Už v minulém roce jsem jeden ze závodů seriálu jel, a to Jistebnický maraton vyhlášený výjezdem středočeské sjezdovky Monínec. Atmosféra akce i dobře připravená trasa mě přivedly na myšlenku, zaměřit se v této sezóně právě na jižní Čechy a sérii, jež mi připadá jako dobrá alternativa k velkým, až monstrózním, závodům s tisíci účastníky.
První závod seriálu se však jmenuje tak, že to ve mně až vyvolávalo obavy. Přece jenom, „Žižkova pomsta“ v dohledu táborských hradeb vzbuzuje nedůvěru. Jak vyplývá z úvodního odstavce, zázemí závodu je ve Sportovním areálu Komora, který se nachází na jižním okraji Tábora, v místě s dosti neobvyklým názvem Sídliště nad Lužnicí.
Ačkoliv se zdálo, že nemůže nastat žádná komplikace, zavládl trochu zmatek ohledně řazení ke startu. Asfaltová rovina před hlavní budovou sportoviště, kde byl i nafouknutý oblouk, se jevila jako jasné místo začátku závodu. Tudíž jsem čekal, kdy se začnou sjíždět účastníci, a rozhodně se nedá říci, že bych byl výjimkou. Ale asi tak 15 minut před startem už začala stoupat nervozita, protože se nic nedělo. Naštěstí jsem včas, nebo spíš na poslední chvíli, zjistil, že na druhé straně budovy uprostřed louky je další oblouk, kde už stojí řada závodníků. S ohledem na matoucí situaci by příště neškodilo někde umístit informaci, jak to s místem startu je.
Ještě v areálu Komora, na louce kousek za startovní čárou, jsme přejížděli dvě cyklokrosové muldy. Přes první to šlo v pohodě, bez zpomalení nahoru i dolů a fofrem dál. Jenže druhá už se docela zužovala, což samozřejmě ihned způsobilo problém. Když jsem byl asi tak v polovině stoupání, jezdci přede mnou zastavili. Měl jsem co dělat, abych se při rychlém brždění nepřevrátil po zádech zpět. Přes pozdní příchod na start se mi podařilo procpat docela dopředu, takže mě to docela naštvalo.
Doufal jsem, že nepříjemnosti mám za sebou hned na začátku a dál už to bude v pohodě. To se sice téměř naplnilo, ale ne úplně. Postartovní kopec na Babí horu se mi sice podařilo zdolat bez větších problémů či propadů, ale vzápětí můj rozlet výrazně přibrzdilo moderní prokletí alergických cyklistů neboli žlutý mor. Na první prudší část lesem totiž navázala cesta okolo lánu řepky. A prášky omylem zůstaly doma! V krku škrábalo, oči pálily, o zápachu nemluvě. Za neustálého proklínání velkopěstitelů této plodiny jsem pokračoval dál a doufal, že utrpení brzo skončí.
I když trasa okolo lánu řepky nevedla až tak dlouho, nedobrovolné zpomalení bylo znát. Ani potom jsem to ale s tempem až tak nepřeháněl, stále mi v hlavě doslova visel název závodu společně s upozorněním v propozicích: „Kdo se popraví na prvních 15 km, kde nastoupáte 500 výškových metrů [...] tak je dřevák“. Možná jsem to zbytečně přetaktizoval, trasa se nakonec ukázala jako náročností přiměřená. Nechal jsem se tudíž zbytečně vyděsit předem.
Přibenice
Jedno z mála orientačních míst, jež mi utkvělo v paměti, byla stezka vedoucí po proudu Lužnice pod historickým centrem Tábora, po které to pěkně svištělo. Ne však dlouho. Za chvíli jsme uhýbali vlevo nahoru do lesa. Kopec byl běžně zvládnutelný v sedle, jenže jeho mírné rozbahnění způsobilo, že závoďáci přede mnou šli pěšky a já po marném pokusu promotat se mezi nimi, musel slézt taky. Takže opět trochu pěší turistiky.
Pokračovali jsme dál lesy do kopce z kopce, stále však v blízkém okolí Tábora. Musím pořadatelům přiznat, že se jim podařilo na vcelku malém prostoru vymyslet zajímavou a zábavnou trasu. Ani asfaltu nebylo až tak moc. Jako milovník historie jsem pořád vyhlížel, kdy že uvidím avizovaný hrad Přibenice, skutečné místo „Žižkovy pomsty“. Na počátku 20. let 15. století se tam totiž usadila sekta Adamitů, která byla v rozporu se slavným husitským vojevůdcem. Proto je odtamtud vyhnal a část nechal v městečku pod hradem upálit. Takový konec nás naštěstí nečekal, možná i proto, že trasa kousek před zříceninou uhýbala zpět k Táboru.
Nestačil jsem však ani zalitovat, že jsme hradem neprojeli. Kousek od něj totiž začal opravdu povedený kousek trasy, jak ostatně upozornili pořadatelé v propozicích. Byl to dlouhý singl kolem Přibenického potoka, lesem mírně dolů k řece přes několik brodů. Ihned se projevilo, kdo je místní a má to najeté. Znalost terénu se během závodu vyplácí. Podobně zajímavě pokračovala trať i proti proudu Lužnice zpět k městu. Překvapením se pak stal skalní tunel dlouhý 32 metrů, široký 2 metry a vysoký 2,5 metru, vykopaný turisty před válkou. Když jsem do něj v tmavých brýlích vjel, viděl jsem jen tmu a světlo na konci. K lepší orientaci pořadatelé přispěli rozmístěním zapálených svíček u okrajů stěn. Vypadalo to trochu jako přistávací dráha za tmy.
Další místo, které mi utkvělo, bylo kousek za vsí Dražičky. Byl to rychlejší sjezd k Vlčímu lomu, skrze něj a stoupání do Hnojné Lhotky (ta mi utkvěla v paměti snad jen díky názvu). Kousek před Táborem jsme si zopakovali rozbahněný sjezd, který byl na trase i nedlouho po startu. V horní části se jednalo o moc pěknou klouzačku, kterou znepříjemnila maminka s dítětem na výletě, jelikož opatrně tlačili kola po trase asi v tom nejhorším místě, které si mohli vybrat.
S blížícím se koncem postupně přicházela i únava z nastoupaných metrů, takže mě po posledním kopci vyloženě naštvalo, že poblíž železničního přejezdu u Babí hory, mě pořadatelka poslala zpět (a nejen mě), jelikož bylo ještě před tím potřeba uhnout doprava. Škoda, že na inkriminovaném místě nebyla šipka a nikdo tam nestál. Přes zorané pole zpět na trasu to moc nešlo, takže mi mezi tím projelo dost lidí, kterým jsem v kopcích ujel. Časová ztráta také nebyla malá.
Když nově vytvořená skupinka objela pole a vrátila se k přejezdu z druhé strany, bylo dobře viditelné, že stejnou chybu dělají i další závodníci. Několik kilometrů před cílem je to docela velký nedostatek. Pak už přišel návrat z kopce dolů, ovšem opět okolo řepkového pole. Se slzami v očích (doslova i obrazně) jsem rezignoval na nástupy a k cíli dojel v těsném závěsu za skupinkou. V závěrečné pasáži po cyklokrosové louce se mi sice podařilo ještě dva jezdce předjet, ale jeden z nich si vybojoval místo zpět, jelikož jsem malinko přešvihnul zatáčku a namotal se do igelitového značení trasy.
První závod Jihočeského MTB poháru pro mě nedopadl nijak zářivě. Bodový přínos do celoročního hodnocení tak není na začátku příliš velký, snad to ještě doženu. Z reportáže je ale myslím zřejmé, že až na několik komplikací považuju trasu za povedenou a s přispěním pěkného počasí jsem si sobotu v Táboře docela užil. Jsem proto zvědavý na další závod série, který se pojede 1. června v Chýnově a údajně by měl být technický náročnější než Žižkova pomsta. Ostatně, od Tábora je to jen kousek.
Ondra Hladík
Foto: Jihočeský MTB pohár, autor