Už samotné jméno závodu říká, kam se vypravit na start. Zázemí však není přímo v centru kdysi bohatého zeměpanského města Jemnice, ale v obci Panenská o několik kilometrů více na západ. Místo, kde se odehrává všechno důležité, je pořadateli zvoleno nadmíru dobře. Na své si totiž nepřijdou jen závodníci, kteří mohou zvolit z tras 52 nebo 20 kilometrů, ale i jejich rodiny. Mimo dnes již vcelku běžných závodů pro nejmenší mohou děti vyrazit také na přibližně čtyřkilometrovou pohádkovou stezku do blízkého lesa.
Pohádková stezka u Panenské
K předzávodnímu rozjetí jsem tentokrát přistupoval hodně opatrně a zjišťoval při tom, jak to na lesních cestách vypadá s hrubým štěrkem, který mě loni vyřadil z boje ještě dřív, než začal. Zdálo se, že ho naštěstí výrazně ubylo, což uklidnilo moje obavy z defektu. I nohy vcelku ochotně poslouchaly rozkazy a svižně nabíraly tempo. V dobré náladě jsem proto čekal na půl dvanáctou, coby čas startu.
Jenže po několika úvodních kilometrech se ukázalo, že krize předchozích týdnů ještě neřekla poslední slovo. Z tohoto poznání také vznikla idea názvu reportáže. Pokud někomu evokuje známou hororovou povídku „Jáma a kyvadlo“ od E. A. Poea, není daleko od pravdy. Vlastně spíš správně pochopil moje myšlenkové pochody. Hned na začátku se totiž objevuje věta: „Bylo mi zle, k smrti zle mi bylo z těch dlouhých muk“. Vypravěč tak mimoděk vystihl nejen pocity hlavního hrdiny, ale i to, jak jsem prožíval závodní trasu.
Na úvodní asfaltce vedoucí z Panenské k lesu to ještě vypadlo dobře. Jenže hned po první odbočce vlevo na mírně stoupající lesní cestu začalo šlapání bolet, a už nepřestalo. Za normálních okolností by mě trasa pohraničními lesy i národním parkem Podyjí nesjpíš vyloženě nadchla, tentokrát jsem si však okolní přírodu nijak zvlášť neužil. Přes nepříliš vysokou technickou náročnost má ale i svoje záludnosti. Profil ukazuje, že cesta vede neustále nahoru a dolů s minimem rovinatých úseků. Při mém sobotním rozpoložení se to také ke konci pěkně nasčítalo a přineslo čím dál větší únavu, byť se nejednalo o žádné vyloženě dlouhé kopce.
Přiblížení trasy na několika málo řádcích závodní reportáže není snadné kvůli nepříliš velkému množství výrazných orientačních bodů. Jen občas totiž překonala nějakou silnici či projela větší obec, takže bych ji bez příslušného značení těžko dokázal znovu absolvovat. Zásadním pomocníkem tak jsou údaje o ujeté vzdálenosti z GPS navigace. Bez nich bych těžko odhadl, že přibližně na desátém kilometru jsem zaslechl bzučení hmyzu a hned na to ucítil nepříjemně palčivou bolest v okolí pravého koutku. Nevím, jestli mě místní včely či vosy chtěly povzbudit, ale žihadlo nevypadalo jako ideální doping.
Jedno z mála výraznějších míst, které mi utkvělo v paměti, byla silnice do Slavonic, jíž jsme přejížděli hned dvakrát. Poprvé na blíže neurčitelném místě, odkud jsme směřovali na jih. Po několika kilometrech poblíž rakouské hranice přišel druhý přejezd uvedené silnici v Písečné. Obec představovala pomyslný předěl závodu na dvě poloviny a já měl pocit, že do cíle už asi nedojedu. Přesto jsem se nechtěl vzdát a zuby nehty držel čtyřčlenné skupiny. Zcela praktickým důvodem, abych zůstal v kontaktu, byl také další závodník, jenž se mi zdál věkově velmi blízko, tudíž také představoval soupeře v kategorii, jehož přece nenechám ujet.
Někde mezi pětatřicátým a čtyřicátým kilometrem se projevila druhá záludnost trasy. Vrátili jsme se totiž do úvodní části a vypadalo to, že cíl je na dosah ruky. To ovšem nesedělo s údaji o odjeté vzdálenosti. A skutečně bylo nutné ještě zatnout zuby a vydržet, jelikož v lesích mezi Holubičím vrhem (555 m. n. m.), Holubím vrchem (620 m. n. m.) a Dlouhou horou (628 m. n. m.) se trať ještě otočila několikrát dokola a já už nestíhal sledovat, kudy jsme jeli po startu opačným směrem a kudy už jedu přinejmenším potřetí.
Na mě mělo zašmodrchání trasy kousek od Panenské doslova zdrcující účinek, což ještě umocnila silná křeč v noze po delším kopci na čtyřicátém kilometru. Křičel jsem tolik, že se musela plašit okolní zvěř. V tu chvíli už byla čtyřčlenná skupina z předchozích kilometrů minulostí. Dva mladší závoďáci v kopcích ujeli, věkově srovnatelný soupeř naopak odpadl a v háku rychlejšího účastníka ze sousedního Rakouska, který mě dojel, jsem kvůli křečím dlouho nevydržel.
Závěrečných deset kilometrů jsem proto absolvoval úplně sám, sledoval pomalu se vzdalující jezdce před sebou a kontroloval prostor za sebou. Když už se zbývající síly dostaly téměř na kritickou mez, přišla konečně křižovatka, kde cesta uhýbala vpravo na asfalt a mírné z kopce zpět do Panenské. Přinesla mi obrovskou úlevu, také proto, že daleko za mnou nikdo nebyl, pročež odpadl závěrečný boj o pozice.
Při odevzdání čipu jsem se u časomíry zvídavě zeptal, kolikátý jsem. Celkově čtrnácté místo mi přišlo uspokojivé, ale já chtěl vědět víc. „Co kategorie...?“, ptal jsem se znovu. K mému překvapení přišlo skoro šokující sdělení: „Jsi první!“ Ani se mi nechtělo věřit, ale vyvěšené výsledky to potvrdily. Přece jenom jsem se letos dočkal, poprvé bedna a hned ta nejvíc nejlepší! Závod pro mě měl nečekaně dobrý závěr, stejně jako šťastně skončila v úvodu zmiňovaná povídka, v níž přišla záchrana pro hlavního hrdinu doslova za pět minut dvanáct.
A jaké tedy byly celkové dojmy? Oprostím-li se od krize na trase i euforie v cíli, mohu s klidem říci, že pořadatelé odvedli dobrou práci při značení a zajištění trasy, která je pro neznalého poměrně náročná pro svůj výrazně zvlněný profil. Akci lze bez pochyby doporučit všem, co mají rádi neotřelé tratě v méně závodnicky „profláknutých“ destinacích a rádi navštěvují spíše komornější a domáčtěji laděná biková setkání. Leč ani příznivci velkých seriálů by nemuseli z Jemnicka odjíždět zklamáni, pokud ovšem netrvají na tisícihlavé účasti.
Ondra Hladík
foto: Zdeněk Hopian, autor
