Zvířátkový den
Budíček jsme nastavili na sedmou, to máme vyzkoušené z Francie, v devět jsme byli zvyklí vyjíždět na etapu. Tam to takto praktikovali všichni, tady jsme s tímto systémem byli pořád poslední. Ostatní vstávali dřív a ještě k tomu byli rychlejší :-)
Po vystartování jsme pokračovali do včerejšího kopce, kemp jsme totiž měli zhruba v jeho polovině. Před námi bylo poměrně prudké stoupání (průměrně asi 9%) na Passo di Valles (2033 m). Dana chytla po včerejšku druhý dech a tak hned ujela, mně to naopak nejelo vůbec, netrénovaný organismus se po včerejší jízdě vzpouzel. Zase bylo vedro, silnice byla sice pěkná, s dlouhými úseky nového asfaltu, ale právě dlouhé a celkem prudké pasáže bez serpentin mě ničily, vůbec mi to nejelo, no děs-běs.
Nahoře bylo příjemné teplo, i když to bylo ve dvou tisících. Vyfotila jsem si kapličku (jak jsou Italové hodně věřící, mají kapličku na každém kopci), dobrali jsme vodu a po krátké pauze zamířili dolů. Podle nápisů na úzké silnici bylo jasné, že se tudy jezdí Giro (v opačném směru než my). Krásný sjezd mi hodně připomínal sjezd z Pradědu, Zbyněk mi pak potrvrdil, že ho napadlo to samé. Dojeli jsme až na rozcestí Passo di Rolle, kde jsme váhali, jestli na něj také nevyjet, jako zbytek naší skupiny před námi. Ale bylo to sedm kilometrů do kopce, tak jsme to raději vynechali, dnes jsme se na to fakt necítili.
Sjezd pak pokračoval až do Bellamonte, kde na nás čekal Kubík - udělali jsme si u něj tedy přestávku na "oběd". Poté jsme pokračovali přez Predazzo a Tésero, objeli tunely, a po krásné silnici po rovině uháněli až do Cavalese. Přitom jsme se kochali krásnými výhledy do údolí pod námi. Cavalese je nádherné historické město, na první pohled mne zaujal krásný kostel cihlově červené barvy, i další zajímavé budovy. Kromě historie nabízelo město i pohled do budoucnosti - všude byly upoutávky na to, že oblast Val di Fiemme kandiduje na pořadatele mistrovství světa v severském lyžování v roce 2013.
Za Cavalese jsme odbočili doleva na Castello a čekal nás krásný sjezd až do Moliny, kde za velkým kruhákem začínalo stoupání na Passo Manghen (2047 m, info ZDE >>). Smutný, přesmutný byl pohled na Polara, který říkal, že jsme ve výšce necelých 800 metrů. Hned jsem na to konto začala se svoji filozofickou úvahou, jak rozporuplné pocity člověk má, když sjíždí z nějakého průsmyku. Na jednu stranu je to obrovská radost, že passo zdolal a teď si užívá krásný sjezd, na druhou stranu je klesající nadmořská výška značně nepříjmená s ohledem na to, že sklesané metry je nutné na dalším passu opět nastoupat.
Na Manghenu nás čekalo nejprve prudké stoupání, které nás celkem vyděsilo, vzápětí se však naštěstí profil tratě zklidnil a byl více než příjemný. Sedm kilometrů se 4% stoupáním jsem si užívala, to je přesně takový sklon, který mi vyhovuje. Navíc vedla cesta lesem, takže se jelo opravdu dobře.
Po těch sedmi kilometrech se ale silnice náhle zúžila a zvedla, zároveň začal krásný nový asfalt. Dana, která jezdí jak na motorek, nezmenšila rychlost, a tak se mi po chvíli vzdálila, mně prudší sklon a vedro, které se nějak zvětšilo (nebo se mi to jen zdálo), vůbec nesedělo.
Po chvíli se na silnici začaly objevovat bobky a bylo jich požehnaně. Chci žertováním oddálit únavu a tak hlásím: "zajíci vylezli z lesa, uviděli auto a pos... se strachy!" Jirka ale okamžitě kontruje: "zajíci vylezli z lesa, viděli tě jak jedeš do kopce a pos... se smíchy". Dobrá nálada mi vydrží dlouho, zatímco na Jirku doléhá krize. Zastavuje na pauzu, a v tom se nám odkrývá skutečný původ oněh bobků na silnici. Z lesa po pravé stratě totiž náhle vybíhá asi stohlavé stádo koz, které pohánějí pastevci. Hned vytahuju foťák a dokumentuju to, mezitím nás dojel Láďa, a tak celou scénku natáčí kamerou. Z Jirky jako zázrakem krize padá, kličkuje mezi kozama, huláká na ně a baví se. Společně se stádem jedeme pár set metrů, pak se nám daří předjet je a po chvíli už nám je připomínají jen zvonky zvonící v dálce. Super zážitek.
Pokračujeme ve stoupání lesem, už se to zdá nekonečné i mně, místy je sklon 17%, takže to není žádná sranda. Cesta je fakt pěkná, krásný asfalt i les, jedeme ve stínu, ale už je to tak nějak monotónní. Jirkovi se vrací krize, zaostává. Jakmile vyjedeme z lesa a otevře se před námi výhled na louky a stoupající silnici, Jirka s nadávkama slejzá z kola. Já dostávám hroznej hlad a baštím poslední tyčinku, v břiše mi ale pořád kručí. Poslední kilometry jsou tedy pro nás oba těžké. Nahoru se škrábeme jako dva lazaři, na louce navíc fouká vítr a mně začíná být zima. Myšlenky jsou chmurné, rozptylují je až krásné růžové keře, které se objevují kousek pod vrcholem. Konečně se před námi po jedné serpentýně otevírá rovný plácek, na něm jezírko a hlavně hospoda! Před ní sedí Dana a klepe se zimou. Nám je kosa taky, takže jdeme všichni dovnitř a potkáváme další lidi od nás. Dojídají a odcházejí, zatímco my usedáme ke stolu a za chvíli už se cpeme úžasnou polévkou na způsob naší gulášovky (Italové do ní navíc sypou parmazán).
Posílení a zahřátí pak vyrážíme na sjezd. Zpočátku jsou tam serpentýny, pak je klesání mírné a po krásném afaltu, nádhera! V jednom úseku nás ale brzdí dodávka, která jede z kopce 20 km/h a nedá se předjet :-( V jednom širším místě se to konečně daří, vzápětí nás ale zastavují krávy na silnici! Slejzáme a fotíme, zase pěkné zpestření. Dnes máme těch zvířecích zážitků víc než dost :-)
Sjezd byl vážně super, na konci klesání zastavujeme a Dana pronáší, jak je krásné počasí a jen aby vydrželo. Sotva to dořekne, začne pršet. Smíchy málem padám z kola :-)) Naštěstí to byla jen malá přeháňka, do kempu dorážíme v pohodě (i když na ty poslední 3 km do kopce svorně nadáváme). Jakmile však postavíme stan, začíná parádní slejvák... déšť pak trvá skoro celou noc, přestává až k ránu. Já z toho vůbec nemohla usnout, oblohu křižovaly blesky, takže bylo dost světlo a do toho ten kravál z bubnujích kapek (kapka je dost slabé slovo pro tu průtrž)... no strašná noc.
Pokarčování příště.
text a foto: Andrea Barešová
