Osmým měsícem je v našem případě obec Srbeč. Čas 11:23 hod, najeto 506 kilometrů. Tady domestika Volfína střídá domestik Libča. Jsme za půlkou a slunce peče jako pomatené. V Srbči už na nás čeká Jarda Babangida, což je velmi milé překvapení. Je to cyklista štiplavý jako křen a jeho tempo vždy ostřejší než plná lžíce křemžské hořčice. Až do odpoledních hodin pojede s námi. Babangida je plný elánu, energie má na rozdávání a je vidět, že se těší. S každým z nás se radostně vítá a mluví a mluví a je k nezastavení.
S Volfínem v srpnu
Sedím na lavičce ve stínu, žíly na nohou naběhlé a v rozkroku mozolín. Usrkávám studenou kokakolu a prázdným pohledem koukám na Jardu. Jeho slova přestávám vnímat, slyším jen zvuky a pak už vůbec nic. Jen ho pozoruji, jak otevírá a zavírá ústa, gestikuluje rukami, mění grimasy v obličeji, až mi to přišlo komické. Začal jsem se smát nahlas. „Čemu se směješ?“ Přerušil udiveně svou němou grotesku dotazem. „Promiň, Jardo. Mám najeto pět set kiláků a už toho mám dost. Když vidím, jak jsi natěšený, tak úplně cítím, jak ty následující kilometry budou bolet,“ odpověděl jsem popravdě. „Neboj, teď vás kus potáhnu a pojedu rozumně“ „No, toho se právě trochu bojím.“ Babangidovo tempo je totiž vždycky kousavé. A jak slíbil, tak udělal. V srbečském kopci máme s Libčou co dělat, abychom se ho udrželi.
Od Srbče nabíráme direktivně východní směr a míříme na Moravu. Jarda Babangida jede první, v těsném závěsu za ním Libča a na něj nalepený já. Doprovodný vůz řídí Teepex a na sedadle spolujezdce v roli navigátora pospává Volfíno. Tempo je fakt ostré. „Jardo zpomal,“ napomíná Libča. „Jasně, sorry, já zapomněl,“ omlouvá se Babangida a zpomaluje. Jenže za deset minut Libča kárá znovu. „Ježiš sorry, já si to neuvědomil,“ omlouvá se Babangida znovu. Je prostě výkonnostně někde trošku jinde. Jeho pomalé tempo je o level jinde než naše pomalé tempo. Navíc nemá v nohách tolik kilometrů co my. I tak je hezké, že přijel a chce pomoci. A to se cení!
Na Zbraslavi se náš bezhlavý let zpomalil. Prvotřídní zácpa. Silnice jsou nevídaně ucpané v obou směrech. Doprava kolabuje. Na semaforu červená, oranžová, zelené, všechno jedno. Had automobilů se nehne ani o píď. Co je asi příčinou? Vzduch přesycený výfukovými zplodinami se tetelí horkem. Opatrně kličkujeme prostředkem silnice mezi stojícími vozy. Někteří řidiči to nesou nelibě. Jeden otevřel dveře automobilu, aby nám průjezd ztížil, druhý najel záměrně autem více na střed, abychom nemohli projet. Řidič nákladního automobilu v protisměru na nás pořvává vulgární motta. Všechno málo platné. Suneme se zácpou vpřed a já jen tajně doufám, že se žádný z řidičů psychicky nezhroutí jako Michael Douglas ve filmu Volný pád a že nás nebude chtít podrbat baseballovou pálkou po zádech.
Náš doprovodný vůz zůstal někde daleko vzadu v té zácpě. Příčinu dopravního kolapsu jsme zjistili brzy. Most Závodu míru přes Vltavu je uzavřen. Na druhé straně řeky se konají mezinárodní triatlonové závody. Davy diváků, zátarasy, pořadatelé a organizátoři v oranžových vestičkách s vysílačkami. Je to velká komplikace i pro nás. Cyklistická trasa závodu vede vzhůru Břežanským údolím. Tudy potřebujeme jet bohužel i my. Aha! Tak to jsme v koncích! Skutečně? Jsou chvíle, kdy je třeba bojovat až do konce. „Můžeme projet?“ ptáme se nejsympatičtějším tónem, kterého jsme schopni jednoho z pořadatelů. „Bohužel ne!“ Je rázný. „Fakt to nejde? Vždyť my taky jedeme na kolech.“ „Tak se zkuste zeptat támhle,“ a pokynem nás poslal k pořadatelce s vyšší rozhodovací schopností, která postávala opodál. „Mohli bychom projet?“ Zopakovali jsme otázku. „To nejde, musíte to objet jinudy,“ odvětila rychle. „Jenže my potřebujeme právě tudy, opravdu by to nešlo?“ Teprve teď se na nás podívala a pořádně si nás prohlédla. Všichni tři, Libča, Babangida, já, máme stejné dresy a shodou okolností fakt vypadáme jako skvělí cyklisté. To ji možná obměkčilo. „No, jako popeláři nevypadáte, tak tedy jeďte. A můžete si trošku zazávodit….“
V ten moment jsme se na chvíli stali tajnými agenty mezinárodního triatlonového závodu. A to se vším všudy. Za prvním kopečkem je občerstvovací depo. Dívky z depa k nám natahují ruce s plnými lahvemi pití a banány. „My k vám nepatříme….“ křičíme na ně už z dálky. „To nevadí, vezměte si!“ A už nám cpou lahve do rukou. No kdo by v tu chvíli odolal, že?
Stoupáme Břežanským údolím vzhůru. Kolem se co chvíli prožene další a další cyklista. Všichni zarputile zahryznutí do časovkářských speciálů. Jeden jako druhý vysvalený našlachaný triatlonista. Jejich tempo je famózní. V ten moment jsme si vzpomněli, na náš doprovodný vůz. Stavíme u krajnice, abychom jim zavolali, že je třeba Zbraslav někudy objet. Ještě než jsme telefonát dokončili, přivezl v protisměru motocykl rozhodčího. Přijel zkontrolovat, co to tady jako děláme. Když přísným pohledem zjistil, že nejsme závodníci, beze slova zase odjel. Třeba nás chtěl z gustem diskvalifikovat. Protentokrát mu to asi nevyšlo.
Mapa pohádky o 12 měsíčkách
Od Dolních Břežan nás čeká dlouhý úsek obložený moderními logistickými centry a proložený tlakovými vlnami od okolo projíždějících kamionů. Však navzdory nástrahám se suneme vpřed bezstarostně jako kůrovec na Šumavě a nezadržitelně jako tlustá housenka křehoučkým zeleným salátkem.
Ve vesnici Voděrádky naše nadprůměrně rychlá jízda končí. Jarda Babanbida nás táhl na čele skupinky přes 80 kilometrů, Tady ve Voděrádkách se odpojuje, aby se za světla stihnul vrátit domů. Naše tepová frekvence tím pádem dostává neplacené volno. Od teď bude jízda už zase jen průměrně rychlá. „Jardo, díky za podporu. Bylo to dramaticky milé, naše těla určitě nezapomenou,“ loučíme se s obětavým kamarádem.
Pohltila nás krásná krajina hlubokých lesů. A to rozhodně stojí za zmínku. Když touto bohulibou krajinou v létě roku 863 putovali věrozvěstové Cyril a Metoděj, byli na cestě již velmi dlouho a stále se prodírali nekonečně hustými a nekonečně černými lesy. Byli unavení, zaprášení, vyčerpaní a zpocení, když v tom se před nimi z čistajasna objevila zajímavá soustava rybníků, která jim ve vzpomínkách evokovala okolí jejich rodné řecké Soluně a s ní spojené oblíbené koupele ve velkých bukových kádích nazývaných vany. „Podívej se na to,“ vykřikl ohromeně Cyril. „Jé, vany,“ libozvučně zahlaholil Metoděj. A název obce, která zde později vznikla a kterou právě projíždíme byl na světě.
Obec se jmenuje Jevany. A tak to zaručeně bylo! A nejen to. Cyril právě tady uprostřed hlubokých černých lesů na počest radostného zahlaholení Metodějova sedl na pařez a během chvíle v záchvatu tvůrčí euforie vytvořil historicky první slovanské písmo, která nazval Hlaholice. Ale pozor, u historiků si tento fakt neověřujte. Určitě by vše popřeli. Dnes už se hlaholice jako nejstarší slovanské písmo nepoužívá, ale Jevany, Jevany tady stojí pořád. Ba co víc, jsou oblíbenou adresou pro milionáře a nejrůznější celebrity.
Převládá radost z nepohybu
Tu hádanku i odpověď na ni znám z pohádky. Čert tehdy odpověď neznal a prohrál. Můžete hádat také. „Já jsem z koho čeho, z koho čeho, koho co?“ Odpověď se přímo nabízí. „Já jsem z Kutné Hory, z Kutné Hory, koudelníkův syn.“ Tématicky je tato vložka správně. Kutnou Horou jsme právě projeli, ale koudelníka nezahlédli. Možná už je někde v Praze a kupuje tam tři domy. Náhle jsem zaslechl jakési podivně klepavé zvuky v mém kole. Že by technická závada? Budu muset skončit. Začíná převládat radost z nepohybu. „Až zastavíme, tak se na to podívám,“ suše oznamuje Teepex. „Mám rozbité kolo. Nebudu moci pokračovat dál!“ Cítím letmý závan radosti. „Neboj, když tak ti půjčím moje kolo,“ prohodil Libča. „Sakra!“ Závan radosti je rázem v tahu. Je to jasné, kamarádi mě padnout nenechají. Jak já je nemám rád.
S Teepexem v září
Devátým měsícem je září. Když vjíždíme do obce Zaříčany, je 19:11 hodin. Mám najeto 663 kilometrů a už jsem více než 30 hodin v sedle. Vyčerpaně si sedám do stínu doprovodného vozu. Jsem celý prosolený potem. Cítím, jak mi srdce tluče v hlavě. Brní mě dlaně, pálí oči. Od celodenní sluneční výhně a námahy jsem celý opuchlý, jakoby uvězněný v těle o číslo menším. Jsou chvíle, kdy člověk nemůže a jsou chvíle, kdy je to ještě horší. Já teď zažívám tu druhou variantu. Mlčky pozoruji Libču s Teepexem, jak zkoumají závadu na mém kole. Je uvolněná kazeta na zadním kole. „Když seženeme nářadí, tak to dokážeme opravit,“ jsou přesvědčeni kamarádi a už zvoní u nejbližšího stavení. Nechci! Já už nechci! Mají úspěch hned na poprvé. Během chvíle je závada odstraněna. Jsem ztracen, budu muset jet dál. Jsem zachráněn, budu moci jet dál. Vzhůru do sedel, vždyť já už se zase těším. Těch pár minutek krátkého odpočinku mě postavilo na nohy. Lidské tělo je úžasně dokonalý stroj. Vydrží víc, než si myslíme.
Mám defekt
Desátým měsícem roku je říjen. V našem podání vesnička Římovice nedaleko Golčova Jeníkova. Je 20:40 hodin. Najeto mám 686 kilometrů. Dobrá nálada mě opustila. Cítím atak útlumu. Chvíli poté se ocitáme v Golčově Jeníkově, ve městě kde se narodila bývalá československá atletka, běžkyně na krátkých a středních tratích, která se svými výkony nesmazatelně zařadila mezi legendy tohoto sportu. Je držitelkou dosud nepřekonaného světového rekordu v běhu na 800 metrů v čase 1:53:25, který vytvořila v červenci roku 1983 v Mnichově. Do dnešních dní se jedná o vůbec nejdéle platný světový rekord v oficiálních disciplínách v historii ženské atletiky. Jestlipak také někdy pocítila atak útlumu? A co by na to asi říkali tehdy doktoři?
S Teepexem v říjnu
Slunce zapadá, stíny se prodlužují, modrá obloha se převléká do oranžové. Před nim se zvedá silueta Železných hor. Jasný důkaz toho, že rovinaté úseky jsou od této chvíle filmem pro pamětníky. Jinými slovy, čekají nás kopce a ještě větší kopce.
Míjíme vodní nádrž Seč a já šlapu seč mi síly stačí, abych uvisel Teepexe jedoucího přede mnou, protože ten kluk fousatá zrovna teď tlačí na pilu. Usilovně šlapu a možná ještě usilovněji přemýšlím. Zatímco si plním cyklistický sen za pomoci tří kamarádů, mám hlavu plnou Tři sester a jejich písně Lepší časy asi už nepřijdou. Už bude jen hůř. Začíná druhá noc beze spánku a já se cítím velmi použitě. Kdybych měl můj stav vyjádřit filozoficky, tak bych řekl, že se cítím čím dále tím více méně lépe.
Jsou chvíle, kdy je člověk v hajzlu a jsou chvíle ještě horší...
Co od druhé noci očekávám? Hlavně abych ji přečkal. Krom toho bych taky rád viděl letící asteroidy a nedostal žádné hemeroidy. Ke zvukům únavy se snažím být hluchý. Silnička někam stoupá tmou a pak zase klesá tmou a pak doleva a pak zase doprava. Odevzdaně sleduji kužel světla z čelovky a v ní už důvěrně známá záda kamaráda Teepexe, který jede přede mnou. A najednou se mi odkudsi zpoza hlavy vynořil na mysl rým. „Máma Tonky má mattonky.“ V ten moment jsem si uvědomil, že mám obrovskou žízeň i hlad. Potřebuji se najíst. Hlavně žádný bůček, to je zbraň hromadného ničení. I když teď mám hlad, že i zbraň hromadného ničení bych pozřel. Jenže jak znám kamarády, bude k svačině zase bageta. Ach jo!
Při noční jízdě hledám vnitřní motivaci. „Když dojedu do cíle, tak…… Ne! Kdy dojedu do cíle je špatně. Správně by mělo být: Až dojedu do cíle….. Až dojedu do cíle, tak se řádně odměním pivem!“ Před očima se mi roztočilo pomyslné kolo štěstí s pivními láhvemi nejrůznějších značek. Ve finále se kolo ustálilo na slovinské značce Laško pivo. Proč? Odpověď je snadná. Po tisící kilometrech v sedle bude příjemné si s pivem trošku zalaškovat.
Vesničky, kterými projíždíme, jsou všechny stejné, tiché a spící. Jen tahle jediná, jejíž jméno jsem v hlavě neudržel, je jiná. Psí štěkot je hlasitý a bojovný, asi tady někde mají hnízdo. Navíc mám pocit, že se zvuky zesilují a přibližují se. A už ve tmě vidím, jak se jim lesknou oči. Možná se jim lesknou i tesáky, nevím. Rozdělili si nás pěkně První dva psi zaútočili na Teepexe, další dva si vybrali mne. Krev v těle se rozproudila, ostražitost se vrátila, touha po spánku zmizela a naše průměrná rychlost se zvýšila. Teepex se obul do pedálů a svým pronásledovatelům dokázal ujet. Já v sobě tolik sil nenašel, zachránil mě doprovodný vůz. Na poslední chvíli se nacpal mezi mne a psy, a já skryt vozovou hradbou dostal čas na únik. Jsem dokonale probuzen a vyplašen. Noční klimbání v sedle je díky této nevychované psí domobraně v tahu.
Pokračování příště...
Milan "Milča" Silný
