Aktuality

V předchozích srpnových víkendech jsem se zaměřil spíše na menší maratony, takže těsně před začátkem školního roku přišla na řadu změna a závod z opačné strany spektra akcí, kde počet přihlášených vysoko přesahuje tisícovku. Trasu navíc docela znám a začátkem srpna jsem si její variantu z roku 2016 objel na gravel biku, takže mě ani vyhlášené dvojité zdolávání vyhlášeného vrcholu Krkavec (504 m. n. m.) na severním okraji Plzně příliš nelekalo. Jen chladné počasí, doprovázené mírným deštěm, mě moc netěšilo.

 

 

Minulý rok jsem Plzeňskou 50 vynechal, takže mi unikly změny trasy v posledních kilometrech před cílem, kde se přesunula ze silnice do Radčic na novou cyklostezku u Mže. Novinek na trati ale bylo víc. Kousek po startu za zmíněnými Radčicemi se stoupání lesem přesunulo z nově vyasfaltované cesty na lesní pěšiny a ze stejného důvodu pořadatelé trochu protáhli trať kousek před Krašovicemi, přibližně v polovině trasy. Přibyl tak další krátký lehce techničtěji pojatý úsek.

 

Jinak už ale zůstalo vše při starém. Zázemí bylo v parku na místě bývalého plzeňského výstaviště, což je areál, který mezi obyvateli Plzně stále vyvolává řadu nostalgických vzpomínek, a dnes je známý spíše kvůli novému obchodnímu centru Plaza. Samozřejmostí zůstal i start hlavní trasy závodu od katedrály sv. Bartoloměje na náměstí Republiky. Okolní ulice se tak v posledních desítkách minut proměnily na rozjížděcí okruh stovek závodníků, snad ne k velké nelibosti místních.

 

Stejné však nezůstaly jen záležitosti, které shledávám jako pozitivní, ale i jedno negativum. Po startu z náměstí a překonání Mže přes Rooseveltův (dříve Saský) most se celý peloton vracel z opačné strany zpět k areálu zázemí a pokračoval dál po úzké, asi tak dvoumetrové silničce mezi ploty zahrádkářské kolonie. Je proto zřejmé, že když několikasetčlenný rozjetý balík chvíli po startu doslova vletí do tak omezeného prostoru, hrozí řada problémů. Není to sice dlouhá pasáž, ale neustále ostré brždění, zběsilé kličkování a dokonce zastavování (i v přední části startovního pole), těch několik málo kilometrů mění v nejnepříjemnější část celého závodu. Na druhou stranu je pravda, že vymotat velký peloton z centra města není úplně jednoduchou záležitostí.

Dál už šlo všechno hladce. Po nájezdu na silnici do Radčic se jako vždycky jel naprostý „šrot“ o to, kdo jakou pozici urve před nájezdem do terénu. Držel jsem se zuby nehty, ale rychlost mi pořád trochu chybí, letos to už asi propad nedoženu. V lese však tempo trochu zvolnilo, takže zbyl čas i na menší vydechnutí. Ale jen krátké. Už za blízkým Chotíkovem pozvolna začíná stoupání na zmíněný Krkavec, byť to zpočátku není nijak výrazné a trasa vede po jezdivých stezkách, jen kořeny průběžně smáčené vytrvalým mírným deštěm trochu komplikovaly situaci.

 

V závěrečné fázi stoupání se už ale jede přímo prudce vzhůru vymletou lesní cestou s kořeny a kamením. Poprvé se mi vyplatilo předběžné letní najetí trati, díky němuž jsem věděl, že nejlepší je to vyloženě vlevo, už skoro mimo cestu. Na konci stoupáku je pak oblíbené místo diváků, kteří napjatě sledují, kdo to nahoru ještě zvládne, a kdo už ne. A rozhodně měli na co koukat!

 

Z vrcholu od televizního vysílače se klesá dlouhým singlovým sjezdem, který je asi nejtechničtější částí dlouhé trasy. Přesto bych řekl, že je vcelku snadno zvládnutelný. V lesích před Horní Břízou jsme jeli v malé skupince a zrovna, když jsem byl na špici, tak přišla na řadu mírná levá zatáčka, ovšem plná mokrých kořenů. Při nutném přibrzdění a snaze křikem varovat ostatní, už jsem jen vlevo za sebou zaregistroval závodníka, který buď nestihl, nebo považoval za zbytečné nějak reagovat, a poroučel se do borůvčí.

 

Za Horní Břízou se trasa mění, cesta se rozšiřuje a stoupá po štěrku okolo Kaolinky. Při stoupání do vyloženě protivného kopce snad vždycky foukal protivítr a ani letos to nebylo jinak. Přesto mi to docela jelo, takže jsem získal menší náskok. Jenže jen o kousek dál se mi předchozí trénink na trase trochu vymstil. Před Krašovicemi byla další v úvodu zmíněná úprava a já místo, abych uhnul vlevo, pokračoval dál rovně z kopce. Veškerá předchozí snaha tak padla vniveč. Alespoň, že se mi podařilo udržet kontakt s dosavadní skupinou.

 

  V Krašovicích se trasa stáčí zpět k Plzni a vede po širších lesních cestách přes Kokořov do Ledců. Mezi tím ustal déšť a navíc foukalo do zad, no téměř pohoda. I pocitově to bylo stále dobré, takže jsem zvolna sbíral fyzické o psychické síly na druhé zdolání Krkavce. Začínalo za druhou občerstvovačkou v Ledcích a pro mě mělo nečekaný úvod. Nevím proč, ale všichni okolo začali ještě na rovině nastupovat jako splašení, asi si chtěli vydobýt lepší pozici pro stoupání po kořenitém singlu. Z mého hlediska trochu předčasné plýtvání silami, jelikož jsem ještě před polovinou kopce sprintery v klidu dojel.

 

Zato ve sjezdu k Chotíkovu mi část z nich znovu ujela, opět se projevila moje přílišná opatrnost. I když už byla Plzeň na dohled, čekal nás ještě poslední kopec, který zůstává ve stínu Krkavce, ale kousek před cílem umí pěkně zatopit. Je to stoupání na Sylván, což už je úplný okraj městské zástavby. Závěr pak představuje svižný sjezd zpět do Radčic a pak okolo Mže na bývalé výstaviště. Na nové cyklostezce jsem se snažil dojet několik závodníků kousek přede mnou, ale ani s vypětím sil to nevyšlo. Celkově jsem skončil 149. a v kategorii 40., což je vlastně stejný výsledek jako v roce 2016.

 

Menší pobavení na závěr přinesl technický problém v zázemí, jelikož tentokrát fungovala jen dámská sprcha a proto se dovnitř pouštělo střídavě po skupinkách. Slečna, která byla organizováním vstupu pověřena, proto musela zastavovat zájemce o mytí a stále dokola vysvětlovat co se děje. A stále dokola také slyšela stejné reakce. Snad nikdo, včetně mě, neopomenul poznamenat něco jako: „mě to nevadí, já tam klidně půjdu, i když jsou tam holky“. Načež se nám dostalo ponaučení, že to by teda rozhodně nešlo!