Pro mne je to tedy po Bezdězu druhý „letecký den“ ve dvou týdnech, protože i loni jsem tady měl na 15-tikilovém oři průměr přes 26 km/h. Na parkovišti potkávám Romana, který se ale zase přihlásil jen na dětskou 55 km trať. No co se dá dělat, ale jsem rád, že ho tady vidím. V 10h se řadím na start do 1. vlny, kterou jsem si loni vyjel a v pohodě klábosím s lidmi okolo, které znám i neznám. Je tu i Norby z Lysé, hm, toho uvidím zase jenom na startu…
Sólo na bicí z repráků těsně před startem mi připomnělo, že jsem už při jeho poslechu loni tepal 120, ale letos tepák na závody raději nevozím, takže klid. V 10.30 start a hromadný úprk do cíle na 78 km může začít.
Tady není na co čekat a je třeba být vpředu, takže první kilometry po asfaltu se nesou ve znamení uviset čelo alespoň do nájezdu do terénu. Poté jedu v poměrně velkém balíku a tradičně se to hákuje, protože všudypřítmoná placka a asfaltové úseky tomu nahrávají. V jedné obci ale půlka jezdců odbočí doprava a druhá doleva - nutno říct, že jednoznačně vinou regulovčíka, který stál s rozpaženýma rukama tak nešikovně, že opravdu nešlo uhodnout, co nám chce sdělit. I když jsem se řítil přesně na něj a nahlas vyhrkl „Kam!?“, nedostal chudák ze sebe ani hlásku. Jasně, že jsem jel na tu špatnou stranu, takže vracečka a pár minut a wattů při stíhaččce za ostatními do balíku.
Nevyhovuje mi pak ale jeho netaktická jízda, kdy z brdku dolů po asfaltu to vždy někdo nepochopitelně rozjede co to dá, aby se pak balík v následném brdku nahoru skoro zastavil. Tohle mě vážně nebaví, a tak jakmile se trať začne trochu víc vlnit, jedu si své tempo, čehož výsledkem je to, že ve výjezdech jsem na špici a dole zase na chvostu. Naštěstí se ale blíží jediné zásadnější výjezdy u Mečeříže, takže balík se konečně natrhá. Před Mečeříží na asfaltu počkám na dva jezdce za mnou, protože se mi nechce jet sólo na větru a prachsprostě se hákuju. V obci fotí moje žena a hlásí mi cca 40. místo.
Odtud už jedu sám prakticky až do cíle. Následují docela nezáživné pasáže po polích, kde mě to loni vůbec nebavilo, ale teď jsem nějak rozjetý a než se trať na 52. kilometru spojí s krátkou, předjedu několik borců. Dál nezbývá než kličkovat mezi nimi po šotolinových prašných cestách až do cíle. Jedu co to dá a cítím dobrý čas, bohužel i když mám dnes svůj den, nakonec mi stejně nebude přáno.
Pět kilometrů před cílem po sjezdu posledního terénního brdku zjišťuju defekt předního kola. Rozhoduju se už nezastavovat a dostat se do cíle, jak to jen půjde. A moc to nešlo. Během chvíle jedu úplně po ráfku a plášť se žvejká mezi ním a cestou, naštěstí už většinou asfaltovou. Než se šnečím tempem dovalím k parkovišti před stadionem, slyším od přihlížejících hesla jako „to doběhneš“, „nesimuluj “a taky samozřejmě vidím, jak se kolem mne proženou známé tváře z první půlky závodu. Ach jo, člověk maká a pak tohle. U parkoviště už ale slézám a poslední úsek po trávě musím s kolem běžet. Skromný potlesk v cíli sice potěší, ale časová ztráta zhruba osmi minut a patnácti míst na posledních pěti kilometrech mě docela štve, protože jsem dnes mohl zajet dobře. Cílem probíhám na 47. místě s časem 2:52h, ráfek to přežil a jak později zjistím doma, plášť taky, takže aspoň tak.
Letos byla dlouhá trať zhruba o 2 kilometry delší a vlídné Pojizeří vidělo další povedený den, kdy se v jeho náruči mohly vyřádit stovky bajkerů. Kromě jednoho zmateného regulovčíka byla organizace zase kvalitní a je dobré poděkovat všem, kdo se na ní podíleli. Tentokrát jsme ale na vyhlášení nečekali a číslo, které v tombole vyhraje hlavní cenu, jsem dal Romanovi, ať mi toho skútra potom vyzvedne. No ten ale tvrdí, že nevyhrálo nic, tak je mi to nějaké divné…
Pavel Polidar
foto:Pavel Polidar, Sváta Votruba
