Že je o tuto akci stále větší zájem se mohli mnozí přesvědčit již při samotném přihlašování, které bylo spuštěno 30.5. v 0:00 SELČ a po pár hoďkách již bylo „vyprodáno“.
A tak se v sobotu 26. července postavila na start v Dobříši tisícovka bláznů do kol a map (mezi nimi i já se Zuzkou v kategorii mladších mixů), aby po roce mohli zase soupeřit s časem, kontrolama, blátem, deštěm, vedrem a hlavně sami se sebou. Pořadatelé zachovali z loňska převrácené pořadí etap, tedy čtyři hodiny dřiny v sobotu a šest v neděli. Zdůvodnili to tím, že v neděli to dlouhou etapou vyvrcholí, a pak že to mají stejně všichni blízko domů (což nás trochu nas…o, protože 330 km není úplně za rohem…).
Sobotní etapa začínala oficiálně v deset, ale naše startovní číslo 360 se mělo pustit na trať až v úplně poslední vlně, tedy ve 12:06. To nám dovolilo vyspat se do růžova a v klidu se bez stresu poštelovat na start. Mapu jsme měli předem důkladně načtenou i přes páteční sabotáž s elektrickým proudem, kdy celé zázemí zahalila na dvě hodiny černočerná tma. To mělo neblahý vliv na tlak a teplotu piva, mimo to nebylo vidět do map.
Jet v poslední vlně znamenalo několik výhod. Za první jsme si mohli dovolit vyrazit z mapového startu v protisměru bez rizika tragické srážky s vlnou následující. Za další to byl dobrý pocit, že jsou na tom téměř všichni soupeři na trati s časem hůře, nebo úplně špatně.
V sobotu jsme se rozhodli sebrat kontroly na hřebenu Brd, což se nám celkem zadařilo. Nepouštěli jsme se do žádných větších akcí jako loni a snažili se držet výšku na hřebeni.
I tak toho ke konci Zuzka měla plné brýle a v cíli padla jako pytel zemáků. Dojeli jsme s tříminutovou sekerou – díky špatně nastavené časomíře mých hodinek, což znamenalo ztrátu osmi bodíků a celkový zisk tak klesl na 312 bodů. Přesto nás hřeje spokojenost s výkonem, porážíme leckteré ostřílené pardály.
Večer se koná tradiční rozborka nad mapou. Poté, co většina Pražáků odjela spát domů, byly i fronty na pivo rozumně dlouhé až téměř žádné, veskrze pozitivní stav, jen trochu mrtvo. Na kutě jdeme poměrně brzy, jako většina máme respekt z nedělní dlouhé etapy. Navíc nás sobotní výsledek vyhoupl do první třetiny startovního pole, takže si ráno musíme přivstat.
V 9:39 vyrážíme do druhé rozhodující etapy. Zpočátku kopírujeme sobotní postup, neboť se na vcelku „levné kontrole“ 25 na brdském hřebenu objevuje „osmdesátka“, ale pak se už z Mníšku pod Brdy spouštíme na jihovýchod, mezi pražské rekreanty až ke Slapské přehradě. Jsou zde nejtučnější body, největší hrby a také romantické údolí Kocáby.
Na břehu přehrady u kapličky a lampiónku opět za 80 si děláme přesně v půlce vyměřeného času malý piknik, kocháme se a zdravíme kamarády. Je těžké odolat pokušení skočit do osvěžující vody, půjčit si šlapadlo a konvertovat na ryzí rekreanty. Místo toho sednout opět na to „blbé“ kolo a šlapat zpátky do toho „blbého“ kopce :-). V neděli panují tropická vedra a každé stoupání na slunci je doslova ubíjející. I když tlačím Zuzku, jak se dá (hlavně na zadku – zásadní výhoda mixů…:-), síly ubývají neúprosně, a když se k tomu přidala závada na Zuzčině kole (zasekávající se ořech), míříme „štrajt“ do cíle. Dojíždíme v klídku s téměř půlhodinovou rezervou. I tak jsme urvali slušnou porci bodíků – 450, najeli 85 km a vyšvihli se ze soboty asi o pět fleků.
Protože nás ještě čekají „příjemné“ čtyři hodiny v autě, nemáme příliš čas si vychutnat vyvrcholení celé akce, takže po šesté jsme udělali „pápá“ Brdům a osmému „bajkedvenčru“. Domů jsme si kromě závodní buchty dovezli hromadu silných zážitků, utahaná těla a mapy počmárané strategickými tahy. Ať už za dlouhých zimních večerů nebo v důchodu, máme nad čím špekulovat… A to je to kouzlo orientačního maratonu.
Michal "Muf" Karlík
foto: Miroslav Rygl
další info a foto: www.bike-adventure.cz