Ne že bych tak dlouhý maraton nikdy nejel, ale naposledy to byl Malevil v roce 2014, a tam jsem kvůli dvěma defektům neskončil nijak slavně. Přepadaly mě proto pochybnosti, jestli to zvládnu. Jenže odeslanou přihlášku se mi rušit nechtělo, takže už stejně nic jiného nezbývalo. A kde že se tedy druhý zářijový víkend konala akce, jejíž součástí byla i zmíněná stokilometrová trasa?
Jelikož v srpnu a září vcelku pravidelně střídám velké a malé maratony, přišla tentokrát řada na závod nepříliš známý. V nevelkém středočeském Hradešíně, který leží přibližně na půlce cesty mezi Říčany a Českým Brodem, se konal jubilejní desátý ročník Oceláka, pořádaného sportovním klubem Oceloví letci. Uskupením „nadšených amatérských bikerů“ (jak o sobě sami prohlašují na internetu), jejichž dresy je občas možné vidět na maratonech po celých Čechách. Za zmínku však stojí především jejich účast na jihoafrickém Cape Epicu.
Ocelák se v předchozích letech odehrával na dvou tratích, základní šedesátce a zkrácené třicítce, nazvané zdrobněle Oceláček. Jubilejní ročník přinesl speciální novinku pro „fajnšmekry“, zbrusu novou nejdelší stokilometrovou variantu, nazvanou po vzoru slavnějšího moravského maratonu Obr Ocelák. Jenže v docela stísněném středočeském prostoru není úplně snadné vymyslet a zajistit tak rozsáhlou trasu. Proto se všechno důležité odehrávalo na třicetikilometrovém okruhu s tím, že v případě Obra ještě předcházela krátká desetikilometrová rozjížděcí část, a na ní teprve navázala vlastní trať, samozřejmě třikrát dokola.
Jediné, co mi nedělalo radost, byl brzký strat, který měl však souvislost s desátým ročníkem. Na trasu totiž stovkaři vyráželi v symbolických deset hodin a deset minut. Naštěstí alespoň teplota stoupala docela rychle, takže ranní chlad doprovázející odjezd z domova, už byl v Hradešíně ten tam. Zato dobrá nálada v příjemné atmosféře zázemí jen narůstala. K té bezpochyby přispěl i ředitel závodu Jirka, který se velmi osobitým způsobem ujal i vyčerpávajícího celodenního moderování. Navíc v podvečer navázal ještě organizací běžeckého závodu Ocelová osma, takže vcelku obdivuhodný výkon.
Krátce před startem jsme se začali scházet na startovní čáře, ale nebyl to rozhodně žádný boj o místa. Na stovku se nás totiž vydalo o poznání méně, než na kratší trasy (na nejkratší třicítce bojovalo dokonce i několik místních žen, což jen svědčí o tom, že závod má v obci podporu). Moje obavy, abychom hned od úvodu nevyrazili zbytečně zostra, se naštěstí nenaplnily, i když se v první řadě sešlo několik zkušených jezdců. Zaváděcí okruh směřující z Hradešína na okraj Škvorce a kolem Úval zpět jsme proto odjeli v příjemném zahřívacím tempu. Až jeho úplný závěr zarostlou strání nahoru do Hradešína přinesl první zrychlení, které se mi naštěstí podařilo ustát jen s malou ztrátou. Ostatně jako vždy mi první kopec nesvědčil.
Po prvním průjezdu cílovým prostorem se vytvořila sedmičlenná skupina a krátce na to už jsme svištěli jako o závod. Bylo zřejmé, že se docela rychle zvětšuje mezera mezi námi a zbylými účastníky závodu a já se proto snažil udržet s ostatními za každou cenu. Zpočátku šlo vcelku snadno, příjemně zvlněná lesní cesta souběžně s potokem Hradešínka to doslova usnadňovala. Pro začátek rozhodně pozitivní pocit. Jediným prudším kopcem prvních kilometrů tak bylo stoupání v Mrzkách, které ale nepřineslo žádné zásadnější změny ve skupině.
Za chvíli na to následoval Vrátkov a jediné místo, které bylo v propozicích označené jako nebezpečné. Rychlejší sjezd po nepříliš široké panelovce úvozem mezi ploty, zúžení na tři schodovité stupně a úplně rozbitá cesta pod nimi. Vcelku to šlo, ale při třetím průjezdu proti mně v zatáčce šla maminka s malým dítětem a měl jsem plné ruce práce, abych je netrefil.
.jpg)
Jako zásadní pro celý závod se z mého hlediska ukázal kopec okolo tvrze v Tuchorazi. Při prvním stoupání vzhůru mi trochu ztuhly svaly po dosavadních rychlých kilometrech a začal jsem odpadat. Nahoře zůstali pohromadě první čtyři a ve třech jsme zaostávali. Až k Přehvozdí to ještě nebylo ztracené a vize, že ostatní dojedu, mě hnala kupředu. Jenže pak přišla jezdecká chyba v ostré pravé zatáčce, kde mi podklouzlo kolo v hlubokém písku. Přibližně od dvacátého kilometru jsem pak po lehkém pádu jel až do cíle sám.
Okruh ve své druhé části trochu změnil charakter a přišlo několik delších táhlých stoupání, jak po asfaltu, tak i po lesních cestách. Znovu přes Mrzky a pak oklikou zpátky do Hradešína. Ve všech třech okruzích mi tento úsek přišel nekonečně dlouhý a navíc se každé kolo pocitově prodlužoval.
Do druhého okruhu po čtyřiceti kilometrech jsem najížděl na sedmé pozici a přede mnou i za mnou bylo úplné prázdno. Ačkoliv to nebylo nijak povzbuzující, měl jsem stále myšlenku, že musím někoho dojet. Alespoň, že výměna láhve za plnou dodala lepší pocit.
Tvrz Tuchoraz
Pak už to šlo všechno dokola. Rychlá jízda lesem až k Mrzkám, kde mě vyděsila kočka uprostřed úzké silnice. V plné rychlosti jsem vletěl mezi domky a za levou zatáčkou si klidně seděla. Byla klasicky černobílá a lhostejně se myla. Rychlá tvorba krizového plánu a řešení kudy ji objedu, nakonec naštěstí nebyla potřeba. Jen kousek přede mnou se zvedla, udělala dva líné až nezúčastněné kroky stranou a flegmaticky sledovala, kdo ji to vyrušuje.
V druhém a třetím okruhu jsem si polepšil v celkovém pořadí. Jednou k tomu přispěl defekt a pak ještě křeče, jež vyřadily soupeře z boje. Zároveň se v průběhu závodu objevil i záškodník, který na začátku sjezdu z pole skrze Mrzky svázal dva červenobílé fábory tak, aby to vypadalo, že tudy cesta nevede. Naštěstí mě nezmátl a jeho dílo jsem rázným škubnutím překazil. Nikdo tak snad nezabloudil. Ale měl jsem i štěstí. Po příjezdu do cíle mě až zarazila zpráva o divokých lesních vosách, či snad sršních, po jejichž zásahu musela část závoďáků na všech trasách vzdát. Já je přitom vůbec nepotkal!
Přes krize v kopcích mezi osmdesátým a devadesátým kilometrem jsem před cílem nohy ještě docela roztočil, i když chvílemi to už byl spíš boj o přežití, než zápolení o medaile. Po dojezdu mě pak přepadly křeče naplno a chvíli trvalo, než se mi podařilo stát na nohou, aniž bych potřeboval oporu. Ale rozhodně to stálo za chvilku bolesti, přece jen 2. v kategorii a 5. celkově nedojíždím pokaždé.
Ocelák je každopádně další z nepříliš známých závodů, který bych doporučil k účasti. Menší maratony mě pro svojí osobitou atmosféru i pohodovou přátelskou náladu baví čím dál víc. Zajímavé tentokrát bylo i občerstvení. Nejen klasický guláš a chleba, ale za symbolický poplatek i čerstvě grilované selátko. Ne každého závoďáka to v cíli naplní nadšením, ale já neodolal.
Ondra Hladík
foto: Oceloví letci, autor
