Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Pohádka o 12 měsíčkách, díl 5.

11.5.2018 10:59

Přichází druhá probdělá noc a 800 km nonstop v nohách nevěstí nic dobrého. Jestlipak se podaří dosbírat košík jahod a dorazit bez újmy až k prosinci?

Bookmark and Share

Mapa pohádky o 12 měsíčkách

 

30.7.2017, neděle – To už mi noční garde v sedle kola dělá Volfíno. Čeká nás listopad, předposlední měsíc v pořadí. Listopadem je pro nás obec Líšnice, ležící v půvabném údolí Orlických hor rozložená po obou stranách říčky Divoká Orlice. Do města Žamberk je odtud kousek. Čas ukazuje 03:30 hodin. Mám najeto 794 kilometrů, druhá noc beze spánku už je v plném proudu. Orlické hory, to jsou kopce a zase kopce. Začíná se mi chtít spát, ale opravdu  neodolatelně spát. Volfíno říká, že jsem jako malé dítě. A to přehnal! Já přeci nejsem malé dítě. A jestli na mě nebude hodný, přestanu se s ním kamarádit a řeknu mamince, že chci na hraní jiného plyšáka.
  

„Chce se mi strašně spát,“ přiznávám pravdu Volfínovi. „Tak něco říkej,“ poradil mi kamarád. Mlčím přemýšlím, nic mě nenapadá. „Co mám říkat?“ Opáčil jsem bezradně a pak mě to napadlo. „Tak něco říkej! Co mám říkat? Tak něco říkej! Co mám říkat? Tak něco říkej! Co mám říkat?“ A takhle pořád dokola. Asi po minutě se na mě Volfíno celkem utrápeně otočil. „Víš co? Radši drž hubu!“ A já jako malé dítě poslechl. Jenže spánek útočí dál. Do kopce nebo po rovině to celkem jde. Největší nebezpečí nastává při jízdě z kopce. Stačí malá mikrosekunda, mikrospánek je zákeřný nepřítel, a člověk skončí rozbitý a přehozený přes svodidla nad škarpou. Toho se fakt bojím.
 

S Volfínem v listopadu

 

Usnu, neusnu? Zápletka napínavější než film s Belmondem. Usnout nesmím! A najednou se mi oči samy zavřely. Naštěstí jsem si to v mžiku uvědomil a rychle je zase otevřel. „Ty däbilää, nesmíš usnout,“ počastoval jsem se populární finskou nadávkou a slezl s kola, což jsem Volfínovi zapomněl nahlásit. On, jedoucí přede mnou, si toho nevšiml a svižně zmizel jízdou z kopce. Zmizel po silnice někam dolů do tmy, někam tam, kde na nás čeká doprovodný vůz. Osaměl jsem. Opřel jsem se o strom a začal protahovat nohy, ruce, celé tělo. Do obličeje jsem si nastříkal vodu z bidonu, abych se trochu probral. Cítím se, cítím. Páni já se cítím. Co se zápachu a inteligence týče, připadám si jako prostý pasáček vepřů. Ze tmy se ke mně do kopce přibližuje čelovka. Volfíno se pro mě vrací. „Člověče, kde jsi, já jsem se už bál, že jsi se v tom sjezdu někde vysekal.“ Je rád, že mě našel celého. Ba jo. Volfíno je kamarád. 
  

S Volfínem v listopadu

 

Ochladilo se. Neklamné znamení, že svítání se blíží. Vzhůru jsou snad jen moje boty, soudím podle toho, jak na mě plazí jazyk. Všechno ostatní spí. Najednou cítím jak mé tělo spánek opouští. Cítím energii, sílu. Toho musím využít. Pořádně se opřu do pedálů, krev se rozproudí, mysl se probere a taky se trochu zahřeji. Vyrazil jsem vpřed jako raketa. Volfíno můj nástup nečekal, mému tempu nestačí. Zůstává hluboko ve tmě za mnou. Silnička se zvedá. Do kopce jedu těžké převody ze sedla. Svižně předjíždím i doprovodné vozidlo. Ani kluci v autě nejsou na takové zrychlení připravení. Chvíli jim trvá, než auto do kopce rozjedou. Nechápu. Taková změna.

 

Mám v nohách přes 800 kilometrů, 40 hodin už jsem nespal. Únava jako prase. Přesto se tělo dokázalo takhle vzepřít. Nechápu, kde se to ve mně vzalo. Vždyť už jsem mlel z posledního. Když jsem dojel na konec stoupání, doprovodný vůz už tam na mě čekal a Libča nervozně podupával venku. „Milčo, tohle už mi nikdy nedělej!!“ spustil tónem rozčíleného otce. „Co se stalo?“ ptám se nechápavě. „Nesmíš jezdit takhle rychle.“ „Proč? Potřeboval jsem se zahřát a probudit.“ „Ty magore, my jsme si mysleli, že jsi se zbláznil,“ Ba jo. Libča s Teepexem jsou taky kamarádi. „Slibuji, kamarádi, že už to nikdy neudělám,“ sypu si popel na hlavu. V tu chvíli je mi skvěle. Chvíli na to se ze tmy přiřítil i Volfíno.
 

Mrazivé svítání v Orlických horách

 

Svítá, je chladno. Drkotají mi zuby, třesou se mi kolena, mám nudli u nosu. Únava pocitovou zimu ještě umocňuje. Být o stupeň chladněji, tak snad už začne sněžit. A být o dva stupně chladněji, tak asi začne zamrzat říčka Březná, kolem které projíždíme. Údolí je z obou stran sevřené lesem. Sluneční paprsky sem za námi nemohou. Už aby slunce vylezlo zcela a přineslo sebou nový krásný teplý milý prosluněný den. Jak já se na něj těším.
    

Míjíme odbočku na vesničku Nemile. Přesně takhle se cítím. Druhá probdělá noc je za mnou. Dvě noci za sebou nespat je pro tělo určitě extrémní výkon. Kolik mi při každé probdělé noci asi odumře mozkových buněk? Určitě se ale jedná o ty nejslabší kusy. A jestli je pravda, když se říká, že tempo stáda se uzpůsobuje nejpomalejším jedincům, tak mně z logiky věci odumírají jen ty nejslabší buňky, které mě fakticky zpomalují. Jinými slovy to tedy znamená, že každá probdělá noc mě dělá chytřejším. Třetí noc beze spánku ale pokoušet nebudu. Zas tak chytrý být ani nechci. Ve skutečnosti je to však tak, že o hodinu a půl kratší spánek, než na který je člověk zvyklý, může utlumit denní aktivitu jedince až o celou třetinu.
 

Sám s vlastními myšlenkami

 

Řeka Moravská Sázava, levý břeh. Řeka Moravská Sázava, pravý břeh. Řeka Moravská Sázava a Zábřeh, město na severozápadě Moravy. U čerpací stanice stavíme. Den začíná. Je třeba se nasnídat. Sedíme na obrubníku, dopujeme se kávou z automatu a ládujeme se bagetou. Už zase. Místopřísežně přísahám, že bagety nechci následujících půl roku ani vidět. Cestou na toaletu jsem se spatřil v zrcadle. Jsem to skutečně já? „Ale ano, Milčo, jsem to já,“ ujišťuji se nahlas. Divokost v krvi, oheň v srdci, zátylek spálený od slunce a oči únavou vypoulené jako dva korálky. Vypadám jako starší bratr Hurvínka, dokonce i ty nohy mám stejně dřevěné jako on. Je třeba jet dál, než zdřevěním úplně celý.
    

Při podrobnějším průzkumu historie Zábřehu je možné narazit na dva patrně nejslavnější rodáky. Jedním je Ondřej Bank, český reprezentant v alpském lyžování. Svou popularitu a věhlas získal v zimě. Druhým je Jan Eskymo Welzl, polární cestovatel, dobrodruh, zlatokop a nejvyšší soudce v Nové Sibiři. I on svou popularitu a věhlas získal v zimě. Najednou mi do sebe všechno zapadá a už je mi jasné, proč mi byla taková zima, když jsme se za rozbřesku k Zábřehu blížili. S tou zimou je to tady naprosto normální.
    

Čeká nás dlouhý rovinatý úsek po kvalitních širokých silnicích. Kilometry rychle přibývají. Ranní slunce vlévá optimismus do žil. Vládne pohoda, jsem rád, že jsem se jí dožil. Jsem na cestě téměř dva dny a dvě noci. Za tu dobu jsem se přes den zpotil a zase uschnul, zpotil a zase uschnul, během nočního chladna jsem se pařil v nepromokavé a neprofukové bundě a teď cítím, že sám sobě smrdím. Projíždíme městečkem Loštice, což je metropole populárních olomouckých tvarůžků nebo chcete-li smradlavých syrečků. A to je téma na zamyšlení. Jestli nechci sám sobě smrdět jako doposud, doporučuji pro začátek jemně potírat pokožku dobře uzrálým plátkem olomouckého sýra. Také mě pálí bradavky, ale ty olomouckými tvarůžky nevyléčím, mám je rozedřené od prosoleného dresu.
    

Kudy přes Olomouc? Projet ji ze severu nebo z jihu? Průjezd největším městem na trase nechávám na kamarádech. Nejsem ve stavu, že bych mohl zodpovědně rozhodovat a provoz je tady opravdu hustý. Hodně křižovatek, spousta semaforů. Která je červená? Ta nahoře nebo dole? A proč nejedeme? Už můžeme? A proč zase zastavujeme? Aha. Znovu červená. Hlavně se soustředit a jet při krajnici.

S Libčou v prosinci

 

Od Olomouce jsem jako na trní. Blížíme se k prosinci. Obec Prosenice už je nedaleko. Teď už musí přijít. Kdepak. Tak to bude až ta druhá vesnice. Tak ani teď ne. Tak to bude až ta třetí   vesnice. Sakra, zase nic. Tak to bude ta čtvrtá. Nakonec jsem se dočkal. Prosenice jsou až  jedenáctou obcí za Olomoucí a leží kousíček od Přerova.
    

Konečně Prosenice. Čas ukazuje 12:12 hodin. Najeto mám 932 kilometrů, v sedle kola jsem zhruba 49 hodin. Pohádka o dvanácti měsíčkách je úspěšně u konce. Mohl bych být spokojený, ale nejsem, protože vyhráno ještě nemám. Chci ujet rovných 1000 kilometrů! „Vzhůru do sedel, pánové, vyrážíme!“ Do cíle zbývá posledních 68 kilometrů. 
 

Korálky místo očí - má duše raduje se

    

Slunce zase peče a kamarádi trvají na tom, že musíme někde zastavit na oběd. „Na oběd? Proč?“ Moc mi to hlava nebere. Volba padla na městečko Tovačov a tamní restauraci. Do restaurace vstupuji v mírných obavách. „Hlavně, aby neměli v nabídce jenom bagety.“ Stres povolil až když jsem spatřil klasický jídelní lístek. Jenže co s ním? Kamarádi si dopřávají pořádné porce čehokoliv, můj žaludek se ale vzpouzí. Dávám si jen polévku, víc bych pozřít nedokázal. No, asi bych to pozřít dokázal, ale moc dlouho by se to ve mně neohřálo. Žaludek mám jako na vodě.
    

Už se to blíží. Už bych to chtěl mít za sebou, ale ono né a né a né. Projeli jsme Prostějovem. Míříme na Vyškov. Silnička se v pravidelných intervalech vlní v krátkých prudkých výjezdech a sjezdech, jako na houpačce. O rovnoměrném tempu se nedá mluvit. Únavné, vyčerpávající. Posledních 20 kilometrů je k zbláznění dlouhých. Nemůžu se dočkat. Až mi tachometr ukáže rovných 1000 kilometrů, tak zastavím a slezu z kola, ať je to, kde je to.

Jsem u cíle

   

A pak to přišlo. Bezvýznamná křižovatka uprostřed polí s autobusovou zastávkou. Doleva Křižanovice u Vyškova, doprava Topolany. Čas ukazuje 16:15 hodin. Na tachometru svítí magické číslo 999,99 km. Ještě jedno šlápnutí a tachometr se vynuluje. Magická hranice padne. A je to tam. Mám najeto rovných 1000 kilometrů. Jízdou beze spánku mi to trvalo rovných 53 hodin. První myšlenka, která mi v tento slavnostní okamžik prolétla hlavou mě překvapila. „Ono by to šlo jet ještě dál. Mysl je sice unavená, ale tělo ještě nemá dost.“ Říkám to nahlas kamarádům, kteří mají možná ještě větší radost než já. „Milčo, ty jsi sice Magor, ale fakt velkej,“ odpověděl za všechny Libča. V návalu radosti klukům děkuji. Bez nich bych to rozhodně nedal. „I nám bylo ctí, kamaráde, být této bláznivé akce součástí,“ ohodnotil Teepex.

Milčo, ty jsi sice Magor, ale fakt velkej!

 

A co jako?

 

Na každém prstu 100 km

 

Pak jsem se převlékl do civilního oděvu, sedl do auta a během vteřiny usnul. Vydržel jsem nespat 58 hodin.      

Během chvíle jsme usnul

 

Večer, už doma ve Slaném, jsem zašel za odměnu do oblíbené hospůdky. Jedno pivko, druhé pivko a došla řeč i na to, co jsem právě absolvoval. Reakce spolustolovníků mě pobavila. „Neznám moc lidí, kteří ujedou tisíc kilometrů v kuse,“ pravil uznale první. „No, protože všichni ostatní jsou normální,“ usadil ho druhý. A já byl rád, že to kamarády fakt zajímá.

No comment

 

A když už se zdálo, že únava v pohodě odezní, dostavila se nakonec i poněkud nečekaná reakce mého těla. V průběhu následujícího týdne se mi sloupala kůže z dlaní na obou rukách a začaly mě bolet šlachy v zápěstí pravé ruky, asi od neustálého řazení lehčích a těžších převodů. Ale nevadí. Stálo to za to. Příští rok můžu zkusit do cyklistické podoby zhmotnit něco náročnějšího. Třeba pohádku O Alibabovi a čtyřiceti loupežnících!

Během příštího týdne se mi sloupne kůže z dlaní

 

Pokračování až další pohádkou...

 

Milan "Milča" Silný

Diskusní fórum pro: "Pohádka o 12 měsíčkách, díl 5."

Názor Autor Datum a čas
RE: Pohádka o 12 měs... Milča 14. 5. 2018, 21:48
RE: Pohádka o 12 měs... Šnejdy st. 14. 5. 2018, 20:21
RE: Pohádka o 12 měs... Répak 11. 5. 2018, 08:36

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Reklama

automobiloveDILY24.cz

Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.




Tipy pro Vás

Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
Galaxy série 2013
 
Kolo pro život

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz