Aktuality

Dopoledne před startem se zdálo, že všechno bude podle očekávání, včetně příznivé teploty, která zůstávala pod tropickou třicítkou. I rozjíždění vypadalo slibně, ale nechtěl jsem propadat zbytečné euforii, jelikož dvouměsíční závodní výpadek ukazoval jasně, že s ničím jiným, než dobrým tréninkem tentokrát počítat nemohu. Jako zásadní se proto zdálo pořádně roztočit nohy a neodbýt rozjetí, včetně svižně absolvovaného známého postartovního kopce po silnici ze Zadova na Churáňov.

 

S vědomím, že víc už udělat nelze, jsem se po padesáti minutách rozehřívání svalů postavil na start a zvažoval taktiku pro první kilometry. Během předchozích ročníků se mi úvod většinou povedl a přinesl slušný zisk v pořadí (na obvyklé vrchařské prémie jsem samozřejmě nepomýšlel ani tehdy), ale to bylo letos nereálné. Proto bylo heslo dne: „Přežít a příliš neztratit!“. To se snad i povedlo a úvodní kopec jsem jakž takž vyfuněl bez výraznějšího propadu, leč také bez jakéhokoliv zisku.

 

Smyčka trasy přes zázemí na chvíli balík zavedla do protisměru příjezdové silnice, kde jsme mohli pozdravit pomalejší jezdce, kteří ještě stoupali vzhůru. Já v tu chvíli dospěl k rozhodnutí, že jediný způsob, jak závod přežít, bude zvolit nějaké pro mě rozumné tempo a nevšímat si toho, co se děje kolem. V navazujícím stoupání okolo vrcholu Přilba (1219 m. n. m.) to docela vycházelo a dokonce se mi podařil nevelký posun kupředu.

 

Jenže to trvalo jen chvíli, do začátku Birell segmentu, který byl na sjezdovce v Nové huti. Asi kvůli předchozímu úrazu, k němuž došlo právě během rychlého sjezdu, se projevil nepříjemný blok. Hlava to zkrátka nepustí a jsem ještě opatrnější než normálně. Odbourání podvědomého zpomalování bude ještě chvíli trvat. Navíc mi tentokrát situace nepomohla. Asi tak v půlce sjezdovky totiž po krajích cesty leželo, či se zvedalo, několik závodníků, jimž to krátce po startu nevyšlo. Závěr sjezdovky k brodu přes Studený potok jsem proto ještě zvolnil, až mě to samotného štvalo.

Při zdolávání strmého protisvahu z Nové huti přes Šindlov na Kamennou (1101 m. n. m.) se obloha začala podezřele zatahovat a v dáli hřmělo. Netuše nic nepředloženého jsem prohodil „...to snad ještě zmokneme, nebo co...“. A měl jsem pravdu, možná bohužel, možná bohudík. V hlubokých lesích mezi Borovou Ladou, Kubovou hutí a Michalovou hutí se ze setmělého nebe spustil vydatný lijavec, což na jednu stranu přineslo příjemné osvěžení po předchozích vyprahlých tréninkových dnech, ale na druhou stranu mi to výrazně zkomplikovalo život. S ohledem na předpokládané nemilosrdně pražící slunce jsem totiž před startem zvolil nejtmavší brýle, které doma mám. No a na zšeřelých lesních cestách nebylo v dešti přes zamlžená skla vidět zhola nic. Pocit, když se člověk řítí vysokou rychlostí neznámo kudy a neznámo kam, je zkrátka k nezaplacení.

 

Je zřejmé, že mi déšť přinesl nejen osvěžení, ale taky další nepříjemné ztráty, protože mi ujela skupiny a až do Vimperka jsem nebyl schopný udržet tempo s dalšími jezdci. Opět bylo nutné si připomenout, že akci pojímám čistě tréninkově, abych se zase dostal do tempa. Přesto mě během několikakilometrového sjezdu do města trochu přepadaly chmury, že mi všichni ujíždějí.

V té chvíli už naštěstí přestávalo pršet, leč kostky na náměstí ještě pěkně klouzaly, takže pravoúhlou zatáčku z kopce dolů absolvovali všichni velmi obezřetně. Ještě při stoupání okolo vimperského hradu to s výkonem nebylo nijak zázračné, ale už jsem alespoň trochu zvládal uviset s ostatními.

 

K nečekané změně došlo kousek za občerstvením u vrchu Vodník (906 m. n. m.). Chvíli po tom, co jsem se posílil gelem, který pořadatelé rozdávali, se mi z ničeho nic začaly roztáčet nohy až nepochopitelně. Paradoxně jsem tak v posledním nejtěžším úseku trasy stále vzhůru z Vimperku zpět na Zadov doslova letěl, a to v místech kde ostatním začalo očividně těžce docházet. Jelikož závod znám, měl jsem neustále obavy, že je to jen labutí píseň a vzápětí mi musí definitivně dojít také. Opak byl pravdou, pořád do kopce okolo Kamenné hory (1057 m. n. m.) se nenašel nikdo, kdo by mi stačil a já si začal užívat vrchařský závěr.

 

Drtivé tempo vydrželo až k cílové pásce a podle výsledků na mezičasu se mi v krátkém úseku před cílem podařilo předjet dvacet osm lidí. Škoda jen, že náhlá vzpruha nepřišla o něco dřív. Takhle se musím spokojit se 169. místem celkově. To sice není kdovíjaký zázrak, ale na šumavské Kolo pro život jsem vyrazil hlavně z tréninkových důvodů, pročež mohu být s průběhem závodu spokojený. Závěr je totiž příslibem, že dávno ztracená forma se přece jen letos ještě vrátí.

 

Celková atmosféra závodu byla tradičně koloproživotní, tak jak jsou účastníci tohoto seriálu zvyklí. Je proto asi zbytečné psát o poměrně vysokém standardu zázemí, stravování i dalších služeb pro závodníky. Pro mě bylo milým překvapením zmíněné rozdávání gelů na občerstvovačkách. Asi je to v současnosti již obvyklé, ale já jsem se na start jednoho ze závodů tohoto seriálu postavil po dlouhé přestávce a v minulých letech to nepatřilo k běžným záležitostem.