Česká verze English version
Cykloserver.cz

Život v jednom kole

vpress_cihlar.jpg

V novodobé historii české cyklistiky bychom asi jen těžko hledali osobnost, která by ji ovlivnila takovým výrazným způsobem jako Jaroslav Cihlář. Malou splátkou na velký dluh všech, kteří mají rádi kolo, je publikace Život v jednom kole, již připravilo vydavatelství V-Press.


Název: Život v jednom kole
Autor: Jan Králík
Vydavatel: V-Press s.r.o.
Orientační cena: 190,- Kč
Rok vydání: 2005
Odkaz: http://www.ivelo.cz/predplatne/cihlar_2005.php

Bookmark and Share

Autorem je Jan Králík, bývalý motoristický novinář, spoluautor mj. oceněných výpravných publikací o historii mladoboleslavské škodovky, který se až nyní plně věnuje historii jízdního kola. Několik let se ptal, naslouchal a zapsal vyprávění člověka, "který byl dlouhá léta naším nejlepším dráhovým sprinterem i podezřelým živlem, jehož vyvedli z vlaku, když jel reprezentovat republiku do zahraničí. Zaváděl v Československu zkušenosti z Francie, stál u zrodu domácí výroby galusek, cyklistické obuvi i závodních kol Favorit, účastnil se olympiád jako závodník i jako trenér, přednášel na vysoké škole. Na osudu Jaroslava Cihláře se odráží nejen šedesát let tohoto sportu, ale především šedesát let nadějí a proher naší společnosti". Tolik Jan Králík v úvodu knihy, která vás seznámí s mnoha zapomenutými lidmi a jejich více či méně dramatickými osudy. Jaroslav Cihlář(*7. dubna 1924) Celý svůj život zasvětil jízdnímu kolu a to ve všech podobách od závodnía ž po propagaci jízdy na bicyklu jako nejzdravějšího a nejekologičtějšího způsobu přepravy. Jako závodník získal dvacet titulů mistra Československa, působil jako kapitán a později i trenér reprezentace. Do svých dvaačtyřiceti let aktivně závodil a čelní místo v jeho sbírce patří titulu akademického mistra světa v silničním závodě z roku 1951. Renomé si však získal především jako cyklistický pedagog na vysoké škole. Vyhoval řadu trenérských osobností a především předával svoji lásku ke kolu dalším generacím, které přijaly za svou jeho prozíravouo myšlenku cyklistiky pro všechny. Stál u zrodu tuzemské výroby cyklistickcýh komponentů, trenérské metodiky i vnímání jízdy na kole jako společenského fenoménu, je autorem řady knih a odborných článků. Kolo je dodnes jeho nejmilejším dopravním prostředkem, v pražských ulicích je stále vídán v sedle za každého počasí a v jakoukoliv roční dobu. Dík svým hlubokým znalostem a morálnímu kreditu je dr. Cihlář všeobecně uznávanou osobností, jíž nikdo v kolečkářské komunitě neřekne jinak než pan profesor... Úryvek z knihy: Jinou cestou Na přelom padesátých a šedesátých let jsem se postupně začal dívat na cyklistiku z jiného úhlu, najednou mě přestala vzrušovat vidina vrcholových sportovců, zlatých medailí a světových rekordů, o kolech jsem začal přemýšlet jinak. Jistě jsem k tomu směřoval už léta, určitě k tomu přispěla řada mých zkušeností a také směřování našeho sportu, které jsem měl tak dobře na očích a na němž jsem se do jisté míry také podílel.  Ve Francii v roce 1949 jsem se definitivně rozloučil s možností stát se profesionálním cyklistou, jak v Paříži všichni očekávali. Zamával jsem jim a odjel domů s vidinou pomoci rozvoji cyklistiky v Československu. Během následujících tří let mi ovšem francouzský pobyt náležitě osolili a řada větších i menších peripetií mě často znechutila. V roce 1960 toto období pro mě vyvrcholilo. V tom roce jsem pracoval už čtvrtý rok jako placený trenér na pražské dráze na Třebešíně, která po různých reorganizacích přešla pod Viktorii Žižkov. Tady jsem nastoupil v podstatě po olympiádě v Melbourne, když byl pražský vojenský cyklistický klub ÚDA, později Dukla, rozpuštěn. Na této dráze se nám podařilo spolu s Jungem, Martínkem a dalšími vybudovat silnou základnu budoucího národního družstva dráhových cyklistů. Pro olympijské hry v Říme v roce 1960 jsem byl pověřen přípravou čtyřčlenného stíhacího družstva, vcelku logicky, protože širší jádro družstva tvořili pražští cyklisté Chlistovský, Černý, Štěbeták a další. Do přípravy jsem přizval Luboše Puklického a Fantiška Martínka, zakladatele bývalé značky Framar, který byl vynikajícím masérem. Martínek měl navíc motocykl, který jsme využili jako vodicí stroj při silničním tréninku. Připravili jsme náročný cyklus závodů na různých domácích drahách s velmi silným družstvem, které, jak jsem přesvědčen, aspirovalo i na medaile, na něž jsme ovšem za mého trenérského působení nikdy nedosáhli. Tehdy jsem měl zúročit veškeré své znalosti a zkušenosti odcházejícího závodníka a nadále působícího trenéra. Tenkrát jsem ještě startoval na nejrůznějších podnicích, i když už jsem nebyl členem národního družstva.  Asi měsíc před olympiádou, po dvou letech usilovné práce, došlo k události, která mě neměla zase až tolik překvapit. Na trenérskou radu, která tehdy probíhala vždycky v dobrém ovzduší a v souladu všech zúčastněných zástupců z celé republiky, přišel neohlášeně trenér Dukly Pardubice a všem dobře známý Machek. V jeho družstvu závodili moji pražští odchovanci a odchovanci Puklického z Brna, kteří nastoupili vojenskou prezenční službu, a tehdy dva roky vojákování si odbývali ve vojenském oddíle. V Pardubicích pochopitelně měli ty nejlepší podmínky, v armádě bylo dost peněz nejen na sport, navíc tam nastupovali nejlepší mladíci, úspěchy Dukly nebyly ničím výjimečným. Na zmíněnou předolympijskou schůzku se tedy dostavil i Machek, který si přivedl hlavního kádrového náměstka tehdejšího Československého svazu tělesné výchovy. Důvod návštěvy vysvětlil kolega Machek. Představil nám svého společníka a za něho nám sdělil novinu, že tady soudruh nám přišel říct, že od této chvíle se mění trenér olympijského družstva. Jede se do Říma, do bašty katolické církve, takže hrozí silný nátlak na naše sportovce, proto nelze vyslat na olympiádu trenéra nestraníka, jímž je tady soudruh Cihlář. Musí tam jet straník a odborník, tedy on, Machek, že ano, soudruhu kádrový. Soudruh kádrový přikývl a společně odešli, aby nás snad nerušili v dalším schůzování trenérské rady. Tehdy jsem vstal a řekl jsem, že mě ve vrcholovém sportu už nikdo neuvidí. Šel jsem domů a chtěl jsem mít od všeho pokoj. Olympiáda tehdy skončila vcelku neúspěchem, skupina našich jezdců se nedostala do čtvrtfinále, skončilo to velkým zklamáním, protože od cyklistů se čekal dobrý výsledek.Nakonec jsem ale z boje neutekl, přátelé mě přemluvili a já se do trenérské rady vrátil. Po římském neúspěchu jsme pokračovali v takzvaném olympijském cyklu, kdy jeden pověřený trenér pečoval o jezdce od jedné olympiády ke druhé s tím, že začne pracovat s mladými závodníky, které občas svolá na společný program s nejlepšími seniory. Sám jsem začal s tímto olympijským cyklem po Melbourne, teď po olympiádě v Římě jsme pověřili Puklického, aby vedl naše budoucí olympioniky v Brně. Měli tam vynikající betonovou dráhu, kterou navrhl Cibula, podmínky v Brně byly opravdu nejlepší.  Sám jsem ztratil motivaci - po pěti letech závodícího trenéra v pražském vojenském cyklistickém klubu a dalších pěti letech trenéra na pražské dráze mě po všech peripetiích přešla chuť. Nadále jsem ale zůstal v trenérské radě, jejíž aktivity přinášely ohromné úspěchy, především v budování cyklistických stadionů po celé republice. Vznikla silná skupina složená ze zástupců Brna, Plzně, Loun, Pardubic a samozřejmě Prahy. Vytvořili jsme strukturu, která v protikladu k silničnímu sportu, který byl bohatě dotován a kde tekly miliony, především s ohledem na Závod míru, dokázala svým nadšením a energií zorganizovat řadu vynikajících podniků. Museli jsme získat peníze, které mohli přinést jen diváci. Ty jsme lákali závody za motorovými vodiči, které jsme mohli pořádat díky motocyklům, které jsme dostali zásluhou náměstka ministra strojírenství Skaly. Ze vstupného jsme tehdy dokázali hradit náklady, spojené s pořádáním dráhových závodů, i když to nemohlo být definitivní řešení. S tím přišli cyklisté v Brně. Tam pojali cyklistiku opravdu velkoryse a díky připojenému autokempinku, přidružené výrobě, koupališti a dalším aktivitám dokázali získat velké finanční prostředky a povznést dráhovou cyklistiku na vysokou úroveň.  Organizační i trenérské úspěchy tato trenérské rady trvaly až do osmdesátých let a řadí se k nim jak pořadatelství mistrovství světa na dráze v roce 1969, tak i zlaté olympijské medaile našich dráhařů Dalera a Tkáče. Kolektivní práce této skupiny měla smysl i výsledky.  Osobně jsem po římské olympiádě ochladl - dál jsem sice pracoval v trenérské radě, ale cítil jsem, že bych měl změnit své povolání, že bych měl opustit své místo trenéra na dráze. Shodou okolností a náhod jsem měl tři nabídky. Jednak mi můj bývalý spolužák Štěpnička nabízel místo na katedře tělesné výchovy na ČVUT, kterou vedl a kam hledal zástupce. Měl jsem ale pocit, že bych se tu nerealizoval podle svých představ. Bylo by to pohodlné a teplé místo, pracovat s budoucími inženýry by byla pro ně i pro mne doplňková činnost.  Druhou možnost mi navrhl Jiří Vítek, jeden z pracovníků cyklistického svazu. Byl to vynikají organizátor a manažer, který z cyklistického svazu vybudoval velice silnou organizaci. Jeho zásluhu patřila k největším i nejbohatším v rámci celé tehdejší tělovýchovy. Přesvědčoval mě, že veškerému trápení, především s Machkem, udělám rázný konec, stanu-li se profesionálním státním trenérem. Z této funkce právě odstoupil Míla Loos, bývalý vynikající závodník a slušný člověk. Mohl jsem to tedy převzít po něm. Taková funkce ovšem neměla s trénováním mnoho společného. Státní trenér byl v podstatě nejvyšší úředník, který rozhodoval o všem. Stal bych se absolutně nejmocnějším pánem domácí cyklistiky, všechny trenérské rady a oddíly by si mohly dělat co chtěly, a já bych byl ten, kdo by rozhodoval o trenérech, o oddílech, o reprezentantech, o dotacích - byla to zkrátka nabídka veliké moci, jíž nestálo v cestě ani to, že jsem nebyl v partaji. Pro zřejmě hovořila skutečnost, že jsem byl dvacetinásobným mistrem republiky, rekordman, účastník různých mistrovství světa, jedné olympiády, měl jsem jako snad jediný vysokou školu v oboru tělovýchovy a studijní cesty do Francie - to vše mi teď otevřelo cestu k moci a k velkým penězům. Jenomže mi to nabídli pozdě, v době, kdy jsem vývoj cyklistiky viděl jinak a nebál jsem se to říkat nahlas. Celý život jsem byl přesvědčen o tom, že úroveň sportu je závislá na oddílech a nikoli na úřednických místech a sekretariátech. Kdybych teď takové místo přijal, všechny své dosavadní názory bych popřel. Rázně a definitivně jsem řekl ne. Byla to křižovatka v mém životě. Z dnešního pohledu by mnohé napadlo, že na takovém místě by se dalo udělat hodně dobrého, že jsem mohl cyklistice pomoci. Možná ano, spíš ale ne - hlavou se zeď proráží opravdu těžko. Nelituji, jak jsem se rozhodl, dnes bych se rozhodl zrovna tak.  Situace k mému jmenování do této funkce už byla opravdu na spadnutí, což dosvědčuje úsměvná historka. V těch dnech vyšla v časopise Stadion zprávička o tom, že mi udělili titul zasloužilého mistra sportu. Jenomže k ničemu takovému nedošlo, prostě proto, že jsem odmítl funkci státního trenéra. Můj kolega Vladimír Pácl, tehdejší funkcionář ČSTV, odpovědný mimo jiné i za cyklistiku, mé jmenování zarazil. Asi mi nemohli moji zpupnost odpustit, pro mnohé to bylo naprosto nepochopitelné. Tak mi tu čtvrtku s jmenováním nedali. Snad mi odpustí, že mi to bylo srdečně jedno.  Zřekl jsem se kariéry. Naštěstí jsem tehdy potkal Bohuslava Sýkoru, zvaného Kanár, rovněž absolventa poválečného studia tělesné výchovy. Pracoval na Fakultě tělesné výchovy. Přesvědčil mě, abych k němu nastoupil. V červnu 1961 jsem tedy nastoupil na Fakultu tělesné výchovy a sportu, kde jsem působil další léta až do důchodu, a kde mám svůj úvazek dodnes.  Na škole, budované po sovětském vzoru, která se měla stát líhní rekordmanů, tedy ideologických nástrojů a režimních hrdinů, jsem začal nabízet opačný názor - že mírou úspěšnosti sportu nejsou medaile, ale osobní prožitek, který přispívá ke kultivaci osobnosti. Za důležité jsem začal považovat především sportování netalentovaných lidí, co nejširších vrstev, i lidí tělesně postižených. To jsem se snažil předat studentům, snažil jsem se přivést je k pochopení významu prožitků, které sport nabízí - dobrodružství, vnímání krajiny a změn počasí, překonávání hladu, defektů, trýzně, naopak slast z odpočinku, ze sprchy po namáhavém výkonu. To jsem postupně začal uplatňovat ve výuce. Nikoli snad proto, abych vrcholový sport zavrhl, ale abych všechny hodnoty sportu dokázal zprostředkovat i těm, kteří se nikdy vrcholovými sportovci nestanou. Věřím, že právě kolo dává snad nejlepší možnosti prožít všechno to, o čem mluvím. Na studentech jsem si ověřil, že je díky kolu dokážu oslovit a přiklonit je na svou stranu, k tomuto pojetí sportu... Jak knihu můžete získat? Kniha "Život v jednom kole" vychází ve vydavatelství V-Press a stojí 190 Kč. Zajistit si ji můžete, pokud zašlete 229 Kč (190 Kč + 39 Kč poštovné a balné) složenkou typu C na adresu: V-Press s.r.o. P. O. Box 34pošta 618163 00 Praha 6 Do zprávy pro příjemce napište "Život v jednom kole".


Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |