Hned v úvodu je potřeba vysvětlit, proč se zmiňuji o vrchařských schopnostech, když hovořím o pražském závodě. Na první pohled to nejde úplně dohromady, ale ti co se jmenované akce někdy zúčastnili, dobře vědí, že je to zcela na místě. Zázemí, start i cíl je situován na Zbraslav, tedy na samou jižní hranici hlavního města. A nad ní se tyčí kopec Kopanina (411 m. n. m.), známý spíše jako Cukrák, což je odvozeno od názvu televizního vysílače. To také vysvětluje, co se skrývá pod názvem závodu Cukroušův mazec. Trasa totiž vede neustále nahoru a dolů po úbočích jmenovaného kopce i jeho nejbližším okolím. Rovněž tak musím zcela sebekriticky připojit poznámku, že z mého hlediska jde o akci vyloženě domácí, jenže přesně v duchu pořekadla o kovářově kobyle jsem se jí ještě nikdy nezúčastnil, ačkoliv trať vede téměř kolem dveří mého domu.
Letos konečně nedošlo k žádné závažné termínové kolizi s dalšími závody, takže jsem mohl vyzkoušet, jestli je to opravdu takový mazec, jak říká název. S ohledem na znalost Cukráku, kam na biku často jezdím, bylo zřejmé, že pojmenování nebude daleko od pravdy. Volba proto padla na kratší trasu čítající 35 kilometrů. To se sice nezdá moc, jenže pořadatelé k tomu slibovali úctyhodnou porci více jak 900 výškových metrů. A to je delší sedmdesátka ten samý okruh, jenže dvakrát dokola, což už vyžaduje opravdu pořádnou přípravu!
Efekt náročnosti závodu zvyšuje už samotný start situovaný do vltavského údolí. Z ulice Na Plácku se totiž hned od prvních metrů stoupá lesoparkem vzhůru, což je vlastně začátek kopce končícího až na vrcholu zmiňovaného Cukráku, samozřejmě s několika odpočinkovějšími úseky. Plán pro úvodní část se mi tedy jevil jako zřejmý. Nevyrazit ihned jako šílenec na maximum. Prásknout si to krátce po startu totiž na „Cukroušovi“ není žádný velký problém. Na druhou stranu je pro vyznavače terénního ježdění dobrou zprávou, že úvodní přibližně dvoukilometrový úsek je poslední delší souvislou vrstvou asfaltu, kterou na delší čas uvidí.
Přesto, že jsem pořadatele v prvních stovkách metrů proklínal, nejelo se mi až tak špatně. Možná právě pro vcelku rozumně zvolené tempo. I když mi úplná špička trochu ujížděla, vidina mnoha dalších kopců mě nechávala v klidu. A je pravda, že hned po nájezdu na pěšinu vedoucí po hraně kamenolomu stále vzhůru začalo být zřejmé, kdo se dole u řeky přecenil.
Lesní cesta, která se dál vine lesem směrem k Jílovišti, je samozřejmě protkaná kratšími prudšími výjezdy, což navíc komplikuje v těchto místech obvyklý kamenitý podklad. Mimo to ale skýtá i pěkný rozhled do údolí Vltavy, tedy alespoň pro ty, co vyhlídkové místo stihnout zaregistrovat. Já už mezi tím konečně trochu roztočil nohy do tempa a postupně sjížděl známé, kterým jsem na startu slíbil, že mi rozhodně neujedou a nejpozději na Cukráku je doženu.
Na okraji Jíloviště mě potěšil přihlížející kamarád informací, že momentálně jedu na třiadvacátém místě. To mi po nepříliš povedeném ladění formy na předchozích závodech docela pozvedlo bojovou morálku, takže jsem se s chutí vrhl střemhlav dolů od místní čističky k malé lesní nádrži a prudký prostisvah vyletěl, ani nevím jak. To je kopec, který vyvolává obecně asi největší obavy v ohledu vyjetelnosti, je totiž docela příkrý, což by samo o sobě nevadilo, jenže současně je cesta hodně kamenitá.
Za jeho zdolání ale vzápětí přijde odměna v podobě jednoho z nejhezčích úseků závodu. Převážně singlový průjezd lesy poblíž Trnové, o němž pořadatel v roli moderátora do mikrofonu prohlásil, že mu svým charakterem připomíná švýcarské pohoří Jura. Jenže za chvilkový požitek záhy přijde trest. Přímo do Trnové totiž vede cesta po louce mírně do kopce, kde to pěkně tahá za nohy. Naštěstí tentokrát alespoň nefoukal silný protivítr, který dokáže znechutit předchozí dojmy.
V okolí Trnové
Ze jmenované vesnice už je to jen kousek přes louku a les zpět k Jílovišti, kde přejezd silnice do Všenor symbolicky uzavírá část, kterou je možné považovat za trochu oddechovější. Cesta se poté lesy vrací k Cukráku, kde začne závěrečný a asi nejnáročnější úsek okruhu. Sjezdy střídají v rychlém sledu stoupáky, jež se „prošitějším“ závodníkům musí jevit jako nekonečné. Trasa je po severozápadních svazích kopce doslova namotaná a vždycky, když to vypadá, že Zbraslav je na dosah, uhne znovu opačným směrem.
Navíc je zpestřená techničtějšími úseky, jako je sjezd úzkým korytem plným listí ke Kazínskému potoku, zakončený výstražnou cedulí „sesedni“. Příčinou jsou klády vedoucí na druhý břeh, které vytvářejí v podstatě neprůjezdnou překážku. Alespoň jsme při běhu trochu protáhli svaly.
Kousek za chatovou osadou pod Cukrákem přišel oddechovější úsek na polní cestě do Lipenců, který samozřejmě ukončil kopec, co však očekávat jiného. Ten ale zahrnoval další zajímavý kousek trasy. Krátký stoupavý singl vzhůru s několika ostrými zatáčkami, jenž mimo jiné znají účastnící závodu Bike Prague, ovšem v opačném směru. Mě osobně se však nahoru líbí víc.
Na druhé občerstvovačce u rozdělení závodního okruhu a kratší „open“ trasy jsem ani já nepohrdnul kelímkem s ionťákem. Pak už zbývalo přežít poslední dlouhé stoupání, sjezd po louce rozryté divokými prasaty, a poté přes Lipence dorazit na Zbraslav. V druhé části trati mě trochu překvapilo, že jsme začali dojíždět nejpomalejší účastníky ze sedmdesátky, startující dvacet minut před námi. To sice většinou nepředstavovalo větší problém, ale v některých sjezdech se trochu pletli.
Úplný závěr závodu už se odehrával ve zbraslavských ulicích. K tomu bych měl jednu drobnou výtku, myslím, že na úzkém nájezdu z terénu na silnici, která je vlastně dálničním sjezdem (i když méně frekventovaným), by se uplatnil nějaký pořadatel. Rozhodně je to místo, kde hrozí nepříjemná kolize s autem.
Konec závodního okruhu vede po silnici, která tvoří i jeho začátek, vyjma úvodního výjezdu od řeky. Vede stále mírně do kopce, až k malému hřišti na Baních, kde je cíl a zázemí. Asi jako jediný jsem záver zpestřil pádem asi tak dva metry před cílovou páskou, když se mi podařilo vletět při nástupu ze sedla do prohlubně uprostřed louky. I tak jsem letos konečně dosáhl na aspoň trochu slušný výsledek a dojel 9. v kategorii a 24. celkově. V zázemí jsem se pak chvíli zabýval myšlenkou, jestli bych byl schopný absolvovat zdolané kilometry ještě jednou. Ale připadalo mi to jako holý nesmysl.
Cukroušův mazec je povedený závod, který může až zaskočit tím, jak zajímavou trasu je možné připravit na území Prahy, případně těsně za jejími hranicemi. I na jednookruhovou variantu je dobré mít trochu natrénováno, jak po stránce vrchařské, tak i technické. Lidem, kteří si chtějí jen otestovat, jaké to je být závodník, bych spíše doporučil nejkratší trasu „open“ dlouhou 20 kilometrů s výrazně menším převýšením.
A na úplný konec bych ještě zmínil pořádající klub KT Tryskomyš. Ač se to nezdá, připravují celou akci v opravdu minimálním počtu lidí, navíc s omezenými možnostmi, ale výsledek jejich práce opravdu stojí za to vyzkoušet. A to se ještě na poslední chvíli museli vypořádat se strhaným značením trasy. Je zřejmé, že hezké a kvalitní bikové závody není potřeba hledat jen na velkých seriálech zajištěných mnoha sponzory a dotacemi.
Ondra Hladík
foto: Libor Kořistka, Bike Team Kralupy
