Závod, jehož název málokomu něco řekne (snad jedině s výjimkou bikeru na Plzeňsku), se již po páté jel v Kramolíně jižně od Nepomuka. Kraj rozprostírající se mezi hřebenem Brd a Šumavou není příliš turisticky vytížen o region a je známý spíše z jiných důvodů. Jednak z literatury, na část trati závodu doslova dohlíží zámek Zelená hora známý ze Švandrlíkových Černých baronů, za druhé pak je přímo obec Kramolín dobře zapsaná do povědomí příznivců motosportu, kvůli proslulé motokrosové trati.
To však neznamená, že by kraj nebyl vhodný také pro cyklisty. Plánická vrchovina a její nejzajímavější část, přírodní park Kákov – Plánický hřeben, jímž procházela větší část závodu, skýtá řadu malebných zákoutí i výhledů. Na trase Vrchozdolu jsem ale na vychutnání přírodních krás moc času neměl. Název totiž vcelku přesně vystihuje profil dvaačtyřicetikilometrové trati, kterou lze charakterizovat jako výrazně nepravidelnou, až rozpláclou, osmičku se středobodem v Kramolíně (nikoliv však ležatou, byť některá stoupání se trochu nekonečně jevila).
Přírodní památka Velký kámen
Navíc jsou si obě poloviny svým profilem velmi podobné. S trochou nadsázky lze říci, že z Kramolína se nejprve dlouho stoupalo k jednomu z okolních vrcholů a pak se sjíždělo zpět do cílového prostoru. V první části byla bezpochyby nejvyšším bodem Stírka (706 m. n. m.), kam jsme vyjížděli ze vsi Myslív, v druhé pak druhé pak nesnadno specifikovatelné místo někde mezi přírodní památkou Velký kámen a vrcholem V Kopaninách (674 m. n. m.). Během závodu to ale vyvolávalo dojem, že jedeme pořád do kopce.
Jak už asi leckoho napadlo, zázemí závodu bylo ve zmíněném motokrosovém areálu na kopci nad Kramolínem. To přineslo i jednu specialitu. Ke startu jsme se řadili na stejném místě jako motorky za klasickým startovacím zařízením, které při povelu spadne k zemi a umožní vyrazit na trať. S tím jsem se na maratonu horských kol ještě nesetkal.
Čekání na start bylo v letošním horkém létě nezvyklé i z jiného důvodu. Poprvé po dlouhé době klesla teplota hluboko pod tropickou třicítku, takže můj organizmus rozmazlený doposud přetrvávajícím horkem v přibližně sedmnácti stupních nad nulou protestoval a já musel kvůli chladu chvílemi poskakovat jak v říjnu na ČT Author cupu, kde občas i sněží. Poslední desítku minut ukracovaly klasické děkovačky sponzorům a souhrn úvodních informací moderovaný „Plzeňákem Richardem“, který je dobře známý divákům jedné dnes již neexistující plzeňské televize.
V poledne zazněl startovní výstřel, spadlo avizované motokrosové zábradlí a vyrazili jsme na trať. Úvod mi tentokrát moc nevyšel. S ohledem na to, že první metry vedly mírně vzhůru po sypkém písčitém podkladu, jsem se obával zahrabání a nechal moc lehký převod. Navíc se mi nepodařilo napoprvé „nakopnout“ pedál, takže to zpočátku vypadalo dost kriticky. Nestačil jsem se ale ani naštvat, jelikož mě dost pobavila hudba, která současně zazněla z ampliónů. Byla to melodie doprovázející závěrečnou karnevalovou scénu filmu Krakonoš a lyžníci a při představě, jak to musí vypadat z pohledu diváka, mi dalo hodně práce, abych se nerozesmál.
Pobavení ale trvalo jen krátkou chvíli, pak už jsem musel rychle napravovat škody způsobené nepovedeným stratem. První sjezd po louce z areálu k silnici mi ještě úplně nesedl, takže až v prvním delším stoupání na Vráž (616 m. n. m.) to začalo vypadat docela nadějně. I když se nohy do kopců začaly letos v srpnu poprvé vyloženě slibně roztáčet už kousek po startu, nepřišlo mi rozumné zpočátku příliš riskovat. Nejel jsem samozřejmě nijak pomalu, ale největší část energie přitom šetřil až na druhou polovinu osmičky, jež slibovala podobně výživný terén.
Přesto se mi dařilo docela slušně a ve výjezdu na Stírku jsem pěkně naložil. Alespoň se mi podařilo smazat postartovní zásek. Postupně se utvořila čtyřčlenná skupina a vypadalo to, že s ní v pohodě vydržím. Jenže na silnici poblíž Polanky ostatní nastoupili, bohužel ve chvíli, kdy na mě dolehly předchozí kilometry do kopce, takže bez milosti ujeli.
Dlouho jsem je měl na dosah ruky, ještě při průjezdu Kramolínem to vypadalo, že bych je mohl dojet. Jenže právě polovina závodu se nesla ve znamení krátké krize. Nikdo z předchozích odpadlíků mě sice nedojel, ale skupinka přede mnou nabrala nepříjemný náskok. Naštěstí netrvalo dlouho, než se mi podařilo nohy znovu pořádně roztočit, asi hlavně kvůli kopcům, kde mi to jelo nečekaně dobře.
Při zdolávání několikakilometrové stoupavé pasáže okolo přírodní památky V Houslištích (oblast s hojným výskytem medvědího česneku) a poblíž Neuraz jsem proto dotáhnul závodníka, jehož očividně předchozí nástup skupiny stál více sil, než si mohl dovolit. Kopec ale pokračoval pořád dál a právě v tu chvíli mi přišla na mysl zdánlivá nekonečnost vrchozdolávání. Po vyjetí ke skalisku nazvanému Velký kámen navíc přišel moment, kdy se zdálo, že do cíle to bude už jen z kopce. Jenže to byl klam a kopec „za rohem“ pokračoval.
V tu chvíli za mnou bylo prázdnou a kus před sebou jsem viděl dalšího jezdce z již rozpadlé skupinky. Jenže si mi ho nedařilo dojíždět tak rychle, jak se blížil cíl. V závěrečném singltreku jsem ho měl doslova na dosah, ale dojet se mi ho nepodařilo. Celkově 15. místo není špatné, ale trochu mě zklamalo zvláštní rozdělení kategorií na muže do 45 let a starší. Tudíž jsem coby čtyřicátník neúspěšně zápolil s výrazně mladšími jezdci a dojel 12. v kategorii. Při existenci obvyklé kategorie muži 40-49 let bych skončil čtvrtý.
Přes nastíněné rozčarování spojené s výsledkem je původní úmysl pořadatelů zřejmý. Doposud nikdy účast nepřesáhla stovku, byť se jí letos přiblížila, a kvůli nízkému počtu startujících více kategorií nevypsali. Při postupném navyšování závodníků v dalších ročnících by však úvaha o jejich rozšíření byla na místě. Mimo zmíněnou záležitost se však bezpochyby jedná o dobře připravený závod, který by si v příštích letech zasloužil větší pozornost sportovně zaměřených cyklistů.
Ondra Hladík
foto: Alice Hladíková
