Na závod jsem vyrazil až v sobotu ve 3 hodiny ráno. V 7 jsem se již v kempu ve Frenštátě zdravil s týmem Vinohradských šlapek, které se “soustředily“ na místě již od včera. Zde jsem se pravděpodobně dopustil závažné stravovací chyby. Ráno jsem vyrazil bez snídaně a cestou na pumpě posnídal jen 2 koláčky a kávu. Hlad jsem neměl, ale správná příprava na maratón to zřejmě nebyla. Od samého rána bylo horko, takže jsem další přísun kalorií nahradil Kofolou. V kapsách jsem měl různé druhy traťovek a na kole dva tři čtvrtě litrové bidony s ionťákem. Ve tři čtvrtě na devět stojíme se Šlapkami hned za startovací branou, balík se ale překvapivě tvoří před startovní čarou, nikoli za ní, jak je obvyklé. Nu nevadí, aspoň jsme ve stínu. Start se o nějakých 10-15 minut opozdil, pořadatelé se chtěli vyhnout průjezdu vlaku na jednom z prvních přejezdů.
Konečně jedeme, průjezd městem je tradičně nervózní, hodně jezdců považuje zřejmě kličky a řezání zatáček v pelotonu za ten správný styl. K tomu několik zúžení, protijedoucích či zaparkovaných aut. Pokud se jede na jistotu, tak se člověk soustavně propadá. Konečně stoupání, balík se natahuje. Hákuji Kolíkáče a Olina a postupujeme kupředu. Pak se balík na „vlnkách“ postupně dělí a já nakonec zůstávám o jednu skupinku za těmi dvěma.
Malebná krajina, vesničky, úzké silničky, profil nahoru dolů… Taková letní klasika. Ve skupině je i vysoký jezdec ve žlutém dresu, prostě Tour. I přes obrovské vedro se cítím dobře. Docvakává nás další skupina a v ní Astrál. Prohodíme pás slov o tom, jaké je vedro. Jak se profil stává členitější, objevují se nástupy, ale většinou se skupina zase sjede. Až za Kozlovicemi se skupina rozdělí. Trochu to protaktizuju a zůstávám za mezerou v té druhé části. Moc mi to nevadí, ale příjemně překvapí, že je zase ve Štramberku sjedeme. V této větší skupince se se štěstím vyhýbáme karambolu v jednom ze sjezdů, když jezdci na první pozici zřejmě vedrem vyskočí v serpentině duše mezi ráfkem a pláštěm. Chytne smyk, lehký kontakt s druhým, ale všechno dobře dopadlo a balík nepadl. Aktivita těch, co jedou krátkou opět stoupá s blížícím se Frenštátem. Krátká trasa má cíl na Pustevnách.
Ve Frenštátě ještě zvládne čelo skupiny včetně mě na kruháči špatně odbočit. Vracíme se zpět a dospurtováváme zpět do skupiny, která férově zvolnila. Stoupání přes Trojanovice směr Zátora je mírné, jede se příjemné tempo, čeká se na to, co začne ve stoupání na Pustevny. A je to tady. Někteří vyrazí jak o závod, jiní se propadají dozadu, já se snažím jet tak nějak mezi. Najednou ze zadu slyším, jak mne zdraví Quit a Pedro. Jedou svižně, a tak je za chvíli vidím před sebou. Dopíjím jeden z bidonů, docvakávám Pedra a strkám mu ho do kapsy s prosbou, zda mi ho nahoře na bufetu naplní. S úsměvem souhlasí, borec. Ti dva jedou rychleji, já si držím své tempo a konečně jsem také nahoře. Tam je cíl krátké a občerstvovačka. Ne moc šťastné řešení. Je tam fronta těch, co dojeli a nikam nespěchají, přes ně se tlačí ti, co jedou dlouhou a rádi by co nejrychleji pokračovali, do toho rodiny a gratulanti těch, co dojeli.
Naštěstí Pedro s Quitem to nejhorší absolvovali než jsem přijel, tak jen zhltnu 3 půlbanány, doplním i druhý bidon, odskočím si a jedeme dál. Jsme 3 Šlapky a jeden borec v bílém. Nádherný sjezd z Pusteven. Vše se zdá v pořádku. Dole zjišťuji, že nohy nejedou, není síla. Něco je špatně. Koukám vzadu, přede mnou tahá Contador z Popradu (Pedro) a Andy z Kopřivnice (Quit), ať prý se vezu, mám je rád.
A už je tu Soláň. Ta je lehčí než Kasárna, mně to však nejede a kluci na mne nahoře s úsměvem a v klidu čekají, jsou báječní, mám pocit, že mám v očích slzy dojetí, díky.
Jsme v půlce a já jsem úplně bez síly, uvařený, hotový, na dně. Jedeme dál, kukám, kukám, kukám. A je tu stoupání na Kasárna. Můj stav se potvrzuje. Jak to popsal Lance Armstrong, dnes jsem v roli hřebíku. Mám i hlaďák. Popravdě z tohoto stoupání si pamatuji jen ty kočičí hlavy nahoře, horu melounů na občerstvovačce a jak posílám Quita s Pedrem dál (díky, díky kluci, ta jízda s vámi byla nádherná, bolest nebolest). Užívám si občerstvovačky, meloun, koláčky, … Kolem projíždí jezdec za jezdcem, já zůstávám. No, všechno jednou skončí. Sedám na kolo, a rozvážně se vydávám rozbitou cestou směr Makov. Nikam nespěchám. Dole pod kopcem mám ujeto 120 km, zbývá 60. První překážkou je stoupání na Bumbálku. Autostráda, horko, nekonečný kopec. Konečně jsem u motorestu. Dolu to jde pěkně, tady by se to ve skupině jelo. Škoda, jedu sám. Popravdě nevím, zda bych dokázal na Bumbálku kohokoli uviset, takže jsem tam, kde jsem. Cestou ještě jednou bufet, nespěchám, ty melouny i obsluha jsou fakt fajn.
Do cíle zbývá 40 km a stoupám nahoru na cestu kolem přehrady. Ta se pěkně vlní nahoru dolů, určitě pěkná trasa na výlet. Pěkné výhledy. Cesta je rozbitá, občas lepivý asfalt, jsem rád, že nezávodím, šetřím techniku i síly. Na konci je to zase nepříjemně nahoru.
Z kopečka a po rovině po vyfrezované vozovce se blížím ke stoupání na Smr(t)ček. 20 km do cíle. Tady zřejmě pršelo, ze sedla to raději nezkouším, zadní kolo by proklouzlo, takže lehký převod a „lehce“ nahoru. Tedy spíš pomalu než lehce. Konečně jsem nahoře. Sjezd lesem, opatrně. Občas díra jako past na mamuta. Dole před nájezdem na hlavní mne zastavuje pořadatel a dává mi čip jezdce, který zde v prudké pravé havaroval, abych ho dovezl do cíle. Nechápu úplně smysl této akce, ale strkám čip do kapsy a jedu dál.
Kdo by si myslel, že po absolvování Smrčku mám vše nejhorší za sebou, hluboce by se mýlil. To, co autor trasy vymyslel na posledních 10 km, je opravdová tečka nebo spíš vykřičník. Procházka po dně pokračuje i zde. „To si snad dělaj (doplň své oblíbené slovo)!“ Tak to se mi dralo přes suché rty pod každým dalším a dalším krpálem. Pořadatelé zde vedli trasu přes každé dostatečně prudké stoupání různých délek, některé nechutně prudké jiné nehorázně dlouhé, další pak prudké a dlouhé (vzhledem ke stavu mého těla a jeho energetických zásob). Tachometr již dávno ukázal 180 km, situace a profil se však nemění, nahoru, dolů. Neslezu!!!
Nakonec prudká pravá na hlavní, tachometr ukazuje 186 km a 500 metrů přede mnou velká nafukovací brána. No, tak jsem tady. Nic nepředstírám, „vychutnávám“ si pomalou jízdou poslední metry, slyším, že na stupních někoho dekorují. Dnes jsem se tedy prošel po dně. Podaří se odrazit a vydat se vzhůru? A kam až?
Závěrem bych rád věnoval zvláštní poděkování Petrovi a Quitovi, dvěma borcům, kteří se o mne mezi Pustevnami a Kasárnami vzorně starali a podporovali mne v marném boji. I přes chybějící síly byla radost jet v jejich společnosti. Strašně moc jsem s nimi chtěl jet dál,ale na Kasárnách jsem je musel přestat brzdit a poslal je vpřed samotné. DĚKUJI!!!
Pavel Zach
