Když se nevejdeš na lávku :-(
Věděl jsem ale, že tenhle úsek je nejen nejdelší, ale má také největší převýšení, a že to rozhodně nebude jednoduché. Za startem mě čekal přejezd Hradčanských stěn, na začátek to bylo pěkné protažení. Ovšem začalo jemně pršet a po hodině jízdy na začátku hradčanského letiště se mi zasekla GPSka a nereagovala na nic. Display nefungoval, ani když jsem ho úplně vysušil. GPS nešla ani vypnout. Prostě zamrzla jako na Kladně, ale tentokrát jsem ji už nerozchodil.
Nezbývalo mi nic jiného, než po přejezdu letištní plochy (cca 3 km) zastavit, vylovit aktuální papírovou mapu, poskládat ji do mapníku a jet podle mapy. Jsem na to zvyklý z orienťáků, tak mi to nedělá problém, jede se ale pomaleji, musí se stavět a mapovat. To s GPS není nutné, jízda je pohodlnější a více uprašuje.
Žíža nad Kraví roklí
Ha, čeká nás výjezd na Ralsko, už se na to psychicky připravuju, Věděl jsem, do čeho jdu. A opravdu se nejednalo o výjezd, ale o tlačení kola s vysokou tepovkou a následný sjezd či svod kola po mokré kamenité pěšince a cestě plné vody. Dost mě to odrovnalo, a tak se mi hodilo otevřené občerstvení u průrvy Ploučnice.
Následovala rovinatější pasáž, ale aby se nám žíly nezkrátily, pořadatelé nás hnali přes sedlo hradu Děvín, pak jsem začal stoupat k ještědskému hřebeni. Dlouho jsem neviděl žádného závodníka, až v Proseči při stoupání po silnici mi Viktor Slavík podával energetický nápoj. Já s díky odmítl s tím, že za 3 km je restaurace Rašovka, kde si musím odpočinout a dát nějaký oběd. Říkal, že už jedl, ale rum si tam dát může :-D.
Bohužel, restaurace byla zavřena a Viktor posilněn energiťákem vyjel po hřebenu až na Ještěd solidní rychlostí, protože jsem ho už ten den neviděl. Naštěstí jsem jel kolem otevřené chaty „Na pláni“ a odpočinul si tam. Pořád pršelo a na Ještědu byla i mlha, fotka s dítětem z Marsu se ale povedla.
Dítě z Marsu v mlze - Ještěd
Za Ještědem měla trasa klesat, ale opak byl pravdou. Sjezdy střídalo tlačení kola až na německý Kurort Oybin a Kurort Johsdorf – tam už jsem toho měl fakt až nad hlavu. Trasa ubíhala dost pomalu, zadek, krk, nohy … bolelo mě všecko a bylo mi jasné, že do cíle nonstop nemůžu dojet. Jel jsem kolem chaty Luž a moc se mi chtělo si odpočinout a najíst se. Musel jsem si to ale zakázat, protože hrozilo, že už tam zůstanu do rána :-).
Jel jsem tedy dál a začalo se stmívat. Tlačení biku na Tolštejn mě odrovnalo, ale domluvené ubytování v Krásné Lípě mě hnalo dál. Před pivovarem Falkenštejn bylo opřené kolo závodníka. Výborně, jdu se ubytovat a hurá na pívo. Kolem půl desáté vcházím do pivovaru a sedí tam Martin Forejt (naposledy jsme se viděli první den, kdy jsem mu pomáhal opravovat řetěz zadního kola). Ubytovali ho přímo v pivovaru, já byl v Besedě naproti. Usušil jsem věci, GPS jsem dal na ohřátý radiátor a po návratu z pivovaru se probrala – zkrátka není vhodná do vlhka, vždyť je určená jen pro cyklistiku :-D. Kolem půl jedenácté jsem zalehl a spal úžasně.
Budík zvonil ve čtyři hodiny, s velkým úsilím jsem vstal … fakt se mi nechtělo. Celoročně vstávám kolem sedmé hodiny a teď už čtyři rána za sebou o dost dřív … Co mě k tomu vede, vždyť kolem 15 závodníků je již v cíli? No, můžu to brát jako dobrodružství. Někdo to má jako pěkný výlet či dovču, ale nějaký ten závodnický duch ve mně je, a tak se kousnu a jedu.
Tanečnice
Čeká mě posledních asi 90 km, jede se dobře, až na rozhlednu Tanečnice žádné velké kopce. Snídaně mě čekala kolem deváté na benzínce v Horní Poustevně. Pumpařka byla ukecaná a vyprávěla mi, jak včera ráno tam byl taky takovej blázen jako já, že jede také na Nordkap, ale tam že se s kolem nedostanu. To mě moc nepovzbudilo, ale jel jsem dál a žlutá značka kolem Nordkapu byla opravdu výživná.
Záhy jsem zjistil, že opakovaně nasedat na kolo, ujet deset dvacet metrů a opět sesedat na tlačení, opravdu nemá smysl a je lepší konstantně tlačit. Na Nordkapu jsem četl vzkaz od Žíži, že mi drží palce a že za chvilku už budou pěkné a rychlé cesty. No ale taky napsal, že už se válí v posteli po závodě a pěkně odpočívá, super …
Český Nordkapp
Po žluté značce následovala ještě značka modrá, skoro stejně výživná jako ta žlutá, takže ještě asi 1,5 hodiny tlačení kola. Vidina cíle mě hnala dál až na další benzínku, kde jsem si dal bagetu a telefonoval domů té mé :-). Říkala mi, že jsem někde v lese. Já říkám ne, jsem ve městě na nějaké benzínce – a kde, nevím. Pumpařka udiveně poslouchala můj telefonát, a tak jsem se zeptal: „prosím vás, kde to jsem?“. Divně koukala, a odpověděla: „NO V RUMBURKU !!!“. Pak mi teprve Irča (to je ta má starostlivá) řekla, „jo jo, tak to máš už jenom 19 km do cíle a buď v klidu, za tebou někdo jede až asi 20 km“ :-). Bezva, tak jsem v klidu dojedl, vystoupal poslední kopeček na Dymník a kolem 14. hodiny dojel do cíle do pivovaru Kocour ve Varnsdorfu.
Martin Forejt v cíli
Chvilku přede mnou dorazil Zdeněk Sedláček, čekal nás pořadatel Honza Švarcbach, proběhly gratulace, přání, focení. Já Honzovi jen řekl, že je dobře, že udělal cíl po dlouhé rovince a klesání. Kdyby byl cíl třeba nahoře na Řípu, Ralsku nebo Ještědu, určitě bych se na něj tak neusmíval :-D.
A co bylo dál?
Pokračování příště...
Milan Bílý
