Aktuality

Návrat na místo činu Podzim je tady. V Praze by mě to ani nenapadlo, ale v Rakousku to bylo zcela evidentní. Spadané listí na cestách a stromy barvící se do rezava. Nádherný podzim, s ranními mlhami a odpolední modrou oblohou bez mráčku. Vše v Leogangu i okolí vypadalo úplně jinak, než když jsem tam byla posledně... FuschertörlVůbec by mne nenapadlo, že se na stejné místo vypravím ještě letos. Ale náhoda tomu chtěla, že jsem narazila na cyklistickou kolegyni Světlanu, která stejně jako my předtím, vyhrála pobytový poukaz v Leogangu. A protože neměla dovolenou, nabízela ho k prodeji. A protože s námi posledně Dana do Rakouska nemohla a protože vím, že její velký sen bylo vyjet na Grossglockner,... dál už je to asi jasné. Vybraly jsme zářiový termín jako jediný možný v našich nabitých kalendářích, a i přesto jsme si bohužel musely pobyt o jeden den zkrátit. Vyrážely jsme tedy ve čtvrtek 20.9. večer, návrat byl plánován na neděli. Cesta proběhla podle plánu, kolem jedenácté hodiny už jsme byly ubytované. Neměly jsme s sebou mapu okolí, a tak jsme se domluvily, že v pátek pojedeme trasu, kterou já znám a která se mi moc líbila - Hochfilzen-St.Ulrich-Wiegring-Lofer a Saalbachen. Glockner v pozadíRáno jsme se probudily do strašné mlhy, která nás vyděsila, během hodiny ale naštěstí opadla a udělal se nádherný den. Jak jsem psala již v úvodu, za tohoto počasí vypadalo všechno jinak. Konečně jsem v okolí viděla hory, o kterých jsem se dříve pouze domnívala, že tam jsou, konečně jsem se projela, aniž bych byla mokrá jako myš. Takže jsem si to užívala. Díky nádhernému počasí jsme mohly ujet i delší trasu, a tak jsme ze Saalbachu pokračovaly na Zell am See a teprve odtamtud domů. Vyšlo to přesně na sto kilometrů. Na večer jsme si v místním obchodě koupili rakouský burčák – říkají mu Sturm a není špatný. Mají ho v červené i bílé verzi a chutná obdobně, jak ten náš, jen je takový perlivější. Každý večer jsme vypily od každého jeden a půl litru, bez následků :-) HochtorSobota byla pro Danu den „D“, jely jsme na Glockner. Cestu už jsem znala, takže jsme mazácky zaparkovaly hned pod mýtnou branou a asi v deset vyrazily nahoru. Cestu autem jsme měli ještě zajímavě zpestřenou, když policista v autě zastavil dopravu, aby mohli projít honáci se stádem krav, čítajícím snad padesát hlav. Všichni byli nastrojení, krávy nazdobené, asi šly na nějakou slavnost. Byl to zajímavý pohled, jak to stádo dupalo těsně vedle našeho auta. Stoupání na Glockner bylo opět stejně hnusné jako posledně, i když teď bylo pěkné počasí. Tohle je fakt nejhorší kopec, který znám, i když ho srovnám s těmi alpskými průsmyky, co jsme jeli v létě. Docela mě překvapilo, že na to, jaké bylo nádherné počasí, jelo nahoru docela málo cyklistů. A téměř žádní silničáři, skoro všichni jeli na „tlustých gumách“. Cesta mi moc neubíhala, spíš jsem se trápila. Ještěže byla všude kolem tak nádherná panoramata, o která jsem byla předtím ochuzena. Ty výhledy stojí rozhodně za to! FuscherlackePo vyjetí ke kapličce na Fuschertörl (byl z ní krásně vidět Gossglockner) jsme to tentokrát neotočily zpátky dolů, nýbrž jsme pokračovaly směrem na Glockner. Podle cedule to mělo být ještě 21 kilometrů. O cestě jsme měly mylnou představu. Věděly jsme, že Kaiser-Franz-Josef-Höhe je v 2.369 metrech a my se nacházely v cca 2.500. Tak jsme myslely, že trochu klesneme a pak to bude asi nějaké mírňoučké stoupání až k té chatě. Ale chyba lávky. Až k Hochtoru (2.503 metrů) se to vyvíjelo podle našich představ. Nejdříve jsme sjely k pěkným jezírkům (Fuscher Lacke) a poté až k tunelu na Hochtor (délka 311 metrů)  jsme stoupaly. Jenže pak – zrada! Před námi byl dlouhý a prudký sjezd. Jak jsme jely dolů, říkala jsem si, že tady je něco špatně, že přece nemůžu tak moc sklesat, přece to pak zase nepojedu zpátky nahoru... Z EdelweisspitzeJenže cesta byla správná. Opravdu bylo nutné sklesnout až k rozdvojení cest na kruháči do cca 1.800 metrů. A pak stoupat na Kaiser-Franz-Josef-Höhe do 2.300. A pak zase sjet do 1.800 a zase stoupat na Hochtor do 2.503 m. Tahle představa nějak podryla naše zaujetí pro věc. Ve výšce asi 2.000 metrů, pár serpentýn nad kruhákem jsme slezly z kol a asi půl hodiny řešily, jestli jet dál, nebo to otočit. Nakonec jsme vyměkly. Na dvaceti kilometrech jsme měly nastoupáno 1.500 metrů a představa, že bychom si to měly dát vlastně ještě jednou, nás nějak odrovnala. Takže jsme jely potupně zpátky. Ale asi to bylo dobře, už jen stoupání zpět na Hochtor jsem měla plné zuby. Na sjezd bylo nutné opět se trochu přiobléknout, takže jsme nasadily windstopperové bundy a dlouhé rukavice a pak už to krásně frčelo až k autu. Naše zkrácená cesta měřila 47 kilometrů a necelých 2.200 výškových metrů. Ještě večer jsme se u burčáku rozhodly, že v neděli se nám na kolo už vlastně nechce, a že si raději uděláme nějaký výlet. Chtěly jsme vidět Lamprechtovu jeskyni u Weissbachu, Hitlerovo „Orlí hnízdo“ a Salzburg. Nakonec jsme toho zvládly ještě víc. Jediné, co nevyšlo byly nákupy. Chtěly jsme si koupit jídlo na cestu a třeba i něco domů, jenomže jsme naivně předpokládaly, že v neděli bude někde (v supermarketech) otevřeno. Velká chyba. V neděli se v Rakousku prostě nepracuje. Když jsme se v Salzburgu ptaly v informacích, kde v okolí můžeme nakoupit jídlo, dozvěděly jsme se jediné: „Je neděle“. To mluví za vše :-) Zell am SeeKaždopádně jeskyně byla super. Nachází se mezi Weissbachem a St. Martinem a vstupné je 3,40 Eura. Jedná se o nejdelší průchozí jeskyni na světě – měří 55 kilometrů! Je pěkně „do kopce“, rozdíl nadmořských výšek vstupu a výstupu je 1.600 metrů. Pro veřejnost je bohužel zpřístupněno jen 700 metrů, ale i ty rozhodně stojí za to. Po jeskyni jsme jely do Berchtesgadenu a vzali jsme to přes Bad Raichenhall, kde jsme se chtěly také porozhlédnout. Ale to nás nijak nezaujalo, navíc tam byl problém s parkováním, všude jednosměrky nebo slepé ulice a placené zóny – tak jsme nakonec bez zastavení pokračovaly na Orlí hnízdo. Na městě jsme nic zajímavého také neobjevily. Jen že tam protéká krásně čistá řeka a všude kolem jsou vysoké hory. V okolí je také dost lanovek, většinou vedou do cca 1.800 metrů, asi nabízí hezké výhledy. My se zajely podívat jetě ke Königsee, a to byl pro nás šok. Čekaly jsme romantické jezero ukryté v horách a místo něj tam byla mýtná brána (3 Eura) a obrovské narvané parkoviště, čítající snad tisíc aut. Všude kolem se valily davy a cesta k jezeru byla lemována stánky se suvenýry a občerstvením. No pro mě to bylo zklamání a hlavně jsem to vůbec nepochopila, na tom jezeru není nic zvláštního nebo zajímavého, hezké samořejmě je, ale proč tam táhnou takové davy...? My dovnitř ani nezajely, odstavily jsme auto u McDonaldu vedle a jen jsme se prošly k jezeru. Bylo to tak strašně zkomercializované, že jsme zase hned pádily pryč. Jen pro informaci jsme nakoukly, kolik stojí lanovka nahoru na vyhlídku – zpáteční lístek 20 Euro za osobu, hmm... Pak jsme jely na Salzburg a jako první zastávku jsme vybrali zámek Hellbrunn. Super věc, parkování na první půl hodinu zdarma, to nám akorát na obhlídku stačilo. Zámek jako takový nic moc, ale má pěkný park a hlavně fontány jsou úžasné. Platí se tam vstupné 8 Euro, ale my jsme tam nějakým omylem vlezly jednou bránou, která asi měla být zamčená, tak jsme se tam v klidu porozhlédly. Opravdu moc pěkné. Odtamtud jsme jely rovnou do centra Salzburgu, opět byl problém s parkováním, byly jsme ochotné za něj zaplatit, ale nějak nebylo místo, tak jsme nakonec stály u nějaké firmy na parkovišti pro zákazníky... Dnes to holt vycházelo, že bylo všechno zadarmo. Zdola jsme si prohlédly obrovský hrad tyčící se nad městem a zašly do pěkné katedrály. Víc jsme nezvládly, neboť nás opět vyštvaly davy. Ve městě byl asi nějaký fest, v celém centru byly stánky a různé atrakce a zase milion lidí, bylo to skoro neprůchozí. Tak jsme utekly :-) Asi ve tři jsme vyrazily na Prahu a kromě nějaké zácpy před Voticemi to byla pohodová cesta. Tahle „mini dovolená“ utekla strašně rychle, ale byla parádní, bohatá na zážitky. A Alpy na podzim, to je nádhera! Andrea Barešová