Jeden z nejhezčích výhledů na trati
Na start závodu ve švýcarské Basileji se 1. července postavili bikeři z 15 zemí, mezi nimi Markéta se svým cyklistickým i životním parťákem Adamem Záviškou. “Jezdíme spolu většinu závodů a vzájemně si vyhovujeme, ačkoli čekání jeden na druhého nás trochu zpomaluje. Nesmíme sdílet výbavu, pomáhat si při defektech nebo třeba jet za sebou v háku. Jsme ale vždycky rádi, že jsou naše zážitky společné,” svěřuje se Peggy. “Právě o zážitky jde při těchto extrémních závodech v první řadě. Vítězství to, už je jen taková třešinka na dortu. Jsem tak trochu závodní typ, to přiznávám, ale není to důvodem mé účasti.“
Trasa dlouhá 1660 km vedla napříč Německem, od hranic se Švýcarskem až k Baltskému moři. Českému páru zabrala 7 dní, 11 hodin a 45 minut; celkové stoupání bylo 24 000 m, nejvyšší bod 1250 m n. m. Letos se navíc jelo v extrémních teplotách nad 30 °C.
Coby první žena v cíli závodu tak vlastně Peggy nejen bere pomyslné zlato v ženské kategorii, ale také nasadila laťku docela vysoko. Dle vyjádření organizátora bude velmi těžké její výsledek překonat. Ostatně celkem dojely asi tři desítky sportovců - někteří i s dvojnásobným časem - zatímco skoro stejně tolik jich závod vzdalo.
Hravé místo na trati
Předběžný průzkum
„Tak dobrý výsledek přisuzuji velkou mírou našemu plánu vyrazit dřív a ještě před závodem strávit pár dní na kole. Na startu už jsme tedy měli 300 km v nohách z druhého směru trati. Díky tomu jsme se psychicky naladili na kolo i závod. Navíc jsme zefektivnili rozložení výbavy a doladili nastavení kol,“ vysvětluje Peggy.
Při cestě na start jsme si užívali, že nemusíme vstávat za svítání jako při závodě.
A pomohli si tak, i co se týče navigace. Zpočátku jeli po rovině “v balíku”, ostatní závodníci se nechali mladými Čechy vést. “Pak ale přišel hodně nepřehledný úsek, který jsme s Peggy projeli rychle a bez chyby. Ostatní znejistěli, mysleli si, že cesta vede jinam, a na chvilku zastavili,” říká Adam. “A právě od toho momentu už nás nedojeli. Od druhého dne jsme byli sedmí a tuto pozici jsme si udrželi až do cíle.”
Trať prochází i přes bývalé letiště.
Po železné oponě
Závod vedl napříč Německem, od hranic s Francií a Švýcarskem přes někdejší železnou oponu - totiž Krušnými horami a Českosaským Švýcarskem, poté podél Nisy, s občasnými přejezdy na českou a polskou stranu. Cíl byl na baltském ostrově Rujána. Trasa jezdce provedla zajímavými místy: kolem povrchového dolu i rozlehlým územím s objekty staré továrny výbušnin.
V posledních dnech závodu začínají převládat písčité cesty.
„Trasa se snaží co nejvíce držet mimo asfaltové cesty a civilizaci, ale protože je Německo infrastrukturou hodně protkané, odráží se to na trati neustálým přejížděním silnic a odbočováním,” popisuje Adam. “To je složité na koncentraci hlavně při únavě po několika dnech v sedle. Na druhou stranu trať závodu je pestrá. Prvních 1030 kilometrů má velké převýšení, naopak posledních 621 kilometrů vede po rovině. Střídají se zpevněné cesty se singletracky a jemným pískem. Právě jemný písek je něco jako koření této trati. Zvláště na těch posledních 600 kilometrech je ho opravdu hodně. Nemyslím si ale, že je to špatně, dělá to závod zajímavějším a obtížnějším.“
Posledních 600 km před cílem se okolní krajina změní. Kopce střídá rovina
A kolik váží kolo naložené na takový závod?
“Protože se jedná o závod zcela bez zabezpečení, musím být schopna si sama poradit s drobnými závadami, co mohou na trati nastat. Každý gram navíc se velmi pronese, a tak si musím vystačit se skromnou výbavou. Všechno mám předem promyšlené a odvážené v excelové tabulce. Vždy ale pár dní před odjezdem ještě trochu do výbavy zasahuji podle předpovědi počasí. Mé kolo na německý závod vážilo i s výbavou 14,4 kg. Vedle toho vozím batoh, který dá ve váze za další dvě kila. Spousta závodníků batoh nevozí, mně ale vyhovuje, když mám pití ve vaku na zádech a můžu se napít kdykoli – třeba i v rychlém nebo terénním sjezdu,” vysvětluje Peggy.
Cíl tvoří nejsevernější výběžek Rujány, mys Kap Arkona.
