Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Loudání českou krajinou 2021 - 1. díl

25.1.2022 15:23

Chcete vědět, jak to bylo? Venku je brzo tma, tak je na čase se o ty zážitky podělit.

Bookmark and Share

STŘEDA 2. června a ČTVRTEK 3. června

Příprava letos nebyla tolik hektická jako je u mé maličkosti obvyklé. Asi to bude tím, že balím v Krkonoších, kam jsem se přestěhoval, a tak nějak mám všechno pohromadě. Nebo tím, že jedu čtvrtý ročník? Možná i tím, že mám tenhle rok za sebou už dvě (bezmála) třístovky pod 24 hodin, kde jsem toho dost otestoval. Výbavu jsem nejen vylepšil, ale i okleštil. Oproti ostatním mám jednu velkou výhodu. Jedu domů, do cíle v Černém Dole, což je od Jánských Lázní, kde bydlím, co by kamenem dohodil a zbytek dojel po zadním kole.

 

Víc toho netřeba – krom jezdce (Michal Žižka)

Víc toho netřeba – krom jezdce (Michal Žižka)

 

Vendulka mě ve středu po obědě přibližuje do Hradce a odtud pokračuju s Mohym a Tominem autem na start do Moravských Budějovic. Povinné vážení u Mohyho odhaluje 16,5 kg váhy (kolo a výbava včetně jídla – bez vody a jezdce). Plánovaný spánek v autě se nekoná, cesta ale ubíhá a bavíme se hlavně historkami z předešlých ročníků. Před startem rychle všechny pozdravit a pokecat. Těch kamarádů každým rokem přibývá a jeden nechce nikoho vynechat, tak je dobrý přijet na start fakt včas. Mezitím do sebe sypu rizoto a liju pivo. Zjišťuji, že zadní kolo se mnou nechce jet, a tak si klidně odfouklo asi jednu atmosféru. Mohy má naštěstí sebou i mlíko do bezdušáku, peru dávku do pláště a dofukuji. Modlitba nikdy nic snad nezkazí, tak ještě přidávám tu. Než začne rozprava, zkouším nervózně volat domů. Sypu do sebe rizoto číslo dva a liju kafe, půl pivo a limču. Pak už jdou na řadu pořadatelé. Pár slov k apce, která nás bude šmírovat a podávat informace o naší poloze komukoliv, kdo bude mít zájem. Pár slov k bezpečnosti, povinným zprávám, věty o přátelství, hlubokých zážitcích… tak dělejte, já už se tolik těším :-D … Na závěr si slovo bere Čépa a pyšně se naparuje nad trasou. Zrychleně vyčítá zajímavá místa, kam se v následujícím tisícikilometrovém (takhle to fakt zní děsivě) výletě podíváme. Zkušený loudací matadory by snad nepřekvapilo ani dno Macochy, ani vrchol Sněžky a ani jízda korytem řeky proti proudu o peřejích WW IV. Většina z 60 hlav poslušně kýve a uznale mručí, jak to ten Václav zase vymyslel. Ošklivou představu budí tři úseky holandského typu – rozuměj nekonečná rovina kde většinou fouká vítr proti. Kdyby totiž foukal do květu, byla by to asi ta zakázaná podpora, co se o ní píše kdesi v pravidlech výletu.

Trasa je na 123 mapových listech o velikosti A4 o gramáži papíru snad 350g/m2. Solidní závaží. Naštěstí na startu dostáváme pouze padesát listů. Pro zbývající podklady se musíme zastavit cestou u Roberta Kantora, jestli se tam došmrdláme.

Po rozdání mapových listů to najednou na startu vypadá jako o výtvarce ve druhý třídě. Skoro všichni ostřihávají zbytečné bílé okraje map. Ty se tak vejdou lépe do mapníku, tašky, batohu a navíc jsou o pár gramů lehčí. Místo toho si tak můžeš nabalit o toust nebo tatranku víc.

 

3..2..1.. (Jakub Kozák)

3..2..1.. (Jakub Kozák)

 

Už už se schyluje ke startu. Desátá večerní klepe na dveře. Všichni odesíláme první povinnou zprávu a kontrolujeme, že se vidíme v aplikaci. Všichni kromě Margla. Jeho telefon se natolik těšil, že z toho chytil kolaps. Zdržuje to start tak asi o 15 minut a zvyšuje předstartovní horečku o 50 procent. Margl to potom řeší snad 30–40km, než mobil dožene k poslušnosti. Start nebyl tentokrát tak brutálním fofrem jako jindy. Nebo se mi to zdálo? Letíme do noci i tak řádnou rychlostí, natažení do dlouhého hada. Šedesátihlavé stádo nadržených dobrodruhů (včetně tří dobrodružek), dupajících ukojit svoji touhu po vyplavených hormonech štěstí, rozsvěcuje noc. Za ním opět sedá ve tmě prach a vše se vrací zpět ke svému nočnímu klidu a tichu.


Znáte ten pocit, když si dáte novou žiletku a vousy samy padají od tváře aniž byste se jich museli dotknout? Takhle si připadám první dvě hodiny jízdy. Jede se mi opravdu lehce. Euforie z toho, že jsem zase tady. Zase mezi všemi těmi blázny. Různě se střídáme na čele skupiny o cca dvaceti lidech. Nevím, nepočítám kolik se nás teď drží pospolu. Není to důležité. Drobit se to bude ještě dlouho, než se udělají nějaké zásadní rozestupy. Nikdo si nechce nechat čelo pelotonu ujet. Vydržet aspoň do prvního placatého úseku ve skupině, to je můj minicíl pro teď.
V první loudací pasáži zarostlé travou, rozbité těžbou, jsem na čele. Jedu jistě a svižně, skáču přes pár překážejících padlých stromů. Všichni dobře víme, že Čépa před závodem kácí v lesích stromy do pěšinek, rozjíždí cesty buldozerem, přemalovává značení klubu českých turistů, přesazuje kopřivy a ostružiny a všelijak různě škodí. Když se dostanu z lesa na hladkou polňačku otáčím se. Jsem sám. Sakra, že by mě moje jistota dotáhla mimo trasu? Lehká panika, ale podle mapy jsem tu správně. Skupina mě za nedlouho sjíždí. Kalibrace hlavy s mapou tedy proběhla nečekaně rychle. To mi lije notnou dávku spokojenosti do žil. Nejvíc nejlepší navigaci má ve skupině Alda. Neskutečný, jak to tihle celoživotní orienťáci dávají! On si snad dokáže do hlavy uložit celý mapový list. Nezaváhá na jediný odbočce. Nepřejede jedinou pěšinku. Nezbývá než smeknout klobouk a chvílemi se nechat potahat.
Motáme se kolem Vranovské přehrady. Držím se celkem na špici skupinky. Kecám povětšinou s Mavitem. Ten sem tam zahání srnky a zajíce zvonkem. Dokonce i jednoho jezevce jsme vyrušili z jeho noční šichty. Celá skupina se za ním obdivně otáčí a svítí za ním do lesa kam zmizel. V Čížově je povinná prohlídka pohraničních zátarasů a strážní věže. Zajížďku z trasy tam a zpět využívám k čůrání, které se strhne k hromadné zastávce. Jeden čůrá, druhý jí, třetí se oblíká. Kdo co zrovna nejvíc potřebuje. Taky vyházet projeté mapy z nohavic. Další by se tam za chvíli nemusely vejít (projeté mapy jsem, jako většina lidí, strkal do nohavic od kraťasů. Několik málo borců si je doveze domů na památku!).
Dál v lese vyháníme jezevce číslo dva. Podle mě byl domluvený s tím prvním. Vybíhá z lesa a běží asi deset metrů před námi. Mavit se ho opět snaží zvonkem zahnat do lesa. Jezevci se nechce. Mydlí to před námi a my se mu pomaličku přibližujeme. Když už jsme od něj asi tři – čtyři metry, jezevec brzdí smykem, otáčí se proti mně a prská a cení zuby. Zastavuje se mi srdce. Teď mě ta bestie jisto jistě prokousne lýtko, stehno nebo snad dutinu břišní. Mám na krajíčku od vyskočení tří metrů do vzduchu kotrmelcem a od pištění jako malá hysterická holka. Jezevec cítí můj úděs a vítězně se vrtíc mizí kdesi mezi stromy. Většina jezdců se tím zážitkem baví. Já moc ne, ale to se vstřebá.
Dojíždíme do Znojma, podle nápovědy v mapě je doporučeno koupit si víno a okurky. Jenže je brzo, ještě vládne tma, nákupy místních pochutin se bohužel nekonají. My se tak dostáváme do první rovinaté pasáže a až do Mikulova nás nečeká žádný kopec. Jede se solidní kudla a konečně svítá. Na šotolinách kolem Dyje jsou místy vyježděné rolety takové, že i vibrátor se stydí před tím, jak se třeseme na rozbité cestě. Aspoň nějaké vzrůšo v té nudné krajině mezi rovnými poli.

 

Za rozbřesku se drží po hromadě stále velká skupina (Martin Vít)

Za rozbřesku se drží po hromadě stále velká skupina (Martin Vít)

 

Za to CHKO Pálava je jiné kafe, tady si protáhneme i svaly necyklistické. O tlačení není nouze. Sjezdy jsou technické. Prostředí úchvatné. Konečně zase parádní bajkovačka jak má být. Břicho už se hlásí o snídani. Bereme útokem obchod v Dolních Věstonicích. Kompaktní skupina je lehce natrhána přejezdem DěvínaDívčích hradů. Snídaně nás zase trochu sloučí, ale pár kluků jen projíždí a tvoří si mírný náskok. Na řadě je ale další rovinatý úsek dlouhý přes 40 kilometrů, kde se opět skupina spojuje. Objíždíme vodní nádrž Nové Mlýny a oklikou přes Lednici míříme do Velkých Pavlovic.

 

Kochačka v Lednicko-Valtickém areálu (Martin Vít)

Kochačka v Lednicko-Valtickém areálu (Martin Vít)

 

Terén už se zase vlní.

 

Buď připraven nést/tlačit celou trať.  Překvapení je v genech Loudání! (Martin Vít)

Buď připraven nést/tlačit celou trať.  Překvapení je v genech Loudání! (Martin Vít)

 

Kopce nejsou nijak dlouhé, ale celkem prudké a slunce mezi vinicemi peče. Ještě notný kus trasy urveme než najdeme vesnici s restaurací. Musíme sice lehce z trasy, ale bez téhle zastávky bych dál nemohl, nejen já. Teď se láme chleba, protože nestaví celá skupinka. Margl, jak sám řekl, spoléhá na svoje rohlíky a valí dál. Aleš Zavoral taky nestaví. Rozhodující únik na celých 1000 kilometrech? No uvidíme.


Restart v hospodě byl boží! Polívka, kus kuřete s rýží, pivo, limča, kafe, tatranka, doplnit vodu, trochu se opláchnout na záchodcích, namazat zadek, poválet trávník za hospodou, zavolat v rychlosti mojí krásnější polovičce, že žiju a užívám – to se dá v padesáti minutách stihnout.

 

Skupina se postupně rozpouští na menší a menší dílky (Jakub Kozák)

Skupina se postupně rozpouští na menší a menší dílky (Jakub Kozák)

 

Ždánický les přejíždíme ve dvanáctinohé skupině. Mavit, Gdeny, Kamil (všichni Radyně bike), Mohy, Robík a já. A chvíli nám to takhle vydrží. Potkáváme Kubu Kozáka s kolegou fotografem, ale jen pózujeme, zdravíme a projíždíme. Za nedlouho potkáváme ještě Křendu. Přijel jen tak pozdravit závodníky. To dodá vždycky šťávu. Jedeme setrvačností, kecáme, kupujeme zásoby na večer a na snídani. To už jsme ale v Chřibech. Jezdíme nahoru dolů. BuchlovBřestecké skály jsou asi v tomto úseku to nejnáročnější. V kopci na Buchlov ztrácím kontakt se skupinkou díky čůrání a pak jsem ještě zmatkoval a málem nejel až k bráně hradu, jak bylo v itineráři. Situaci jsem nakonec zachránil, přeřadil jsem na chvíli na raketu a dojel kluky. Beztak se tu tlačilo i z kopce. Na Břestecké skály dokonce můžeme jít bez kol, ale vylézt tam musíme. Kárl, mající na nás lehký náskok, vytáhl kolo až na vrch. Přece nepůjde pěšky i dolů, když už musel nahoru. Viděli jsme jenom šmouhu co se mihla kolem nás. Kárl má techniku sjezdu velice dobrou a navíc má taky vypínač v hlavě, takže občas jezdí i nejezditelné. Ve Velehradu v hospodě doplňujeme vodu (a dáváme pivo a luxusní korbáčiky) a vidíme jediný gól Finů, který vyřazuje naší repre z mistrovství světa v hokeji.

 

Noční jízda má svoje kouzlo a napětí (Jakub Kozák)

Noční jízda má svoje kouzlo a napětí (Jakub Kozák)

 

Jedeme do tmy a pak ještě chvíli tmou. Nacházíme super velký turistický přístřešek a tak si po dvojicích leháme na lavice a stůl. Když píšu super velký, myslím fakt super velký, protože normálně mám se svými 196 centimetry problém se někam poskládat. Tady se vejdu s přehledem a ještě zbývá. Mavit a Mohy ladí budíky na půl druhou. Sakra, vždyť už je jedenáct pryč a já si teprve rovnám spacák na stůl. Cpu do sebe ještě něco ze zásob a strkám Mohymu nohy pod nos. Natočeno máme 355 kilometrů. To je o 55 víc než bylo moje zbožné (a myslel jsem nedostižné) přání.


Dobrou

 

Michal Žižka

Diskusní fórum pro: "Loudání českou krajinou 2021 - 1. díl"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Související články

Žádné související články

Související publikace

Žádné doporučené mapy

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Your Maps
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu freytag & berndt Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama



PhoneMaps


Copyright 2007 - 2022 Cykloserver.cz |