Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Wolfman Snow 2018, 2. díl

23.11.2018 07:59

Milan Milča Silný, alias Forrest z akce "Lví stopa", se v minulém díle vyprávění o účasti v extrémním závodě Wolfman Snow ocitnul v nepříjemné situaci. Během nočního přejezdu mu v mrazu odešly postupně téměř všechny baterie do čelovky. Jak z toho ven?

Bookmark and Share

24.2.2018, sobota

Spěchám, abych dohnal trojici předem mnou. Ve tmě vidím záblesky jejich čelovek. Usuzuji, že jízda není snadná. Ve sněhu vidím, že sem tam někdo z kola spadl. A už to potkalo i mě. A znovu a znovu. Jakmile kolo sjede z úzké pěšinky nebo uskočí na nějaké nerovnosti schované pod sněhem, třeba po kamenu či kořenu, zaboří se do hlubokého sněhu a už se poroučím k zemi. Cesta svižně klesá dolů. I když cesta se tomu dá říkat možná v létě. Teď je to jen zasněžený svah, možná lépe sjízdný na sáňkách než na kole.

 

Znovu padám. Chvatně  vstávám a nasedám. Jedu. Chci si přibrzdit… Když v tom… brzdové páčky nikde… kde jsou? Prásk! Pád do měkkého! Chvíle paniky. Uklidnění. Ne! Brzdové páčky jsem neztratil ani je nikde neohnul. Jak jsem se před tím spěšně zvedal ze země a nasedal ve snaze dohnat soupeře, rozjel jsem se s otočenými řídítky. Až jsem se tomu začal smát. Ne nadarmo se říká  „Spěchej pomalu.“
 

Přeskočil jsem tiše bublající Kozí potok a v následném stoupání znovu dohnal čelní skupinku. Zrovna váhali, jestli je lepší tlačit kolo svahem rovně do kopce nebo je lepší tlačit kolo do kopce svahem vpravo. Někdy se vyplatí nejet první, ale v klidu v závěsu sledovat stopy borců před vámi. To ovšem jen za předpokladu, že před vámi jedoucí borec zrovna nebloudí a nesjel nevědomky z trasy.
    

Lesní cestou bez sněhu, ale za to s ledovými jazyky, sjíždíme stráň a klesáme do  vesničky Stráň. To není dobrá zpráva. Ztracenou nadmořskou výšku budeme muset znovu nalézt, čili vyšlapat vzhůru. Stoupání je táhlé, sněhový podklad pevný, dá se jet v sedle. Sníh pod koly heboučce vrže, jinak je absolutní ticho. Mráz vůbec nevnímám. Prý může být k mínus dvaceti. Suneme se vzhůru po Pašerácké cestě směrem na Smolné pece. 

 

Marek Biller ve stoupání ztrácí. Zůstáváme vpředu jen tři. Jenže vzápětí ve stoupání ztrácím i já. Thomas a Uwe mi do kopce ujíždějí. Na Smolných pecích jsem osiřel. Trasa zahýbá téměř do pravého úhle a opouští sjízdnou cestu. Vítá mě mírné stoupání lesním průsekem. Na jeho konec moje čelovka nedohlédne. I mírné stoupání může být nekonečné. Jet se nedá ani náhodou. Měkký rozšlapaný sníh se boří do půli lýtek. V navátých místech je ho po kolena. Vleču sebe i kolo pěšky.

Začínám cítit svaly po celém těle. Hlavou se začínají honit černé myšlenky. Tlačením ve sněhu se rychle vyčerpávám a síly docházejí. Jsem vybaven, oblečen a připraven. Přesto si tady uvědomuji, jak snadné je v zimě v horách umrznout a zahynout. A není vůbec rozhodující, jak nabušeným hrdinou v tu chvíli jsi. Opanoval mě svíravý stísněný pocit. Podlehnout mu nesmím. Asi drobná krize. Co tě neposílí, to tě zabije. Mě tohle posílit musí, protože tady umrznout nechci. Není třeba mít strach nebo přimrzlé bobky u zadku. Mnohem lepší je mít bobka v hlavě. Nevím proč, jsem si při tom pěším zápolení ve sněhu začal v hlavě pobrukovat píseň Pavla Bobka. „Veď mě dál cesto má, veď mě dál, vždyť i já tam kde končíš, chtěl bych dojít, veď mě dál cesto má....“ Žádný spěch, musím zvolna a trpělivě. Každý nekonečný úsek má svůj konec.
    

Přehoupl jsem se přes vrchol Hraniční hory (960 m.n.m.) a doplahočil se na konec tlačícího úseku. Thomas a Uwe tady postávají a svačí. Také potřebuji doplnit energii. Hrábnul jsem do batůžku, kde mám namíchanou směs všech možných ořechů a rozinek. Nasypal jsem hrst do úst a v ten moment se mi znovu zhasla čelovka. Už mám jen poslední dva páry náhradních. Budu muset začít světlem šetřit, jinak se rána nedočkám. Uwe s Thomasem odjíždějí a okolní temný les je mrazem ztichlý.

Zaniklá osada Jelení je považována za nejchladnější místo Krušných hor. Jedenáct měsíců zima, jinak samé léto. Jelení bylo založeno někdy kolem roku 1654. V dobách svého největšího rozkvětu bylo oblíbeným letoviskem, mělo sedm hostinců s pokoji pro hosty. K zániku obce došlo vylidněním oblasti po odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce. Určitě neprospělo ani vyhlášení hraničního pásma v roce 1951. O deset let později už v obci nebyl trvale přihlášen žádný obyvatel.

 

Hraniční pásmo však nevadilo komunistickým papalášům, kteří sem hojně zajížděli lovit vysokou. V roce 1963 se lovu dokonce zúčastnil sovětský vůdce Leonid Brežněv. Prý se projevil jako skvělý lovec. Definitivní zkázu přinesl rok 1964. Přes Jelení měla vést etapa cyklistického Závodu míru. Komunisté nechtěli, aby jezdci míjeli ruiny zaniklé vesnice a tak armáda dostala úkol. Ženisté vyhrabali velký příkop, do něhož zbytky vsi navždy zahrabali.

Přes Jelení vede trasa našeho cyklistického závodu i letos, ale není třeba kopat žádné příkopy a cokoliv někam zahrabávat. Když přes Jelení projíždíme, mráz dosahuje vrcholu. Mínus 21 stupňů. Měsíc jasně svítí a nad zasněženými pláněmi se přikrčeně plíží podivná  mlha. Možná si to jen vítr pohrává se sněhovými vločkami nad zledovatělou krustou. Je to zvláštní, ale právě tady, hluboce obklopen třeskutým mrazem, jsem konečně pochopil, že v mém nitru dřímá nepřemožitelné léto. Je to zvláštní, ale zimu a chlad moc nevnímám. Jsem pohlcen závodem a s tím spojeným adrenalinem.
    

Za Jelením projíždím Národní přírodní rezervaci Rolavská vrchoviště. Nadmořská výška nějakých 900 metrů. Jedná se o velmi chladnou klimatickou oblast s průměrnou roční teplotou kolem čtyř stupňů. Kolem mne se z obou stran rozprostírají rašeliniště, vřesoviště a oblasti podmáčené kleče. Teď v zimě je vše jen holá pláň pokrytá sněhem. Mráz mě laská po obličeji, až mě z toho bolestivě pálí tváře, čelo a nos. Místní s nadsázkou říkají, že v okolí osm měsíců panuje zima a čtyři měsíce mrzne. Místní nejsem, ale souhlasím. V rámci úspor baterií v čelovce jsem se rozhodl jezdit přehledné a bezpečné úseky po tmě jen za svitu měsíce.            
    

Pěšinka se klikatí lesem v hlubokém sněhu, široká je tak akorát na jeden pár lyžařských běžek nebo na pláště sněžného kola. Trochu mi dělá problém se na ní udržet. Hodně upouštím tlak v pláštích, aby byla jízda snadnější. Přesto nic moc. Chvíli tlačím, chvíli jedu a pořád se trápím. Cítím jak mi síly mizí ve zdejších hlubokých lesích. Krajina je krásná ve dne i v noci, za světla i po tmě, ale není to žádná romantika z obrázků Josefa Lady, tohle je holomráz z Ocelového města od Julese Verna.

 

Když se na chvíli zastavím, abych si trošku odpočinul,  dává se do mě zima. Prokousávám se vpřed Přírodním parkem Přebuz. Tenhle lesní úsek je opět jeden z těch nekonečných. Žádný záblesk čelovky přede mnou ani za mnou. Jsem v tom sám. Cítím jak se mi chlad vkrádá především na prsty levé nohy. Letmým pohledem zjišťuji příčinu. Při chůzi ve sněhu se mi vysvlékl návlek ze špičky boty a ohrnul se vzhůru.  Proto mě teď prsty zebou. Až najdu vhodné místo, musím závadu odstranit. Ne nadarmo se říká, že to chce klid a nohy v teple. A já, protože nemám nohy v teple, začínám klid postrádat.      
    

Konečně civilizace a klamný pocit bezpečí. Lyžařský areál Bublava na svazích Olověného vrchu (802 m.n.m.) je sice opuštěný, ale osvětlený. Využívám světla a návlek navlékám zpátky na nohu, takže zase mám klid a nohy v teple. O chvíli později jsem někde minul lesní průsek, kterým se dostanu do údolí, kde se krčí spící vesnička Stříbrná. Chvíli mi trvá než najdu stopy, které po sobě ve sněhu zanechal Uwe s Thomasem. Průsek pak nacházím celkem snadno.


    

Při průjezdu vesničkou Stříbrná se ke mně pomaličku zezadu přibližuje silueta cyklisty. Určitě někdo ze soupeřů. Blíží se Margl Macháček. Tak tady ho máme. Opravdu hned po startu někde zabloudil. Společně zastavujeme u pramene vody vyvěrajícího z roury pod stromem. Jsou tady vyskládané hrníčky. Voda bude asi pitná. „Pořadatelé říkali, že máme doplňovat tekutiny, tak se napijeme ne?“ Usoudil Margl a už do sebe klopí hrníček s ledovou vodou. Moje termoska s teplým čajem už je také poloprázdná. Doplnit tekutiny také potřebuji. Okolní teplota je někde kolem mínus dvaceti a tak bez problému polykám hned dva hrníčky přírodní ledové vody na zahřátí. Kudy teče, tudy mrazí. „Už se cítím docela vytahanej,“ hlásím Marglovi, když se suneme vzhůru do kopce. Reakce Margla mě pobavila. „Vydržíš dvakrát víc, než si myslíš, a pětkrát víc než, než si myslí tvoje maminka!“ A pak mi do kopce snadno ujel. Vzhůru po svazích hory Špičák (991 m.n.m.) už se zase drápu sám.  
    

Lehce jsem olíznul spící městečko Přebuz, rozkládající se v nadmořské výšce 886 metrů. Napojil jsem se na luxusně upravenou lyžařskou magistrálu vedoucí otevřenou krajinou podél říčky Rolavy. Upravená lyžařská magistrála s krásným manšestrem je jeden z těch bezpečných úseků. Vypínám čelovku a využívám svitu měsíce. V otevřené krajině nic nebrání větru. Pocitově určitě nejchladnější úsek závodu. Cítím jak mi mrazem tvrdne kukla i šátek na krku. Tváře mrazem znovu bolestivě pálí. Přesto se jede krásně. Kdyby to takhle valilo až do cíle, vůbec bych se nezlobil.
    

Vpředu se objevilo světýlko. Rolba upravující v noci magistrálu? Neslyším zvuk. Co to je? Světýlko se blíží. Noční běžkař vychutnávající se ticho noční krajiny? Kdepak. Proti mně jede cyklista. Tak to je neuvěřitelná náhoda, že se tady kromě nás závodníků potlouká krajinou ještě nějaký jiný noční jezdec. „Ahoj,“ zdravíme se suše a dál si každý jedeme svou cestou. Nemá cenu v tom mrazu zastavovat a zvědavě se na cokoliv vyptávat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že ten cyklista byl Margl. Ve svitu čelovky jsem ho nepoznal. Někde zakufroval, ale teď už zase jede po trase, bohužel v protisměru a zatím vůbec nic netuší. Tohle všechno se ale dozvím až mnohem později. Teď si jen užívám té náhody, že jsem potkal dalšího nočního jezdce.

 

1. část


 

2. část


 

....pokračování příště....

 

Další fotky najdete ve fotogalerii »

 

Milan "Milča" Silný

foto: Štěpán Stránský & Wolf-Man

Diskusní fórum pro: "Wolfman Snow 2018, 2. díl"

Názor Autor Datum a čas
RE: Wolfman Snow 201... Répal 24. 11. 2018, 21:22
RE: Wolfman Snow 201... Margl 23. 11. 2018, 21:12
RE: Wolfman Snow 2018, 2. díl
Omluvám se za překlepy a přidávám důkaz teplotního rekordu: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/mraz-cesko-rolava-krusne-hory_1802250948_pj
RE: Wolfman Snow 201... Margl 23. 11. 2018, 21:06

Fotogalerie

Odkazy

Reklama

automobiloveDILY24.cz

Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.




Tipy pro Vás

Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
Galaxy série 2013
 
Kolo pro život

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz