Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Loudání českou krajinou 2021 - 2. díl

26.1.2022 09:19

Chcete vědět, jak to bylo dál? Druhá část Loudání 2021.

Bookmark and Share

PÁTEK 4. června
Nekompromisní budík v 1:30 a okamžitě breptající kluci – líbezné probuzení po dvou a kousek hodinách lehkého spánku na tvrdém stole. Ještě ve spacáku do sebe cpu něco k jídlu. Musím, hlaďák je mrcha plíživá a takhle vyndanej kluk ho může lehce přehlídnout. Zaznamenat ho pozdě znamená problém. Odjezd ve dvě se odsouvá dvakrát o dvě minuty, páč vždycky se najde někdo zdržující. Třeba já, že jo.
Jedeme asi půl hodiny a před přístřeškem u Buchlovského kamene leží asi šest housenek (rozuměj lidí ve spacáku – a sorry hoši, že nevím kolik vás bylo). Dvě z nich jsou vzhůru, sedají si a fandí nám, jak kdyby to byla rozhodující etapa Tour de France. Jet přes den nebo před spaním, určitě stavíme. Takhle v polospánku jen projíždíme, smějeme se, něco halekáme a baví nás to kdykoliv si později vzpomeneme.
Škrábeme se až k rozhledně na vrchol Brdo. No vlastně až na ten závěrečný úsek pod rozhlednou nám to pěkně jede. Na chvíli se podíváme na louky mezi kravky. Cedulky s informací o plemenném býku přidávají na rychlosti, nikoliv však na klidu. Doplňujeme vodu kdesi v lesích ve studánce. Chřiby se s námi loučí úchvatnou pasáží plnou očkování proti artróze – kopřivy, kopřivy a kopřivy.

 

Východy slunce jsou romantika jako blázen (Daniel Götz)
Východy slunce jsou romantika jako blázen (Daniel Götz)


Dopracovali jsme se až k řece Moravě. Znamená to tedy další rovinatý úsek. A taky další kopřivy a všelijaký další dvoumetrový bejlí rostoucí podél řeky. To ale předbíhám. Nejprve dojíždíme do Kroměříže, kde lovíme snídani. Oslovuji slečnu, která mi s úsměvem radí kde se dá ve městě v šest ráno nasnídat (hlavně kafe prosím). Chápu, kývu, usmívám se a stejně nakonec dojedeme jinam, než nás posílá. Jak typický. Jedeme celou dobu podle mapy, podle těch bídných puntíků značících naší trasu, abychom nakonec nepochopili jednoduchý výklad toho, kam na snídani. Nacházíme místo toho pekárnu. Káva, čaj, koláče, slané croissanty, pizza placky a bůh ví co ještě v nás mizí. Čeká tady na nás jeden z loudalů, který se musel bohužel před závodem odhlásit. Prohodíme pár slov a on mizí do práce, což mu všichni upřímně závidíme.

 

Snídaně nikoliv v trávě, nýbrž na obrubníku (Martin Vít)
Snídaně nikoliv v trávě, nýbrž na obrubníku (Martin Vít)


Cesty okolo řeky jsou lemovány metrovou kvetoucí trávou. I střed cesty je jí porostlý. Každý dotek nebo možná jen závan větru způsobí pylovou explozi. Tohle jsem nikdy v těchto rozměrech neviděl. Je to jako fouknout do pytle s moukou. Z květu vybuchne oblak. Tuhle fascinující podívanou odnáší těžce Gdeny. Jede dost často poslední pozici a všechen pyl doslova žere. Oči mu v alergické reakci natékají do gigantických rozměrů. Ani tohle jsem asi nikdy neviděl. Krmím ho nějakým práškem na alergii, ale moc to nefunguje. Jede dál i když toho moc nevidí. Na štěstí pro něho jsme v rovině bez větších terénních záludností.
Zpestřením placatého úseku nebyla pouze snídaně v Kroměříži a Gdenyho alergie. Na řídítkách máme totiž poslední z první série map a musíme si dojet pro další sadu. Kousek mimo trasu, domů k Robertu Kantorovi – jednomu z mnohaletých účastníků Loudání. Cestu k němu si krátíme láteřením typu: taky se mohl přestěhovat přímo na trasu, proč si tam nepopojel aspoň karavanem, i v osobáku by tam na nás počkal. U Roberta nám ale spadla čelist úžasem. Pivo, nealko, slivovička, espreso či jiná káva, kolča všech druhů, guláš, banány, tatranky a já nevím co všechno další možné. K tomu bedna věcí na servis kol. Zázemí pod pergolou. Na vrch toho až neskutečně obětující se Robert. Běhá okolo nás, zjišťuje kdo co potřebuje, vaří kafíčko, otvírá pivíčko…. NEBE! A to jsme původně chtěli vzít mapy a hned odjet. Copak to šlo?

 

U Roberta je blaze – jediná oficiální občerstvovačka (Martin Vít)
U Roberta je blaze – jediná oficiální občerstvovačka (Martin Vít)

 

Slunce zběsile peče a krajina zrovna nenabízí moc zajímavostí. Mojí pozornosti neujdou chmelnice. Jsem totiž z Rakovnicka, chmelové oblasti. Trochu si připadám jako doma a v tom pařáku mi to na chvíli zase otevírá oči.


Zelené zlato na obzoru (Martin Vít)

Zelené zlato na obzoru (Martin Vít)


Dál jedu trochu na autopilota. Probouzím se až na Svatém Kopečku. Krásné místo. Obzvlášť bazilika Navštívení Panny Marie. Úžas a atmosféru tohoto místa trhá hlasité kručení mého žaludku. Shodujeme se opět celá skupina, že je čas na oběd. V restauraci jsou holky trochu zmatené. Asi vinou dlouhé pandemické odstávky stravovacího zařízení vypadly ze cviku. No a nebo prostě jen nerozumí vyjetým, ušmudlaným, smradlavým bajkerům co chtějí nejprve obsadit všechny zásuvky v hospodě kvůli dobíjení mobilů, světel a powerbank a potom jíst, jíst, pít, jíst a hlavně všechno rychle honem hned. Servíruje se vývar, gulášek, krkovice nebo hovězí líčka. Zalijem to standardně pivem, kofolou a kávou.

Památník osvobození Velký Týnec (Daniel Götz)

Památník osvobození Velký Týnec (Daniel Götz)

Nejhorší je vždycky hodina po obědě. Tělo začne makat, aby zpracovalo tu haldu jídla, jenže nohy se musí točit a hlava myslet. Gastrodemence – hlava nemyslí, nohy se netočí. Teď navíc stoupáme na Jedovou. Stoupání je jedovatý, posuzuji tak, že má svůj název právem. Za vrcholem následuje trocha kličkování mezi mladými stromky a pak jsme odměněni nádherným sjezdem. Několik kilometrů parádně uprašuje údolím Bystřice, jsme na okraji vojenského újezdu Libavá. Zadní kolo, opravované na startu, se teď jeví trochu jako žvejka. Dofukuji ho při krátké zastávce na doplnění vody. Dál ho ale stejně moc není potřeba. Lezeme kamsi do stráně s kolem na zádech. Malý Rabštýn se to tady jmenuje. Seskakujeme mezi balvany zase zpět dolů k řece. Potom ještě nahoru. Sto metrů se povézt ve vrstevnici a díky kořenům opět pěšmo. To se chvíli opakuje a vysává to síly. Příroda je tu ale parádní. V Domašově stavíme na rychlou pauzičku u místní jednoty. Tankujem pivo, ledovou kávu, kolču, nanůčky, meloun. Co kus to jiné chutě.

 

Horolezecká vložka v údolí Bystřice, člověk si vyselektuje místa, kam se mu nebude chtít už ani bez kola (Martin Vít)
Horolezecká vložka v údolí Bystřice, člověk si vyselektuje místa, kam se mu nebude chtít už ani bez kola (Martin Vít)

 

Les se tady rozestupuje a my se plahočíme na přímém slunci. Jednoduše výheň. Za další vesnicí mizí modrá turistická trasa kamsi… No někam, kam slunce nesvítí a i čert se tam bojí. Kopřivy se otírají snad až o hrudník. Do toho ve vysokém porostu leží větve po těžbě. Sem tam přidává svojí trochu do mlýna nějaká ta skrytá louže nebo vyjetá kolej hloubky pangejtu. Aspoň že je to z kopce, chlácholím svoji vyloudanou hlavu. To ale nikdy není na dlouho. Je to nespravedlivý nepoměr. Dolů totiž člověk za celé Loudání jede časově jen malý díl. Za to nahoru je to snad pořád. V následujícím stoupání už neakceptuji tempo skupinky. I Robert zpomalil, a tak zůstáváme ve dvou. Kluci ale neujíždí daleko a sjíždíme je v další vesnici, no spíš v další hospodě. Takže pivo a kofola, oříšky a tyčinky. Nic jinýho tady nevaří. Zdržujeme se sotva deset minut.
Jsem rád, že jsme se zase spojili. Naše šestice mě moc baví. Mavit Loudání několikrát vyhrál. Gdeny je komár hubenej, jede podruhé a zase mu to jde náramně. Kamil je loudací panic, navíc jezdí hlavně silnici a to je v terénu znát, sílu v nohou má ale ukrutnou a to je chvílemi dost vidět. Mohy je ostřílený loudal bez psychiky, hlava mu jede jako hodinový strojek a jen tak něco ho nezlomí. Roberta znám nejdéle, už se nějaký pátek kamarádíme, ani nevím po kolikátý se loudá. Rozhodně vím, že je to jeden z prvních, ke komu jsem vzhlížel v době, kdy 30 km byl pro mě velký výlet. Každý dává svou trochu do mlýna. Každý jsme naprosto odlišný a přece jsme v něčem stejní, v tom, že jsme tady! Tady, teď a společně. Spojuje nás společná touha, podobné smýšlení, to stejné utrpení, ta shodná radost. Podobné zážitky. I když to všechno každý vnímá úplně jinak, v jiný okamžik. Každý má jindy krizi a jindy světlou chvilku. A možná právě tohle nás snadno spojuje v to kamarádství, jaké jindy buduje člověk dlouho a pracně. Tady je to trochu jinak a kdo to nezažije, nemůže to pochopit.
Chtělo by to povečeřet. Kamarádství je věc krásná, ale hlad nezažene. Doufáme s Robertem v otevřenou hospodu v Sovinci a domlouváme se, že budeme stavět i kdyby ostatní valili dál. Projíždíme vesnicí sem a tam. Kluci odjeli. Všechno zavřeno, něco asi už pár let. Za vstupem do hradu je sice slyšet hlahol, ale do placu dávají jen vodu nebo pivo. Toho se nenavečeříme. Na návsi ještě zkoušíme od místňáka vyzvědět, jestli vůbec existuje nějaká hospoda v okolních vesnicích. Moc netuší, ale zve nás ke grilu. To vyhodnocujeme jako dloooouhý prostoj. Plazíme se tedy dál a stále vymýšlíme kde budeme jíst. Stoupáme od Oslavy do Rešova. Zvoní telefon, volá Mohy. V Rešově je otevřená hospoda a ještě vaří. „Chcete guláš nebo koleno? Teď nebo nikdy, až dorazíte, paní už vám nic nedá, tak volám.“ Nerozmýšlíme se ani vteřinu.
Do hospody dorážíme za nedlouho, kluci ještě ani nemají jídlo a pití se jim teprve nese. Všichni se cpeme dosyta. Tankujeme pivo, limču, kafe. Jako obvykle, co se do koho vejde. Přichází chvíle dělení. Já s Robíkem zůstáváme v hospodě. Kluci jsou už poklizený a na odjezdu. Hecují nás ať se zvedáme a jedeme taky. Jenže únava je neúprosná a my se shodujeme, že ještě chvíli odfrkneme. Gdeny je na vážkách. Je vidět, jak se to v něm pere a neví, jestli zůstat s námi a mít možnost se trochu kochat nebo letět s Mavitovou stíhací perutí kudlu a zkusit nahánět vedoucího Margla.

 

Rešovské vodopády po tmě (Michal Žižka)
Rešovské vodopády po tmě (Michal Žižka)

 

Odjeli všichni. Zůstáváme jen já a Robert. Ještě ukájíme zvědavost místního osazenstva a sypeme jim trochu našeho loudacího koření do piv a panáků. Vykecáváme se skoro do tmy. Za Rešovem nás čekají vodopády a ty jsou po tmě opravdovou libůstkou. Vysoké kameny, chůze po kraji potoka, schody, žebříky, lávky a to všechno s čelovkou. Každou chvíli necháváme kola stát a jdeme se podívat padesát metrů dopředu, jestli tam za tu skalku opravdu vede turistická značka. Za světla by to bylo jednodušší. Jenže za světla se tady jiní loudalové potýkali s davem turistů a do nekonečna jim dávali přednost. Naštěstí jsme dobře najezení a naladění. Za vodopády už číháme kam ulehnout. Z mapy vytipujeme jakési rekreační středisko. To by šlo, snad tam bude přístřešek, možná voda. To je to nejmenší co si přát. Než se tam dolámeme, potkáváme se s Čépou. Trasér přijel osobně a chytá spontánní zpovědi a vyprávění hezky za čerstva. Už se těšíme do spacáků, tak se moc nezdržujeme.

Úsměv tě nesmí opustit v žádnou denní dobu (Václav Čepička)

Úsměv tě nesmí opustit v žádnou denní dobu (Václav Čepička)

Po příjezdu do rekreačního střediska jsme překvapeni. Přímo užasle zůstáváme stát. Není tady nic. Jen plot, metrová tráva a betonové plotny připomínající, kde asi stály chatky, chaty, záchody, sprchy či kiosek. Smutný… Já jsem smutný, protože už jsem se nastavil na spánek. Ještě tedy chvíli točíme nohama. Sjíždíme z trasy a rozbalujeme bivak v luxusní autobusové zastávce uprostřed vesnice. Ještě ve spacáku sním půl balíčku hospodských tyčinek, které si vezu z Rešova. Je půl jedný ráno. Hygiena nula, večerníček dneska taky nebude. Čtu si na dobrou noc povinné smsky ostatních loudalů a přepočítávám spokojeně kilometry. Docházím k číslu 220. Podle budíku nás čekají tři a kousek hodiny spánku.


Tak dobrou.

 

Michal Žižka

Související články

Žádné související články

Související publikace

Žádné doporučené mapy

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu freytag & berndt Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama



PhoneMaps


Copyright 2007 - 2022 Cykloserver.cz |