Aktuality

 

Kamenický maraton se odehrává vlastně téměř v polovině přímky, kterou by bylo možné narýsovat mezi závody absolvovanými v předchozích týdnech. Strážišťskou šlapkou nedaleko Pacova a Gravel blindurem v České Kanadě. I nadále tak zůstávám věrný širšímu regionu okraje Vysočiny, který má osobité kouzlo.

 

Je však také pravdou, že předchozí účasti na kamenickém maratonu byly spojeny s komplikacemi jako technické problémy nebo naprostá krize. Tudíž je možné mluvit o nevyřízených účtech s kamenickou tratí. Ale ani tentokrát se to neobešlo bez menšího dramatu, naštěstí bez souvislosti s vlastním závodem. Leč málem přímo ovlivnilo mojí účast. Během zastávky na benzince cestou do Kamenice jsem zjistil, že mi mezi zabalenými věcmi chybí helma.

 

Už to bylo tak daleko od domova, že návrat pro zapomenutou helmu nepřipadal v úvahu. Rychlá úvaha, co dál přinesla jediné možné rozhodnutí. Počkat až v Táboře otevřou obchody a koupit novou. I tak to tak jsem do Kamenice dorazil krátce před startem. Na rozjetí ani pomyšlení, takže ihned připevnění čísla na řídítka bylo nutné vyrazit na start.

 

Jenže poté, co se mi podařilo nacpat do popředí druhé vlny, přišlo další ukrutné zjištění. Čip, který bývá asi nejčastěji součástí čísla, se tentokrát musel připevnit páskou na botu. No a já na to samozřejmě zapomněl! Takže necelých deset minut před startem jsem musel vyrazit rychlostí blesku na parkoviště, abych chybu napravil. Stihl jsem to doslova na poslední chvíli, po návratu zbývaly přibližně dvě minuty do hodiny H.

 

Bylo avizováno, že první část po startu, která vede lesoparkem, se měla jet zvolna a závodit se mělo začít až po návratu na silnici do Horní Cerekve, kde začíná první stoupání na Melíšek. Přesto se hned od začátku jelo docela svižně, dařilo se mi i bez rozjetí držet vcelku vepředu. Jenže první kopce, ať už zmíněný Melíšek nebo navazující zdolání sjezdovky Antonka, jasně ukázaly, že bez předchozího rozhýbání a rozehřátí svalů, to nijak zostra nepůjde.

 

Nezbývalo než se smířit s tím, že alespoň první půl nebo tři čtvrtě hodinu budu muset jet jako bych se teprve rozjížděl. Nic potěšujícího. Závod je navíc vyhlášený lesními úseky plnými kořenů, takže zakrátko už jsem na svém závodním hardtailu poskakoval lesním sjezdem a proklínal všechny majitele fullů. Trasa pak dál pokračuje lesy okolo myslivny Johanka, kde se narodila matka skladatele Vítězslava Nováka, do okolí kopce Troják (703 m. n. m.).

 

Krátce po startu za sjezdovkou Antonka dostane trasa závodu charakter, který má přibližně v prvních dvou třetinách. Střídavě po širších lesních cestách a pěšinách plných kořenů s tím, že civilizace v podobě asfaltu se objevuje jen zřídka. To je podle mě také největší devizou kamenického maratonu. Prostě lesy, lesy, lesy a zase jen lesy. Pro člověka přesyceného městským životem učiněný balzám.

 

Lesní charakter trasy byl občas přerušen návratem do civilizace. Kupříkladu u vsi Drážďany, kde je občerstvení.  Vzhledem k horkému počasí jsem poprvé po dlouhé době zahodil skoro prázdný bidon a vzal si od pořadatelů nový. Obvykle na padesáti kilometrech vystačím s jedním, leč tentokrát slunce pálilo a žízeň byla veliká.

 

Dosavadní smůlu spojenou s kamenickým maratonem v letech 2015 a 2016 jsem si naštěstí vybral před startem, takže technika fungovala stoprocentně a nohy se po předpokládané tři čtvrtě hodině příjemně roztočily. Bohužel ztráty z prvních kilometrů už byly příliš velké, takže jsem je jen těžko doháněl. Přesto jsem si závod vyloženě užíval a bavil se.

 

Převážně lesní charakter závodu končí před vesnicí Častrov. Od té chvíle už začínají převládat polní cesty a přibývá asfaltu, byť lesy nezmizí úplně. Přes Lhotu a Vlásenice jsme se rychle blížili k cíli a já měl kupodivu stále lepší pocit. Přes Antonku jsem kousek před několikačlennou skupinkou sjel dolů ke Kamenici, ale zapomněl jsem, že se ještě znovu musí přes louku, po níž se jede v úvodu. Trochu jsem přecenil síly, takže mě kousek před cílem skupina dojela a po závěrečné hrázi rybníka jsme jeli pohromadě.

 

V travnaté cílové rovince jsem ale nesložil zbraně a porazil mě jen jeden soupeř. Výsledek mi přinesl smíšené pocity. I přes nepodařený start jsem měl čas o šest minut lepší než před několika lety, leč konkurence narůstá a výsledné umístění zůstalo v podstatě úplně stejné.

V Kamenici nad Lipou mě vyloženě potěšilo, že organizace závodu vykazuje neměnnou vysokou kvalitu, jak svojí tratí, tak i pořadatelským zajištěním. Jediné co mi přineslo zklamání, bylo jídlo po závodě. Zvyklý na kvalitu z dřívějších let jsem se těšil na půlku grilovaného kuřete, případně bohatou porci ovocných knedlíků. Letos byl sice výběr pestřejší, guláš, katův šleh a další, jenže kvalita ani zdaleka nedosahovala toho, na co jsem byl zvyklý. Snad se to v příštích ročnících zase zlepší.