SOBOTA 5. června
Tůůůů tututu Tůůůů… „Kurňa, ještě pět minut, prosím.“ Přemluvil jsem jedním zašmrdláním budík. Oči mám zavřené, ale hlava už stejně nejde na těch pět minut vypnout. Dojídám zbytek preclíkových tyčinek, ze šlupky vysvobozuji banánové pyré a k tomu ještě lovím nějakou tatranku. Moc jídla mi nezbývá, ale na nule taky úplně nejsem. Ze zastávky vyrážím o něco dříve než Robert. Dojede mě v lese, páč mě volá příroda. Než si stihnu natáhnout gatě, hladové mouchy odnášejí snad celou mojí produkci do všech směrů.
Skalní hřeben Mrtvý muž – opravdu poetické (Michal Žižka)
Jako rozcvička jsou připraveny Volyňské skály, směřující k nejvyššímu bodu trasy – Kamennému vrchu. Stoupající hřbet kopce je ozdoben parádní skalkou. Jako lézt po zádech dinosaura. Připadám si jak ve filmu Cesta do pravěku. I ten tichý ranní les tomu pocitu nahrává. Kolo je tady teď tak trochu navíc. Na rozhledně na vrcholu kdosi spí. Teda nespí, protože ho budíme. A samozřejmě nejsme první kdo ho budí. Počastuje nás nějakým negramotným, agresivním názvoslovím a my se raději klidíme, než klesnout na jeho úroveň a jakkoliv diskutovat. Dlouhý sjezd nás dováží až do Šumperka. Na kraji města na nás číhá Číža. Chystá se zrovna na everesting, ale než vyrazí drtit kopec, povzbuzuje nás krátkým klábosením a dělá nám fotku. Každý fanoušek dobíjí energii, to se ví.
Když tě chytá fanoušek a ještě k tomu kamarád, zastavit je povinnost (Radomír Čížek)
Vesele se suneme městem a hledáme benzínku. Potřebujeme jídlo a kafe. Benzínka je i s velkou prodejnou, takže se v ní plácáme od regálu k regálu a nevíme co si vybrat. Obsluha vyzvídá všemožné informace a na oplátku přidává ty od noční směny. „V noci tu byl prej takovej hubenej týpek s fousama. No asi tak ve tři ráno, povídal kluk, co měl službu. Víc toho nevím.“ Nám to stačí, domýšlíme si snadno, že to byl Aleš Zavoral. Moje přeslazený tělo si nakonec říká o velký párek v rohlíku a k tomu dalamánek s pixlou rybího salátu. Potřebuju si asi zakyselit břicho nebo co. Dokupujeme ještě plný kapsy jídla a mizíme. Šumperk ve mně nechává prima přátelský pocit.
Snídani pálíme výtlačí na kopec Háj hned za městem. Následuje ale luxusní technický sjezd pokračující ještě luxusnějším singlem kolem kostela a křížové cesty a mezi pastvinami. Ještě než dorazíme do Štítů, loví nás kluci s foťákem. Jako minule jen prohazuji pár vět a pokračuji, Robík snad ani nepřibrzdil. Cesta se dál vlní. Kopec a zkopec a tak dokola. Vlastně pod kola. Pořád něco vyprávíme a zaháníme tak pomyšlení na to, jak ten puchýř nad našimi hlavami peče. Cestou přes Lázek vzpomínám na moji první zimní loudací kvalifikaci 2017 s Karlem Andrlem. Loudání tě prostě jednou pohltí a nepustí.
U oběda probíhá konverzace se dvěma páry, které si přisedly k našemu stolu. Snad je nepohoršoval náš odér a mouchy létající kolem našich zpocených dresů. Vyspravuji provizorně rozbitý mapník kusem lepicí pásky a pomáhám jedné z přísedících upravit posed na kole.
Polední výheň (Martin Vít)
Další cesta je ve znamení vedra a drobného trápení. Na chvíli zastavujeme až u Horákovy kaple, kde je léčivý pramen. Pijeme, doplňujeme vodu a lehce se rouháme místo modlení. To se nám za nedlouho dost škaredě vrátí. Od kaple se vyškrábeme zpět na hřeben, jedeme po něm až k silnici, po které ztrácíme snad sto výškových metrů. Ty samozřejmě musíme zase nabrat a na hřeben se vrátit. Nicméně je na co koukat. Jmenuje se to tady Třebovské stěny. Celý hřeben je posetý bývalými lomy. Míjíme jeden za druhým. Dusno už ale předurčuje blížící se bouřku. Jedné jsme se asi před hodinou se štěstím vyhnuli. Šla po kopcích asi pět kilometrů vpravo od nás. Tahle nás podle meteoradaru trefí. Projíždíme kolem chatky a já navrhuji se schovat. Po krátké konzultaci nad radarem usuzujeme, že to stíháme do další vesnice na trase. Druhá možnost se schovat na hřebeni – projíždíme. Třetí možnost – už se ani po sobě nekoukáme, jedeme přece až do vesnice. Na kraji lesa zjišťujeme, že asi kilometr proti nám už lije. Než se rozkoukáme, krápe nám na hlavy. Každou vteřinou přidává na intenzitě. Oblíkáme šustky a vyrážíme do deště, vždyť do vesnice je to kousek a jenom z kopce. V polovině cesty už se polňačkou valí deset čísel vody. Kapky jsou tak velké a padají tak hrubě, že mě to bolí i přes bundu. Teď se nám vrací to rouhání! Léčivou vodou si pak můžeme hojit modřiny od dešťových kapek velikosti pingpongáče. Do vesnice přijíždíme komplet promočení.
Horákova kaple (Michal Žižka)
Zbytek průtrže přečkáváme v autobusové zastávce v Horním Houžovci. Něco pojíme, sledujeme skrývající se místňáky pořádající dětský den a oblékáme si další vrstvy. Promočení ve spojením s únavou mě rozklepává a ani Robert na tom není nikterak valně. Ihned po dešti velím k odjezdu. Nesmíme tady fňukat, uschneme když pojedeme a zahřejeme se jedině pohybem. Do další vesnice je to asfalt. Neprší a z vlajících bund vysychá voda. Loukou stoupáme na hřeben nad Dlouhou Třebovou, tráva má snad metr, takže voda nabírá opět opačný směr a místo z nás leze zase na nás. Tady dostáváme patnáctiminutovou penalizaci za nedodržení trasy. Fakt trapný, takový malý očko navíc jsme udělali a rovně cesta nevedla. I když… zpětně vidím ze záznamu, že dost jezdců to rovně trefilo asi přímo loukou. Na hřebeni je cesta jedna veliká louže. Rychlý hravý sjezd do Řetové a zase přes kořeny na kopec. Tohle je jedna z definic slova loudací – z kopce do kopce a hlavně vymést všechny kopce v dohledu. Celkově se za to kouzelné slovíčko LOUDACÍ dá schovat kde jaká zákeřnost. Krásná zákeřnost (někdy trvá i do Vánoc, než si v tom jeden najde tu krásu).
Ještě před deštěm se jezdilo parádními lesy, parádní byly i potom, ale už nebyla na blátě chuť fotit (Michal Žižka)
Večeře na nás čeká na Kozlovském kopci. Před nedlouhou dobou odsud odjel Kárl jedoucí od rána před námi. Osazenstvo vedlejšího stolu vyzvídá a zároveň nás hecuje, že si koupil dvacet tatranek a zdržel se jen pět minut. To my si dáváme polívčičku, špagety, kafíčko a překvapivě pivíčko. Trochu sušíme v posledních ostřejších paprscích slunce provlhlé oblečení a připravujeme večerní vrstvy. Předeme plán. Plán obsahující teplou sprchu a peřiny. Prohlížíme mapu a zkoušíme vytipovat ubytování pod střechou. Poštěstilo se v Poličce, kde je pán po telefonátu na nás ochotný počkat a přijet nám otevřít penzion a předat klíče. Odhad zní jedenáctá hodina. S vidinou komfortu nějak hlava přestává nutit tělo k výkonu. Rovné úseky mezi poli jsou nudné, že by jeden spal za jízdy. Před Poličkou nás ještě probouzí polomy a těžbou rozbitý terén.
Ve městě míříme na benzínku pro nějaké zásoby. Beru dvě piva, dvě bagety a dvě tatranky. Je opravdu jedenáct, když projíždíme městem. Jsem z toho mimo a trochu naštvaný. Vyjel jsem po x hodinách z lesa a vhozen jsem byl přímo do chřtánu pařícího davu. V Poličce probíhá jakýsi pouliční festival a všude jsou mraky lidí. Někteří už řádně posilněni. Nikdo nedbá, neuhýbá a snad nás ani nevidí. Jsem z toho nervózní. Dav objíždíme nakonec bočními uličkami. Naštěstí naše ubytování leží mimo centrum dění. Čekáme ještě asi 15 minut na majitele. Ten hned vyzvídá, co jsme to za šílence. V rychlosti mu vyprávíme, kde se tady bereme v tuhle hodinu a proč chceme ráno mizet se svítáním. Je zvědavější, než jsme čekali. To nás trochu okrádá o spánek, ale přijel nám otevřít skoro v půlnoci, tak ho nemůžeme jen tak odbýt. Na řadu přichází sprcha a potom už měkoučká, teplá postel.
Dnes máme našmrdláno „pouze“ 160 km. Únava už ale maká na plný kule. Budíky řídíme na čtvrtou ranní. Je skoro půlnoc.
Krásné sny
Michal Žižka
