Mostek u Rokštejnu přes Brtnici
11. ročník je odlehčením po loňské výroční delikatese. Letos mám již čtvrtou účast v řadě. Během této doby jsem k Loudání velmi přilnul. Organizátorský tým vytváří rodinnou atmosféru a dostat se do rodiny není jen tak. Na Loudání je každý rok vypuštěno pouze 50 loudalů.
20 ks se nominuje dle historických výsledků a historickou účastí. 3 ks se losují (v Hugo baru ve Slaném nebo v Karlových Varech), takže to je bez šance. 3 ks jsou šťastlivci, kteří najdou kešku. Většinu je třeba rozrýt půlku lesa, potopit se na dno rybníka nebo ji odepnout medvědovi z krku.
A zbytek jede kvaldu (pozn. red. kvalifikaci), kdy na posledních 6 týdnů v roce, je vyhlášena nějaká rádobyvtipná cestovatelská hra s rozcestníky KČT. Každý rok organizátoři vytrvale odpovídají na otázku, co je a co není rozcestník KČT. Kvalda je každý rok jiná a vloni si ji už ani nepamatuji. Vždy je hodně důležitá nadmořská výška, která ovšem zásadně na těch nejtěžších rozcestnících chybí. Účast si vyjet musím a taky vyjedu.
Ukecává mě i syn Metúd. Každý rok mě při Loudání on-line sleduje a fandí. Rád by vyrazil taky. Bohužel na kvaldu onemocní a téměř měsíc bojuje s angínou. Na kolo se dostane až 30., 31.12., kdy vyjedeme na ledu aspoň 3 základní kraje. To letos nestačí. O Loudání je zájem. Nicméně na start se dostane ještě 10 divočáků, kteří musí mít mezi organizátory minimálně tetičku nebo strýčka. Metúd mě vytrvale ukecává a já tedy zavolám na konci ledna do Slaného. Za týden se pak ozve strejda Aleš z Oudoorovic (pozn. red. Zádveřice) a startujeme pod hlavičkou Cykloserveru.
Netradiční start Loudání
Důvěra Aldy Linharta z Cykloserveru i organizátorů nás dost zavazuje, aby Metúd vše zvládl hladce. Metúd má trošku jinou výchovu, ale stále je to ještě mládě. Má za sebou již pár těžších čundrů. Ve třinácti dal i Island včetně vnitrozemí, ale tohle je tak trošku i závod. Vychováme ho k pokoře k přírodě, ale to neznamená všechno. Na jaře jdeme pro jistotu i na sportovní prohlídku. Když nás i pan kardiolog po důkladné prohlídce ujistí, že není to běžné, ale fakt dobrý, sbalíme se a první středu v červnu vzhůru do Jabloňova. Po cestě bereme v Liptále jednoho Aleše a ve Vizovicích dalšího. Aleše. Už po cestě do Jabloňova u Velkého Meziříčí se dostáváme do Loudacího nadšení. Historkami jenom sršíme a Metúdovi jen září očička, jak se těší.
Trasa Loudání 2018
Předstartovní večeře v Jabloňově je tradičně strhující až dojemná. Vítání, vtipkování, lehká předstartovní nervozita, ale víc euforie, že konečně zase budete na trase. Já si to letos užívám o to víc, že mám v plánu s Metúdem jít spát do auta a vyrazit až nad ránem. Žádná probdělá noc v sedle a ranní obavy s usnutí. Nechci chlapečka utavit. Projdeme zběžně mapy, které všichni obdrží hodinu před startem. První dojem mě uklidňuje. Vše střed republiky, na první pohled žádné krutohory. V deset hodin v trenýrkách mávám všem na startu a náhle jsme sami. Hvězdné nebe a já pojedu se svým synem Loudání. Metúd už usíná a já ještě chvíli hledím do hvězd. Vím, že tohle je jeden ze splněných snů.
Budík zvoní ve 2.10. Chtěl jsem ve tři, ale Metúd je večer nažhavený a mě není takový problém ukecat. V 2.30 držíme řídítka a ukrajujeme první metry z letošních 690 km. Nocí doslova letíme. První kilometry jsou lehké. Mapujeme s přehledem, kecáme, v 3.45 Velké Meziříčí. I když spíš Metúda brzdím, držíme průměr 23 km/h. Před pátou svítá. V lese vidíme pár spacáků. Okolo šesté začínáme Loudaly i předjíždět.
Velké Meziříčí nad ránem
V Třebíči průměr stále 21,2 km/h a žádná únava. Nutno dodat, že jedeme dost na lehko. Každý jeden batoh s jídlem a já kapsu s nářadím. Naviguji pouze já, nemám dostatek dovolené, abych následně hledal ztraceného syna. Spánek bude v peří, nebo na punk. Předpověď počasí docela vstřícná.
Vysočina je z naší valašské perspektivy rovinatá, takže i dál se jede v pohodě. U řeky Jihlavy přichází první loudavý úsek, ale aspoň si odpočine zadek. Kousíček se projdeme v kopřivách a brzy zase fičíme s větrem o závod. Dost trasy navíc znám, kdysi jsem tu brouzdal na čundrech. Zejména úsek od Brtnice k Roštejnu mám moc rád.
Procházka u Jihlavy
Blíží se oběd. Máme 120 km a vše vypadá ideálně. Předjíždíme další Loudaly, psychika sílí, fyzička neubývá. Plánujeme oběd v Třešti. Těsně před Třeští píchnu. To se stává. Bohužel nemůžu najít příčinu, tak dávám jen novou duši. Díra je miniaturní. Po 10 minutách jen zalepím a za 2 km jsem měkký znovu. Prohledám celý plášt. Nic. Dám dvě záplaty. Trochu mi to zkalilo radost a zapomněl jsem nás vyfotit s panem Tau, který v Třešti stojí. Oběd ale luxus. Hledáme ještě cykloservis. Bohužel otevírá až za dvě hodiny a číslo, které je na obchodě, nikdo nebere. Riskneme to.
Zázemí u svačiny je důležité
Jedeme na Čeřínek, výjezd se daří. Máme radost, jak snadno jsme v horku vyjeli. Euforii ale opět chladí zadní kolo. Vzpomněl jsem si na Martina Víta, který se v roce 2015 propíchal celými Oderskými vrchy. A nešlo zrovna o Martinovu noční jízdu po barech. To mi připomíná, že jsme jeli letos u Čeřínku přes Čertův hrádek. Jde o mrazové sruby z žuly. Pověsti hovoří samozřejmě o tom, že je tu nechal čert. Měl totiž splnit nějakou sázku, ovšem tady v lese žila svůdná víla, u které strávil noc a přišel tak o drahocenný čas. Mno, záleží na úhlu pohledu…. Chtěl jsem jen říct, jak je prima na ultramaratonech přemýšlet o čemkoliv. Asociace bývají různé. Velmistr ulítlých myšlenek při cyklocestování je samozřejmě poetický bard, spisovatel a cyklonadšenec Milča Silný, s kterým se nemohu rovnat.
Výjezd na Čeřínek
První velké město je Pejr (Pelhřimov), kam musím kousek zajet. Chvíli váhám, zda jít do nového pláště, ale teď držím. Tak beru jen dvě duše a lepení. Odpoledne se trošku potíme, ale cesta ubíhá. Hlídám tempo. U nádrže Sedlice ho hlídá i zadní kolo. Propadám trošku trudomyslnosti. Hic jak prase a já vím, že mám sakra problém. 15 minut prohýbám plášť, až … mám ho!!! Minitrník. Snad jsme zachráněni. Metúd si zatím v klidu posvačil a mohl se kochat prvorepublikovou přehradou, která sbírá splaveniny, aby nešly do Želivky.
Nádrž Sedlice
Před sedmou dojíždíme do Želivi. Sjíždíme se tady s dalšími Loudaly. Máme dnes 207 km. Večeříme. Jídlo na loudání je veliká slast a tady navíc vaří dobře. S radosti dám i tři pivka. Metúd již vykazuje známky únavy. Plánujeme tak 20 km a nocleh. Když ale zapne apku na ubytko, zjišťuje, že široko daleko svítí jeden domeček a to v místě, kde jíme. „Máš to pokažený“. „Ne, tady prostě nic jiného není“. Ale není třeba se přetahovat.
Ptám se na ubytko a dostáváme chatku i se sprchou. Jedu ještě do obchodu dokoupit zásoby a jdeme spát ještě za světla, o půl deváté. Do chatek vedle nás postupně dojíždí další Loudalové. Dnes jsme jich do konce předjeli 24. Co se týká pořadí, tak Metúda krotím. Nechci, abychom se nechali vyhecovat a udělali pak nějakou chybu z únavy. Pořadí nás samozřejmě těší, ale slíbili jsme mamince, že pojedeme s rozumem.
První Metúdův loudací den je za námi. Zatím to jde a dokonce se těšíme na zítra. Takhle nějak jsem si to představoval.
Čertův Hrádek
Pokračování příště....
Tonda Liebel