Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Na Okoř je cesta

19.9.2018 13:15

Odpověď na otázku, který bikový maraton startující na území hlavního města by bylo možné označit za „nejpražštější“, je vcelku snadná. Bezpochyby je to Author Pražská 50. Není to však jen kvůli názvu obsahující přímo slovo Praha. Prvenství mu zajišťuje především to, že jeho zázemí, start i cíl je nejblíže k centru, respektive v místech, která do něj v širším smyslu přímo náleží.

Bookmark and Share

Jen pro srovnání – Nové Butovice (Bike Prague), Velká Chuchle (KPŽ Praha-Karlštejn tour) a Zbraslav (Cukroušův mazec) mohou v tomto ohledu jen těžko soupeřit s areálem ČVUT u Vítězného náměstí, zvaného lidově Kulaťák, odkud startuje právě Pražská 50. Populární kápežetkový Karlštejn navíc letos území hlavního města opustil a přesunul se do Let u Prahy.


Dalším neopomenutelným momentem, kvůli kterému je závod směřující z Dejvic na Okoř a zpátky možné považovat za pražskou klasiku je i to, že už se stal tradicí patřící neodmyslitelně k přelomu léta a podzimu pro nejbližší okolí severozápadní části metropole. Letos 15. září totiž oslavil téměř neuvěřitelný dvacátý ročník. Za tu doby si snad už i největší odpůrci cyklistiky stačili zvyknout na to, že jedna sobota v roce patří poblíž jejich bydliště bikerům.


Pro mě osobně ale patří Pražská 50 k závodům méně známým. Shodou okolností a kvůli každoročním komplikacím při plánování reportážního kalendáře jsem ji jel pouze jednou, a to v roce 2013. Trasu jsem si proto vybavoval jen mlhavě, regionálně to totiž mám podstatně blíž na Cukroušův mazec, jehož okolí znám vcelku detailně. A najíždět trať na opačné straně Prahy se mi nějak nikdy nechtělo.

Selfie s Jrikou Ježkem


Složitá situace spojená s parkováním v ulicích plných omezení a rozdělení do různobarevných zón mě přinutila k tomu, abych v sobotu příliš nevyspával. Ale brzký budíček se vyplatil a přinesl volné místo jen kousek od startovního oblouku, odkud jsme v deset hodin vyrazili na trať.


Místo v první vlně přineslo zdánlivý klid ohledně rizika pádu zapříčiněného zmatky ve velké mase méně zkušených jezdců. Přesto jsem po ujetí několika desítek metrů jen těsné unikl problémům. V zúžení před nájezdem na hlavní totiž těsně vedle mě došlo ke zmatku završenému hromadnou srážkou. Bylo to doslova o chlup. Postavit se o kousek víc doprava, skončil jsem na zemi taky!


Hned po úvodu následuje první kopec okolo Julisky (stadionu Dukly Praha), což ve mně vyvolalo vzpomínku, jak jsem před lety, coby mladší dorostenec, při zimní přípravě opakovaně skákal snožmo nahoru lavičky na tribunách. To jsou momenty, které z paměti hned tak nevymizí (ne že by to dnes ve veteránských kategoriích nebylo potřeba). I když mi to v kopci úplně nejelo, zatím se mi ještě podařilo zůstat vcelku v popředí. Ani dlouhý sjezd po štěrku dolů do Šáreckého údolí mi nečinil větší potíže, tréninky v terénu na gravel biku mi očividně vylepšují technické schopnosti. Současně jsem opět blahořečil bezdušovým kolům, hned na začátku ostré kameny způsobily při rychlé jízdě minimálně dva defekty soupeřům.

Jenže slibný začátek nepokračoval stejně pozitivně. Následují totiž další dva kopce přes Horní Šárku směrem na Horoměřice, a i když jsou převážně po pevném povrchu, mě tentokrát vůbec nevycházely a dost jsem je protrápil. Propad se nedal přehlédnout, alespoň, že podle čísel okolo zůstávali jezdci z předních řad. Celkově se v první polovině závodu po srovnání profilu pokračovalo převážně po silnicích severozápadním směrem na Velké Přílepy a Svrkyni, tudíž převážně proti větru. Při snaze dotahovat ztráty bylo proto docela důležité udržet spolupráci a střídat, což se však tentokrát příliš nedařilo, respektive jen chvílemi.


Když už to začalo vypadat, že mi to snad konečně pojede a začínám stahovat počáteční ztráty, jsme dorazili do Trněného Újezdu, kde trasa uhýbá více na západ a přes Zákolany se začíná vracet ku Praze. Leč pro mě to tentokrát byla doslova osudová vesnice. Na nepříliš přehledně značeném místě, navíc s pořadatelem, který trochu zaspal můj příjezd, mi unikla odbočka vlevo a já proto pokračoval rovně dolů. Až na křižovatce, kde nebylo žádné další značení, mi došlo, že je to v háji. Údajně je to kritické místo a problém postihl více jezdců.
 

Návrat kus do kopce v závodě s tisícovou účastí, kde každá minuta obnáší propad o mnoho míst, znamenal fatální ztrátu. Všichni závodníci, které se mi podařilo předjet, zmizeli daleko vepředu a já nastoupil stíhací jízdu, bohužel úspěšnou jen částečně. Navíc jsem se ocitl v kritické pozici, kde zrovna nejelo moc lidí pohromadě, což mi situaci ještě ztěžovalo. Pravda, trochu pomohlo stoupání na Budeč, jež mi docela vyšlo i následující kamenitý sjezd, ale ani tak to nebyl žádný zázrak.


Kousek od Zákolan, nedaleko před Okoří, je brod přes potok, který mi v roce 2013 přinesl kvůli vysokému stavu vody nepříjemně studenou koupel. Letos však s ohledem na sucho podobný problém nehrozil. A za ním už je moje nejoblíbenější část trasy, průjezd pod hradní zříceninou, jejíž věž se vypíná vpravo nad cestou.


Od hradu už závod působí dojem, že cíl musí přijít každou chvíli, obzvlášť když po vystoupání kopce u Malých Číčovic je Praha (především letiště) doslova na dohled. Ale zdání klame a ke Kulaťáku zbývá ještě téměř dvacet kilometrů. Přesto mi druhá půlka utíkala hodně rychle a dlouhý lesní kopec od Kopaninského mlýna k Přední Kopanině jsem skoro vyletěl a ještě o něco zmenšil ztrátu. Při průjezdu vesnicí jsem nadto stihl udělat radost přihlížejícímu malému klukovi, který natahoval ruku na plácnutí.


Současně mě ale dojeli dva závoďáci, držící opravdu hodně vysokou rychlost. Chytil jsem se do háku a pak to šlo opravdu ráz na ráz. Proletět přes Nebušice, svižně z kopce k Šáreckému potoku a souběžně s ním pod úvodní sjezd po štěrku, který bylo při návratu potřeba vystoupat. Cestou vzhůru mi bohužel oba dosavadní spolujezdci nepříjemně naložili, ale i tak mi závěrečný výjezd přinesl ještě několik míst k lepšímu.


V závěrečných kilometrech se sjíždí přes Hanspaulku dolů k cíli u Kulaťáku, takže je to opravdu fofr. K areálu ČVUT jsme se přiřítili v malé skupince, kde se mi podařilo urvat na pásce druhé místo, ale celkově mi Pražská 50 přinesla výsledkové zklamání. Skončit 89. a 22. v kategorii opravdu nebylo v plánu, obzvlášť když se řada známých vešla do padesátky, což představovalo i můj cíl. Jenže úvodní kopce mi prostě nevyšly a chybné odbočení závodnický osud doslova zpečetilo.
 

Ondra Hladík

foto: autor a Hofmanfoto

Diskusní fórum pro: "Na Okoř je cesta"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Reklama

automobiloveDILY24.cz

Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.




Tipy pro Vás

Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
Galaxy série 2013
 
Kolo pro život

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz