Auto nechávám zaparkované před stadionem, na rozjetí poslouží cesta na start. Stále mží. Na náměstí je spousta známých tváří, zdravím se s rozesmátým "Frištenským". Pak se řadím k "Oranjes" (Oranžové dresy Vinohradských ślapek) do první vlny. Padá pár vtípků a stručná diskuze o plánech. Pak to střelí a balík se rozjede ke koberci. Někdo hned padá, ale jede se víceméně v pohodě za policejním autem. Kruhák se jede v obou směrech, první krátké stoupání trochu zahřeje, pak rychlý sjezd velkého balíku, snažím se mít kolem sebe prostor, občas musím na vítr. Jede se volně, pod kotel se přikládá jen ve stoupáních a na „Terezínech“. Takto se třikrát procedím dozadu a chytím ztrátu, ale vždy se s několika ostatními vrátím. Z hlediska výdeje sil to není moc chytré, jedná se o prudké změny tempa (to i přesto, že tepovka ne a ne vyletět nahoru, tělo je zatažené, snad zimou, ranní dobou nebo se prostě nedaří). Po čtvrté už nechávám balík jet, i díky tomu, že jsem zahlédl defekt jedné z favoritek ženské kategorie a její dva bodyguardy. Očekával jsem , že rychle opraví defekt, dojedou mne a jízda ve skupině s nimi bude efektivní a dostatečně svižná - očekávání se nenaplnilo, už jsem je neviděl.
Za Korábem se vytvořila skupinka asi 20 jezdců. Je tu i Robert z CKKV a „Gejza – Šlapka“, paráda. Cesta se kroutila mezi pastvinami. Nádherné scenérie, občas to doho někdo, zejména z kopce nebo za zatáčkou, nastoupil. Snažil jsem se jet plynule a těchto manévrů se neúčastnit. Na hlavní ze Svaté Kateřiny se balík zklidnil, několik lidí dokonce tahalo, já trochu :-D. Proti Krušnotonu jsou silnice "bez vody", občas ale prší a je citelná zima. I proto, že jsem během úvodního závodění před Korábem vyhodil zpod dresu noviny.
Projíždíme Nýrskem a tempo se zvolňuje. Jezdci mají trasu nastudovanou a vědí, že následuje stoupání přes Hamry, Špičák a Železnou Rudu do nejvyššího bodu závodu. Tam začne úřadovat Jan Šístko, který skupinu zcela roztrhá. Já jedu své tempo, do cíle je daleko. Na Špičáku zahlédnu borce z KC Brno, Juru Janouška, ptá se, zda něco nepotřebuji, tak rychle hlásím: "Vodu", vyhazuji svůj prázdný bidon a Jura mne dobíhá s plným - dobrá práce, díky. Díky tomu nemusím stavět na občertvovačce a sjíždím se s Honzou Šístkem a dlašími dvěma. Honza je jasně nejlepší, druhý borec v pohodě visí, já sotva vlaji a třetí odpadá. Nakonec je ve stoupání do nejvyššího bodu trati nechávám odjet a jedu úsporně. Dlouho, dlouho mne nikdo nedojíždí.
Skupina zezadu dorazí až ve stoupání nad Zámyšl. Tempo mi podle očekávání vyhovuje, a to i přes to, že jsem ve fázi tradičního útlumu, nebo chcete-li krize, která přichází po 4. hodině závodu. V určité letargii a poněkud promrzlý se dopravím ve společnosti celé skupiny na občertvovačku v Hartmanicích. Všichni stavíme. Ostaní mají asi také dost, protože zůstávají na můj vkus dost dlouho. Prohodím (spíš procedím, sorry "VLKu", byl jsem nějak zamrzlej) pár slov legendou pražské hobby cyklistiky Vláďou Konůpkou, a vydávám se sám do sjezdu.
Z kopce se sjíždíme tři a podél řeky jedeme na Rejnštejn. Na všech je vidět, že jsou duchem hluboko v sobě, žádný žár v oku, nikdo se nesměje, všichni se soustředí na svůj výkon a své trápení. Sleduji profil, nalepený na představci.Podle něj je na řadě stoupání přes Kašperky na poslední obtížný trojzubec Nicov, Javorník, Maleč. V Kašperkách jedu na třetí pozici, když na křižovatce zjišťujeme, že nevíme kudy dál a kolemjedoucí auto nás posílá zpátky „na značky“. Rychle se vracím o křižovatku zpět, abych se zařadil za právě projíždějícího borce. Druhý z trojice to bere zkratkou a za další křižovatkou ho vidím před sebou. Oba docvakávám a jedeme ve třech. Moc se neženeme, čeká nás druhá nejtěžší pasáž závodu, déšť je doprovázen mlhou a zimou. Stoupání je však plynulé, takže žádná křeč. Najednou ze zadu přijede jezdec na Meridě. Původně jsem si myslel, že je to jeden z těch dvou, ten měl také Meridu, ale není tomu tak. Hákuji ho, jede svižně, tak se ptám, zda měl defekt, protože s tímto tempem tady nemá co dělat. Říká, že jel v pomalé skupině, tak je plný sil. Podle doplňků usuzuji, že je to triatlonista-ironman. Asi měl právě za sebou warm-up a teď to rozjiždí. :-D.
Jeho tempo nejsem schopen trvale akceptovat. Nicov tedy absolvuji sám, před Špičákem se tradičně tři sjíždíme, abychom pak jeli každý svým tempem. Jedu někde ve středu a před vrcholem toho prvního dokonce předjíždím. Na vrcholu se z mlhy u horského hotelu objeví "Rainy" a "Čmelda". Povzbuzují mne, fakt mám radost. Nevím, zda ten úsměv a pozdrav viděli, mimika ani gesta nabyly pravděpodobně nijak výrazné. Tak teď tedy znovu opakuji: "DÍKY!!! :-D ".
Za Špičákem dolů a znovu nahoru. Na Maleč. Na úpatí mne dorazila skupina, během stoupání se zase roztrhala. „Atrakcí“ byla cedule "bufet 2 km", umístěná 5 km před bufetem na vrcholu kopce. Na bufetu objevuji kouzlo teplého čaje a cpu se koláčky. Nejhorší máme za sebou, teď jde o to, nezmrznout a dojet. Ve sjezdu se trousime po jednom, abychom se dole tradičně sjeli. Už je to jen pár „vlnek do Sušice“. Nikdo už moc nejančí. V jednom ze „strmých“ stoupání si s kolegou pochválíme trojpřevodník. I počasí se na chvíli vyčasilo. Přichází čas na energy drink z Tesca. Na čtyřikrát půllitr z plastové lahve vypiju. Poslední část právě, když projíždíme Sušicí. Prázdný obal házím kolemjdoucímu s prosbou o umístění do odpadků. Chvíli před tím jsme dojeli osamoceného Honzu Šístka. Na mé slova pochvaly o dobrém výkonu a hrdinství, reaguje hláškou o hřbitovech plných hrdinů.
Terén mezi Sušicí a Klatovami je více po rovině a dolů než do kopce, i když zvlněný tedy je. Zdá se, že energy drink funguje. Nebo je to euforie z překonání dvoustovky? Nevím, v každém případě se stávám nejaktivnějším jezdcem ze skupiny. Snažím se ji i trochu organizovat, abychom mohli těžit ze spolupráce na rovinkách. V kopcích rozumně, nikoho neutrhnout, po rovině pak každý přispívá podle svých možností. Sjíždíme další jezdce s modrými čísly indikujícími 250 km trať. Je mezi nimi i vysoký jezdec v dresu Saxo Bank, asi Andy. Dojíždíme i ironmana z Javorníka. Oba se zapojují do projektu „Společně a rychle do Klatov“. Skupina začíná spolupracovat, nevím, kolik se nás nabalilo, vepředu se točí 4 lidé, Saxo, Iron, borec na Tarmaku a já. Všechno funguje, rovinky i vlnky letíme, sjezdy euforii umocňují, ani nevím odkud vítr vál, takže asi do zad :-D
V jednom sjezdu, nečekaně, buch buch, ráfek, zadní kolo prázdné. Kruci! (No asi jsem řekl něco jiného). Jedu ke krajnici, kolegové se loučí. Kolo do trávy, zadní kolo ven. Už to vidím jehlanovitý kus posypu – to je normální sabotáž – všechny hrany a špičky ostré jako břitva, rozměr 3x3mm, koukal ven, z půlky v plášti, na to není obrany. A tím tady sypou, klidně mohli použít střepy, ty nemají tolik špiček a břitů. Nálada padá. Šrapnel vytahuji z pláště, duši ven a začínám měnit. Zastavuje u mne červený Peugeot. Ptám se, zda má pumpu, nemá, ale otevírá zadní dveře, říkám si: „Super, mám štěstí, půjčí mi zadní kolo.“ Vytahuje však pouze kameru a točí. Nový plášť, 60x šťouchnout pumpičkou – to dá tak 3 atmosféry a opatrně dál. Najít velkou pumpu ať už v autě nebo na benzínce. Cestou přejezd a díry, snažím se držet váhu nad předním kolem abych necvakl zadní kolo. Tak to doválčím na poslední občerstvovačku. Tou jsem původně měl jen „proletět“. Stavím kolo k servisnímu stanu a prosím o 8,5 atmosfér do Continentalů. Mezitím zhltnu pár koláčků.
Kolem projíždí jedna nebo dvě skupinky. Víc jich bohužel projelo, když jsme měnil a pumpoval. Do cíle nějakých 30 km, jedu sám, dojíždím skupinky z krátké, nikdo se bohužel nechytá. Až asi 15 km před Klatovami jeden jezdec. Jedu tak, abych ho dotáhl co nejdál, vnímám skřípání řetězu, ten dnes zkusil. Teď už neprší, tak je úplně suchý :-D. 5 km před Klatovami ztrácím v jednom hupu i dočasného společníka a do Klatov přijíždím sám a sám. Pár kliček městem a už vidím cílovou bránu. Píp, píp. Čas 9:26. Žádné oslavy, ale uvnitř jsem spokojen. Rychle k autu do suchého a na guláš.
Pavel Zach
