Fázi A: „jedeme tam“, jsme tedy měli vyřešenou …
Fázi B: „… a kde to vlastně letos je?“
„V Krušných horách.“
„Aha“, jsme začali řešit mnohem později…
- Pátek 10.7.
S myšlenkou na dlouhou cestu píchnu v práci už před třetí. A abych ulehčila svému muži, balím doma všechny věci, tedy i ty jeho, včetně cyklo oblečků a všemožných vychytávek, bez kterých se dnes správný biker neobejde. No za svobodna jsem to nedělala… Když ho ujistím, že máme rozhodně všechno, nasoukáme kola do auta, abychom při té vlastivědě přes celou naši vlast šetřili palivo a vyrážíme. Je krásně teplo.
Do dějiště letošního BA jsme se došplhali ještě před desátou. Horský hotel Lesná je skutečně horský a právě zde mají optimální krušnohorské počasí. Venku to vypadá na módní přehlídku všemožných značek nepromokavého outdoorového oblečení a zimních čepic (to je teď jen taková móda, zas tak moc zima nebyla), našim kraťáskům se dostalo pár komentářů… Na světě je hodně příjemných věcí, ten večer patřila mezi ty nejpříjemnější rezervace pokoje přímo v hotelu.
Večer jsme ještě stihli dálnicí unavený organismus vypláchnout pěníkem, zaizolepovat mapu a nasát něco ze strategií, které se volně vznášely ve stratégy napěchované restauraci…
- Sobota 11.7.
Start našeho novomanželského týmu byl stanoven na 10:03. I ráno je zde typicky krušnohorské, výrazy „kempařů“ svědčí o tom, že noc nebyla jiná. Vstáváme dostatečně brzy, abychom (manžel) smontovali kola, pojedli a nachystali proviant na cestu. Na povrch začínají vyplouvat jistá pro mne nepříjemná fakta, jako že jsem muži nenabalila rukávky s kolínkama (čili návleky). Zdá se, že dnes budou potřeba. A že si to myslí zřejmě všichni startující! Biketunel má vyprodáno, u Craftu mají ještě nějaké zbytkové velikosti, pro Michala OK, krize je zažehnána. Blíží se desátá, hurá na start. Nemáme fixy. Běžím do hotelu, hurá na start. Čip! Běžím do hotelu, hurá na start. Aha, naše vlna už startuje. Ani jsem nestihla být nervózní…
Na mapový start to bylo malinko do kopce, nejede mi to, dvoutýdenní dovolená zřejmě poznamenala fazónu… Vyfasujeme bodové hodnocení kontrol. Postupujeme jako za svobodna, Michal hlásí, já píšu. Prší, fixa se maže. Mapa je nachystaná. Strategie je už od včerejška jasná. Na objetí všech osmdesátek nemáme moc koní, dlouhé asfalty mě dost deprimujou a má to vliv na výkon. Jedeme na jihozápad.
Už ze včerejška máme vyšpekulovanou optimální spojovačku mezi kontrolami 1 a 46 kolem Nového Žeberku. Trochu nás překvapila dvěma dobrodružnějšími brody, které utužily naše manželství. Jinak to byl výborný postup a jsme na něj hrdí. Jako třetí bereme kontrolu 44. Horní okraj sjezdovky. Michal tam vyjel tak rychle, že než jsem se stačila vzpamatovat, už jel zase dolů. Ale byli jsme na doslech… Ze 44. sypeme na 41. a 39., je to pohoda, držíme výšku. Následuje 38. za 80 bodů, tzn. musíme si ji zasloužit. Stoupáme k ní po žluté od přehrady Křimov. Kopec to byl pěkný, kousek i tlačím, ale byl to velmi efektivní způsob nabrání výšky a získání cenných bodů. V Suchdole dáme svačinku, kontrolujeme čas, máme za sebou cca 2 hodiny.
Kontrolu 37 vyhodnocujeme jako neefektivní zajížďku, takže nás čeká asfaltová pasáž do Hory Sv. Šebestiána, a pak dál na 36. K ní se musíme trochu vyšplhat, není to však nic zásadního, dál to jen fičí. Kontrola 35, 34. Na 34. hodnotíme čas, můžeme v klidu pro dalších 80 bodů na kontrolu 32. Ta se staviteli moc povedla, bahnitým chodníkem k ní stoupal had mapařů jak procesí, třešinkou byla skála, na které se houpal lampiónek. I tady jsem samozřejmě Michala jistila „odspodu“, na rozdíl od jiných dvojic jsem ale vyšplhala až ke skále… Cestou z 32 se operativně rozhodujeme pro 31. Je na německém území, tak ať se dneska alespoň na chvíli stavíme v Reichu.
Ze 31 se už vlastně začínáme stahovat do cíle. Máme na to asi 1 hodinu, je to slušný čas, ale taky pomalinku začínáme být prošití, teda hlavně já. A tak jsme obětovali kontrolu 30 za 20 bodů. Asi bychom ji stihli vzít, protože dojíždíme bez nervozity přes kontroly 33 a 42 do cíle o 15 minut dřív.
Pěkně jsme si zajezdili, povykládali a nasbírali 500 bodů. Jsme spokojení. Prozatímní 25. místo nám zajistilo nedělní start v 10:45. PARÁDA. A namazali jsme si našeho oddílového Keketyho s Žitem. No měli kluci smůlu. Nebo spíš málo duší a moc defektů… Večer jsme svědomitě doplnili tekutiny, žlutá s pěnou napovrch – rekonvalescenční lék. Michal se postaral o rekordních 6 kol Kočky a pak už jen vadl a vadl až zvadl…
- Neděle 12.7.
Je typické krušnohorské počasí, i když chvílemi se po ránu snaží prosadit sluníčko. Ještě že startujeme mezi posledními. V neděli ráno se z postele nechce vylézt. Startovat se začíná v 9:00, a to už spíker vybízí první dvojice k řazení start. Tak teda vylezu a láskyplně nachystám snídani. Ještě stihneme zareagovat na výzvu o vyzvednutí posledních kol z úschovny, a pak to přijde. Michal upadá zpátky na lůžko. Běhání po sopkách, spaní po letištích a nakonec nespaní vůbec, včerejší „pohon pro dva“ – vypadá to na totální ztrátu energie. Po chvíli mi dochází, že tento závod pro nás skončil.
Nechám Michala nabírat síly na cestu domů, beru foťák a rozptyluju se tvořením obrázků těch, kteří dnes odstartovali. Vracím se do hotelu balit. Je to zvláštní, pohybovat se v cílovém prostoru v době, kdy všichni závodí. Odjíždíme ve chvíli, kdy se vrací první dvojice, kterým na posbírání kontrol postačily tři hodiny. Cestou potkáváme některé dvojice až v serpentinách nad Horním Jiřetínem. Snad mají ještě dost času a sil, čeká je ještě dlouhá cesta…
Zuzana Karlíková, rozená Šlapalová
