Rybník se leskne vpravo, rybník se leskne vlevo. Listí na stromech ševelí. V myšlenkách se mi honí myšlenky, do čeho že jsme se to pustili. Do cíle je šíleně daleko.
Asfalt kvalitní, nálada skvělá a cíl v nedohlednu
Pokračování příště...
Milan "Milča" Silný
