Hladce projíždím celnicí. O pár stovek metrů dál čeká překvapení. Zbrusu nová benzinka s cafe-barem a směnárnou. Prodal jsem 30 € za 3360 Leků. Kurz se roky nemění.
Lekníny na Skadarském jezeře
Tož zase v oblíbené Albanii. Od roku 2004 po páté. Země orlů – Shqiperia – rozlohou jako Morava, 3,5 milionu obyvatel, 800 000 bunkrů, které nechal zbudovat Enver Hodža v 60. letech pro případ útoku proradných imperialistů. Často jsou namířeny střílnami proti sobě, neboť se počítalo i s třídním nepřítelem. V divokém závěru roku 1996 se do domácností dostalo 650 000 střelných zbraní, většinou samopalů AK 47, tedy kalašnikovů. (Podrobně a barvitě to popisuje Robert Young Pelton ve své knize Průvodce cestovatele po nebezpečných místech světa. Vydána byla v Praze na sklonku léta 1999.) Jednomu to dodá klidu a pohody na duši. Ví, že kdyby něco, vždycky ho má kdo chránit.
Hned za benzinkou opouštím hlavní cestu a dávám se k severu. Přes 750 metrů vysoký hřbet s vesnicí se klikatě spouštím na druhou stranu. Asfalt nahoře definitivně skončil. Další cesta – to je už jen skála a kamení. Pohledy shora do údolí údolí říčky Cemi stojí zato. Dostal jsem se přímo mezi dramaticky strmé a špičaté horské štíty Prokletí a vydávám se proti proudu říčky k dědině Tamara. Nemám na výběr. Jiným směrem cesta nevede. Po včerejším mumraji a smradu aut v Podgorici intenzivně vnímám místní klid a ticho. Slunce se občas schová za mrak. Příjemné. Za hodinu už se nacházím v lůnu hor a mrak začíná vypadat strašidelně. A už kape, a nejbližší střechy jsou až v Tamaře vzdálené 10 kiláků. Musím s obědem vydržet až tam.
Je to dobrý. Déšť počkal. Mladíci na návsi na mě čumí jako tele na nový vrata. Safra. Dyť sem se dostane relativně dost turistů. Tady bych neměl být až takovej exot. Z nepřeberného množství hospod volím jednu se zastřešenou verandou. Chlapi se hned dávají do řeči.
Pro Albánce je ideál odjet vydělávat do zahraničí, nejlíp do západní Evropy. Proto se snaží učit cizí jazyky. Dost jich to láme italsky. Do Italie to mají 80 km přes moře. Učí se z tamní televize. V kterési ekonomické ročence jsem se dočetl, že 11 milionů Albánců, působících na západě, posílá svým rodinám dokopy 600 milionů USD ročně. Na těchto příspěvcích prej stojí albánská ekonomika.
Tady to na mě jeden zkouší engliš. To se hodí. Vedeme stejný řeči jako vždycky při těchto příležitostech. Odkud jedu, odkud jsu, kam směřuju... Chválím Albanii a dodávám, že jsem tu už po páté. To je potěší, a hned je na stole panák rakije. Načež propuká strašlivá průtrž mračen s vichřicí. Fakt nevím jak bych tohle venku přežil. Než jsem naplnil břich chlebem se sýrem, co mně daroval dědoušek nahoře na kopci, živly se trochu uklidnily. Nezbývá než jet dál.
Dobré ránko, Albánie
Cesta se změnila v peřejnatou řeku. Blatníky teda letos nevezu zbytečně. Neklidně hledím na oblohu, hrozící dalším lijákem. Ani nemám chuť pořídit pivo na večer. Zatím jenom mrholí. Další vesnice se jmenuje Selca a zdá se, že tu není ani jedna hospoda. Nepředstavitelný zapadákov.
Vysokánský vodopád, který byl začátkem května 2005 plný vody, je teď vyschlý. Cesta začíná cikcak stoupat úbočím doliny. Další ves jménem Mregy už není na žádné mapě, kromě staré speciálky psané azbukou. Mám ji hluboko pod sebou. Za vsí Selca začne cesta jít hodně do kopce. Od Tamary jedu prakticky bez zastávky. Todle jednoho zmůže. Poslední kilometry před vrcholem stoupání došly síly. Nezbývá než jít pěšky. Ještěže mně batožinu veze bicykl, že ji nemusím vláčet na hřbetě. Skoro vůbec nefotím. V tomto údolí jsem fajn pofotil minule a krom toho je teď nefotogenicky tmavě šedo. Tenkrát jsme vystoupali do výšky necelých 1000 metrů - na hřbet, kde se cesta lámala dolů. Tam jsme se otočili zpět, abychom stihli dojet do večera zpět ke Skadarskému jezeru.
Cesta do údolí řeky Cemi
V 17:45 jsu nahoře. Vypadá to tady jako sedlo v hřebenu – rozvodí, ale úplně jist si tím nejsu. Každopádně teď pojedu dolů kopcom. Jsu zvědav, kam poteče potok, až ho zase uvidím.
Dnešní nocleh nebude žádný med. Všechno je nasáklé deštěm. Střecha by bodla. Tady člověk nikdy neví, co se vyvrbí za zatáčkou. Třeba to bude chalupa.
Po necelých dvou kilometrech jsem se přiblížil ke dnu doliny. Pod sebou vidím mezi keři a stromy krásně vodorovné loučky. Pokosené nebo vypasené, takže courání se vysokou mokrou trávou odpadne. Na protější stráni stojí velký kamenný dům. Není jisté, že je obydlený. Otvírám zátaras z klád a scházím na louku, rozparcelovanou ploty ze spletených větví a trní, nechávám kolo pod velikým ořešákem a jdu obhlédnout okolí. Cestou k domu musím přebrodit potok. Zurčí zprava doleva. Jedu tedy stále proti proudu. Dále se nedostanu přes barikády z trní. Pod tím stromem nejsu vidět ani z cesty ani od chalupy. Nebe se čistí. Snad už bude líp.
Mám s sebou dřívkový vařič. Jednak je lehčí a za druhé - je to takový kopromis mezi pohodlím klasického vařiče a poezií ohně. Dnes jsem byl dost skeptik, jestli při tom mokru se podaří ho zapálit. Otop získám z těch plotů z větví. Hoří znamenitě. Zničehonic mám za zády babku v gumákách. Tváří se přátelsky. Základ debaty tvoří témata odkud jedu, kam, co tu dělám, mizerné počasí, krásná Škiperija... Babka schválila můj záměr tady přenocovat a vrátila se domů.
Babka mi nalévá rakiju
Všimnul jsem si dalšího pohybu v krajině. Pod skalními stěnami nad domem žene horal stádečko ovcí z pastvy. Taky přišel na kus řeči. Samože mluví jenom albánsky, ale když je vůle se dorozumět, tak si porozumíte. S kyselým obličejem si klepe na hlavu. Ocenil by ňáké patáky proti bolesti. Tyhle případy jsu připraven řešit. Dávám mu aspirin, calcium, živočišné uhlí, quajacuran na housera... Dojatě děkuje a já děkuju za dva malé bochníčky ovčího sýra. Tohle mně vydrží do konce vandru.
Brzo ráno se ozývá ze silnice intenzivní troubení. Odhaduju, že dovezli horalům nákup, poštu a tak. Prší, tak se vstávání odkládá. Prostě nic neuspěcháš. Když se konečně vysoukám ze stanu, zjistím, že déšť, který dramaticky bubnuje do stanu, je jen nevýrazné mrholení.
Ten sýr se dá použít i do nudlí na způsob tvarohu. Prima. Zajdu se podívat za sousedy. Přes ohradu z trní se dostanu po skalce, která tvoří takové jakoby schůdky.
Tetka zrovna sype slepicím. Zve do chalupy, do rozlehlé kuchyně. Tady se žije přírodně. Omítka na stěnách už dlouho nepoznala vápno. V krbu visí nad ohništěm kotlík, ale oheň hoří jen ve sporáku uprostřed místnosti. Popijem rakiju, vyměníme si adresy, abych mohl poslat fotky. Dostal jsem kus chleba pečeného v kulatém plechu. Chutnal neslaně nemastně. Jakoby byl pečený ze surových otrub. Parádní zážitek. Sem bych se těžko dostal, kdybych nejel na kole. Pěšky bych sem nedošel a kdybych jel ňákým motorem, nezastavil bych tu. Ten dům je pár stovek metrů od silnice.
Cesta začíná znovu stoupat. Údolí se zúží do rokliny a cesta stoupá vysoko nad potok. Pak se údolí rozšíří a hned je tu dědina. A znovu do rokle, a za ní další ves. Je příjemný chládek, zamračeno. Chvilkami poprchává.
Moje nová kamarádka, vedoucí obchůdku v horách
V jedenáct jsem definitivně nahoře – v 1400 metrech. Od noclehu jsem se vzdálil 8 km. Průměrně tedy 4 km / hod. Vzhledem ke kvalitě cesty a k faktu, že jedu na těžko a k tomu do kopce, je ta rychlost v normě. Je tu dědina a samozřejmě cafe-bar spojený s obchůdkem. Dávám obligátní cafe. Obchůdek vede pěkné mladé děvče, které ke všemu mluví anglicky. Tož ještě půldeci rakije. Že působila léta v Londýně a teď ji government pověřil vedením tohoto krámku. Chválím albánská děvčata. Nepřejídají se a mají pěkné postavy. Česká děvčata moc žerou, tak není divu, že jsou samý sulc. Nové kamarádce je zima a obléká bundu. Já za chvilku taky. Je jen 14°. Dalo se do hustého deště. Cestář, kterého jsem potkal na cestě, se zvolna, rozvážně, v jedné ruce deštník, v druhé lopatu, sune k domovu.
No nic, jedem dál. Cestou s kopce člověk udělá vyšší průměr. Za další hodinu jsem se posunul o 8 km. O 200 metrů níž je už krásně teplo a mraky se trhají. Vyzouvám ponožky a nasazuji je na ruce po způsobu rukavic, abych je rychleji usušil.
Má trasa v posledních dvou dnech. Předchozí značena vybledlými tečkami.
Horní tok řeky Lim má tady nadmořskou výšku 1070 metrů. Měl bych odbočit k východu, k osadě Gusinje, nacházející se již na území Montenegra. Hraniční přechod byl tady otevřen předloni, takže se nemusíte vracet stejnou cestou zpět. Jedu zatím proti proudu řeky a vyhlížím křižovatku. Jenže ta je dávno za mnou. Než mně to došlo a než se objevil domorodec, který poradí, jsem o pár kiláků dále. Tož zpátky. To rozcestí je tak nenápadné a odbočka je polňačka nejhubšího zrna. Nebylo by normální, kdybych ji nepřehlédl.
Na Černohorské celnici končí drncání a začíná asfalt. Další příjemná věc je ta, že se tu, (a v Kosovu taky) platí eurem. V Plavu v nevelkém krámku pořizuju pytlík nudlí a litr kyšky za 2 €. Za městečkem je u cesty interesantní cikánský slum. Černí mají velkou přesilu, jejich výrazný temperament odtud září na dálku... Radši nezastavuju.
Čeká mě pár dní bez kamení
V Murinu u centrální krčmy je odbočka na legendární průsmyk Čakor. "Jo, je to cesta na Čakor, ale ty tam nemůžeš. Veliké brdo... Není tam asfalt.“ Dělají se důležití chlapi, sedící tu na pivu. Čakor má přes 2000 metrů. Pche! Špatně mě, borci, odhadujete. Z kamení ani z kopce se nezhroutím. "Něma problema“, odpovídám a chystám se jet dál. "Je tam hromada vojska. Nenechají tě projet. Není tam celnica.“ Hmm, tak to je vážnější důvod. Ptám se o kus dál jiných chlapů. Říkají to samé. Škoda. Musím teda znovu do Andrijevice a stejnou cestou, kterou jsem jel před pár dny, do Rožaje. Tohle je nejkratší cesta do Kosova.
Za zmínku stojí, že na večer volím tuzemské Nikšičko pivo.
Pokračování příště...
text a foto: Honza Vlasák
