Po Rampušáku jsem začal opět jezdit na kole poněkud pravidelněji. V týdnu před Beskyd Tour jsem absolvoval i dva kratší, „přípravné“ závody, které ukázaly, že výkonnost stoupá.
Do Frenštátu jsem se tedy těšil s tím, že napravím nejen výkon z Rampušáka, ale i „procházku po dně“ jak jsem nazval loňského Beskyda.
Po ubytování v apartmá 33 jsem na registraci jel kolmo s Yettim a Mišutkou. Pořadatelé přiřazovali čísla podle dostavení se na registraci. Na dlouhé trase na mne “čekalo“ číslo 66!
Na večerní “tiskové” konferenci Vinohradských šlapek jsem zveřejnil výkonnostní cíl držet se ve skupině kolem Hanky Doležalové, RiCe a borců z CK Záluží. To jsem podpořil dvojitou večeří – pizza Diavolo a bryndzové halušky se slaninou.
Sobota nás přivítala ideálním cyklistickým počasím, polojasno, 17°C. Takže všechno v krátkém a pod dres noviny. Krátké rozjetí a pak do “balíku” na náměstí. Start se kvůli jízdnímu řádu vlaků posunuje o 6 minut. Po krátkém zaváděcím úseku se vyrazilo svižně. Na rozdíl od Rampušáka se startuje pohromadě, to se neukázalo na Bekydu jako velký problem, protože mírně zvlněný terén a svižné tempo, nasazené čelem balíku, jej rychle natáhlo a vytvořily se přirozené skupiny, byť zpočátku bylo třeba si dát pozor na borce, co projíždějí zatáčku jak při formuli jedna – začnou zvnějšku, líznou krajnici ve vrcholu zatáčky a končí na vnější krajnici. To opravdu do balíku nepatří.
Na Beskydu je větší výzvou cíl krátké uprostřed závodících z dlouhé, doplněný na tomtéž místě společným bufetem – ale o tom později. Stávám se předmětem “třídění”, nijak to nehrotím, na nástupy přehnaně nereaguji. Dreamer a Kolíkáč zmizí s čelem. Za nimi Mišutka. Po chvíli se mi v dalším stuoupání začne vzdalovat Mirek Zbuzek. Kopce typu Pustevny či Kasárna to nejsou, ale k nadělení balíku to stačí. Hlavně čelo nezvolňuje, takže vše proběhne pouze jednou. Výborně. Postupně se tvoří asi 40-členná skupina. Tvoříme si vlastní závod. Zatím jsem nezaregistroval nikoho z mých dnešních cílů. I nadále se snažím jet úsporně, v kopci se spíš cedím dozadu tak, abych na horizontu nebyl bez kontaktu.
Skupina poměrně slušně spolupracuje, občas někomu chytnou saze a nastoupí, chce to zachovat klid a zase ho sjedeme. Projíždí se krásnými cestami mezi pastvinami. Šířka na jedno auto, ale vesměs prima asfalt. Zpestřením je kratinká stojka v Hukvaldech i delší dvouschod ve Štramberku po projetí Kopřivnicí. Ten jedou všichni s respektem tak to, ani moc nebolí. Je to nádherný závod. Jsme tu mezi „svými”. Ve stoupáních bez problémů, rovinky pod kontrolou, V rychlých sjezdech se hodí i 11-ka vzadu, na tu mi to dnes nějak nepřehazuje, ladím lanko, čímž situaci spíš zhoršuji. Nakonec nacházím trik, shodit na malou, dát 11 a zpátky na velkou.
Prvním bufetem jen proletíme, obsluha je nepřipravena, vše je na stolech, nikdo nic nepodá, banán by se hodil, tak do sebe házím aspoň gel z kapsy. A už je tady 70.km a Frenštát. Začíná se stoupat směr Pustevny. Ti z krátké začnou jančit. Ve skupiíně registruji i Hanku Doležalovou, která se sem přihnala zezadu. Okamžitě se zvednutím kopce se mi začíná i vzdalovat, zachovávám klid a jedu si svoje. Postupně se začínám těm, co mne dole předjeli a ujeli zase blížit. 3 km před vrcholem Hanku dojíždím a jedeme spolu, nijak to nehrotím, před vrcholem trochu odskakuji.
Po přejetí cílové čáry krátké trasy mne málem sejme borec, co projel cílem, šlajfuje a jde se objímat s rodinou, další tvoří chumel a trousí se kolem bufetu, zastavovat nemá cenu, stejně bych se k jídlu a pití nedostal, ani tady se nepodávalo. Určitě by pomohlo odklonit ty z krátké aspoň do koridoru a občerstvovačku dát o kus dál. Takto je to dobrý happening pro ty, co dojeli krátkou, ale místo zvýšeného nebezpečí pro ty na dlouhé.
Následuje krásný dlouhý sjezd. V první zatáčce je štěrk, snažíme se mu vyhnout a jedu až do šotolinové krajnice, ufff. Vzpomínám na Romana Kreuzigera na Giru a daří se mi sjet skupinu 3 jezdců, dole na hlavní se pak dostávám až na číslo 6. Odbočka doleva, ještě pár kilometrů po rovině a začína stoupání na Soláň. Stejný scénář. Kontrolovaný výkon, nejít do červených, zůstat na dostřel a ve sjezdu se docvaknout do větší skupinky. Na Solání podávali ionťák. Výborně, díky!
Ve sjezdu ze Soláně míjíme i sanitu, která, jak jsem dozvěděl v cíli, vezla Dreamera, který havaroval. Mně se daří opět pár jezdců dojet. Skupina se konsoliduje a už je tady stoupání do Makova – Kasárna. Letos ho jedu v lepší pohodě než loni. Dole mi zase všichni ujedou, ale nahoře jsem v kontaktu. Na bufetu stavím, je potřeba naplnit bidony, kapsy banány a zhltnout kus melouna. Za bufetem se ještě musí kus vystoupat po rozbité cestě, to je tedy zákeřné. Nějak to vylámu.
Ve sjezdu se opět formuje skupina, která na sebe nabaluje další lidi na hlavní směr Bumbálka. Jsme na Slovensku, zezadu se opět dotahuje i Hanka. A v kopci zase začíná zlobit. Bumbálka je nekonečná, ale ve skupině to jde, nahoře jsem tam, kde mám být, ne že by to nebolelo, ale dalo se to vydržet. Dlouhý sjezd k přehradě je doplněn nabráním banánu na občerstvovačce a krátkým „výšvihem” na cestu kolem přehrady Šance. Na cestě poprvé neteče asfalt. Skupina jede celkem kompaktně, byť ne zcela rovnoměrně. Každou chvíli někdo nastoupí, ale vždy se to zase sjede. Měla by to být rovina, ale spíš se to vlní.
Pár kilometrů po hlavní a doleva na Smr(t)ček. Ten začíná stojkou. Začnu opět disciplinovaně,ale jak kopec trochu zvolní, dělám první dnešní chybu. Docvaknu si odejeté čelo a místo, abych se vrátil na normální tepy, pokračuji dál v „nástupu“. Jako bych nevěděl, že se ten kopec ještě jednou a na dlouho zvedne. Takže zvadnu a musím to sjíždět ve sjezdu a na rovině. Sjezd je oproti loňsku nějak lepší, nebo mi to prostě dneska lépe jde. Blížíme se k Frenštátu. Odbočka ke golfovému hřišti, vlny, vlny, vlny. Tady to bylo loni peklo. A je i letos. Skupina se trhá, zůstávám vzadu. Nepochopitelně přichází druhá a poslední dnešní chyba. V jedné stojce nastoupím, docvaknu odjetou skupinu a pokračuji s tím, že už těm ostatním odjedeme. Po kilometru je jasné, že jim neodjedeme a já s nástupy dnes skončil, i jízdou ve skupině. Ze skupiny potupně odpadám, další dvě stojky jedu tak, abych nespadl z kola, i když slézt bych tedy chtěl.
Poslední 3 km jedu sám. Z kopce do kopce. Morál je pryč, totální vytuhnutí. V posledním stoupání mne dojíždí další 2 jezdci. Hmmm. Tak co teď. Na spurt už bohužel nemám, všechny síly jsem nechal v bezhlavých nástupech na Smrčku a u golfového hřiště. Ten závěr mě stál pravděpodobně umístění v top 100. Nu nevadí, stejně je to zlepšení. Cíl splněn, Varta Králův Dvůr i CK Záluží dojíždí za mnou. RiC také. Také další, co se mnou jeli na Mamutu a ujeli mi na Rampušáku. Nejlepší letošní výsledek v 53x11. Že by blýskání na lepší časy?
Celkově dobrý dojem ze závodu byl doplněn i horou špaget v cíli i večerní „tiskovkou“ Oranjes (CK Vinohradské šlapky) s rozborem úspěchů a příležitostí ke zlepšení.
Pavel Zach
