Aktuality

Tentokrát valtická Vinařská 100dola přivítala závodníky v poněkud pozměněném termínu oproti předchozím ročníkům, což pro mě bylo dobře. Alespoň se Cyklobraní nekřížilo s jinými závody, kterých je v zářijovém kalendáři hodně. Posun data více do podzimu měl však také jednu nevýhodu. Doslova rozmazlený ještě skoro letním počasím, panujícím ve Valticích minulý i předminulý rok, jsem tentokrát nebyl úplně nadšený ze studeného větru, ktetrý znepříjemňoval ranní rozjíždění. Do startu lehce po jedenácté se ale teploměr přece jenom trochu umoudřil a na trati už nebyl čas přemýšlet, jestli mi je nebo není zima.

Společně s datem doznala změny i trasa závodu. To mě však příliš nepřekvapilo, jelikož se v posledních letech objevují pravidelně nějaké novinky. Tentokrát to navíc byla úprava, kterou jsem vyloženě uvítal. Z dvouokruhového závodu přes Katzelsdorfský (Kačisdorfský) lesík a část Lednicko-valtického areálu se delší Burčáková trasa (48 km) proměnila v jednookruhovou, což mám daleko radši. Navíc je třeba doplnit, že nabyla i kopcovitější charakter než dříve. Úvodní část totiž zamířila severozápadním směrem k Sedleckým rybníkům a pak jižně přímo po hranici až do rakouského Schrattenbergu. Během závodu jsem si mlhavě vybavoval Pálavský krpál 2013, s nímž se v těchto místech trať Cyklobraní protínala. Celkově si ale i letos podržela svižný a technicky nenáročný profil, tak jako v předchozích ročnících.

 

Vybaven oranžovou nálepkou na čísle, která mě opravňovala ke startu z první vlny, jsem naštěstí nemusel spěchat na řazení a nohy mi v dopoledním chladu netuhly příliš dlouho, jen asi dvacet minut. Přesto se pro mě úvodní pověstné stoupání na kolonádu Reistna (jméno vzniklo z původního názvu návrší Reisten, na kterém stojí) stalo tak trochu utrpením. Po vcelku snesitelném výjezdu polní cestou úbočím návrší, které jsem ještě přežil ve snesitelném stavu, mě hned na začátku dorazil prudký závěrečný úsek po asfaltu.

 

U romantické stavby z počátku 19. století jsem proto za mohutného povzbuzování diváků lapal po dechu a doufal, že se co nejdřív vzpamatuju. K tomu rozhodně přispěl navazující silniční sjezd k vesnici Úvaly. Ten mi naštěstí umožnil rozehnat počáteční krizi a pořádně roztočit nohy před stoupáním mezi vinohrady, jež přišlo hned vzápětí. Pozitivní bylo, že konečně naskočil od srpna marně očekávaný vytrvalostní diesel, který vydržel v tahu až do cíle.

 

S výhledem na Pálavské vrchy jsem po části cyklostrasy Greenway Praha-Vídeň začal dojíždět závodníky, které Reistna stála ještě více sil než mě. Mezinárodní trasu jsme opustili kousek od Nového rybníku, kde byla ostrá odbočka vlevo, jak jinak, než do kopce. Hned v jeho úvodu mi hlavou probleskla vzpomínka na zmíněný Pálavský krpál 2013, což se hodilo, protože bylo jasné, jak budou vypadat nejbližší kilometry - stále vzhůru. Podle mapy se jedná o průjezd přírodní památkou Skalky u Sedlce, kde se vyskytuje řada chráněných rostlin i živočichů.

 

To už se mi jelo víc než dobře, takže v háku za mnou delší dobu vydržel jediný závodník, který však později odpadl kvůli technickým problémům. Pokračovali jsme svižně jižně přímo po státní hranici a chvílemi i za ní až do rakouského Schrattenbergu.  Na dohled přede mnou byla skupina, kterou jsem však dotahoval jen pomalu, očividně se to po startu slušně rozjelo více lidem a ne všichni se na Reistně úplně vyčerpali.

 

Pomohl mi až kopec zpět z Rakouska směrem k Reistně, přesněji na Knížecí vyhlídku. Ten roztrhal doposud kompaktní skupinu přede mnou a umožnil mi sjíždět jednotlivce či dvojice. Na náhorní planině ale foukal nepříjemný boční vítr, ostatně před rokem to bylo  při jízdě po hraniční signálce mezi vinohrady dost podobné. Už jsem se proto těšil na rychle se blížící singltrek Katzelsdorfským lesíkem, který mě loni vysloveně bavil. Stejně tak letos, jen účastníci jedoucí Pohodovou stezku (25km) trochu děsili, když se zjevili na úzké lesní pěšině. Alespoň, že se snažili na zavolání rychle uhnout.

 

Singltrek jsem projížděl sám, jelikož se mi v předchozím táhlém travnatém stoupání podařilo ujet několika závodníkům. Jenže za ním je silnice přes louku nechráněnou před větrem, takže náskok bohužel nevydržel. Do lednicko-valtického lesa už najížděla znovustmelená skupinka, tentokrát naštěstí i s mojí účastí. Po několika málo kilometrech pak přišla poslední zásadní změna směru na západ, což signalizovalo blížící se cíl ve Valticích.

 

Bylo patrné, že se potkali zkušenější jezdci, jelikož tentokrát k mému údivu nečinilo problém střídání na špici, což stále nebývá úplně obvyklé. Stejná sestava vydržela až k výjezdu z lesa do posledního hodně větrného úseku polními cestami, kde se začalo nastupovat při proplétání se mezi „Pohodáři“. Kvůli únavě z mnoha kilometrů osamocené jízdy na větru i častého tahání špice se mi bohužel nepodařilo uviset těm nejrychlejším, ale zase tak špatné, abych skončil jako poslední z naší skupinky, to taky nebylo.

.

Poslední kilometry po panelové signálce se pak proměnily ve stíhací jízdu závoďáka, který mi jen krátce před tím poodjel. Bohužel už se mi nepodařilo ho dohnat, byť byl doslova na dosah ruky. Závěrečný prudší sjezd po pěšině zpět do areálu Vinných sklepů Valtice už proto nebylo nutné nijak riskovat a pro udržení pozice stačilo sjet ho v klidu, na jistotu. Výsledek tentokrát nebyl špatný, 26. místo v celkovém pořadí je docela uspokojující. Je však pravda, že Cyklobraní umím zajet i výrazně lépe, loni z toho bylo celkově 10. místo.

 

 

Rychlé občerstvení v cíli přišlo vhod, banán, sušenky, ionťák – jako první pomoc ideální. Naproti tomu jídlo na stravenku tentokrát závodníky nenaplňovalo nadšením. Rizoto sice chuťově špatné nebylo, ale konzistence kytovací hmoty na atraktivnosti nepřidala. Kromě toho se někteří účastníci akce zmiňovali také o komplikacích s parkováním aut, jež podle nich bývalo v minulých letech řešeno lépe. Já jsem podobný problém neměl, tak snad ani jim to nepokazilo celkový dojem.

 

Atmosféra v zázemí po dojezdu se však nesla v pohodovém duchu vinařských soutěží o nejlepší šlapku a nejsilnější plíce. Na večerní posezení u vína, jak se na Cyklobraní sluší, jsem už bohužel nezůstal. Čekala mě ještě dlouhá cesta domů, navíc po nechvalně proslulé dálnici D1, takže nezbylo než naložit kolo a vyrazit.