Chvílemi je mlha, že je vidět maximálně 10 až 15 metrů před sebe. Teplota se pohybuje kolem 11 stupňů. V uších mi zní hláška Laca, Vinohradské šlapky z Popradu: "Vitajte v Tatranskem létu, však áno". Obdivuji všechny, kdo se v tomto počasí postavili na start a jsem rád, že jsem v doprovodném voze.
Okolo čtvrt na 11 dorážíme na vrchol prvního stoupání – Štrbské Pleso. Loni zde byly hojné zástupy fanoušků a doprovodných vozů, avšak letos jsou tu díky počasí pouze dva týmové doprovodné vozy, z toho jeden náš. Za pár minut doráží vedoucí skupinka závodníků, čítající tři jezdce, kterou se snaží jeden jezdec doskočit. O pár vteřin později nás míjí první větší skupina startovního pole. Bystříme, jestli se někdo z našeho týmu drží v této skupině, a podle předpokladů jeden dres našich barev vidíme – je to Kapr. Pár desítek metrů za touto skupinou bojuje další náš jezdec Mišutka. Poté projíždí několik menších skupinek a jednotlivců, kterým se nepodařilo zachytit čelo. Přibližně minutu po hlavní skupině doráží další velmi početná skupina, v níž máme hned dva naše zástupce, Kolíkáče s Diablem, kteří se prezentují na špici této skupiny. Rozhodujeme se počkat i na zbytek našeho týmu, abychom je podpořili. Strejda a spol. doráží zanedlouho a v čistě šlapkovské, již legendární skupině A zdolávají vrchol prvního stoupání.
V tuto chvíli čeká doprovodný vůz velmi těžký úsek, kdy se v téměř 20 km sjezdu budeme proplétat polem závodníků a doprovodných vozů, abychom se dostali na ideální pozici poblíž našich jezdců. Opravdu nic příjemného. Musíte být pořád v pozoru na namoklé silnici a mezi rychle jedoucími závodníky. Kousek pod kopcem se nám daří dojet skupinu, ve které se pohybují již tři naši jezdci, Kolíkáč, Diablo a Mišutka, který už v tuto chvíli na skupinu lehce ztrácí a snaží se jí zuby nehty udržet. Sledujeme dění ve skupině a chvíli ji následujeme. Kapr stíhá čelo závodu. Jede se na poměrně frekventované silniční komunikaci, a to nám nijak neulehčuje naší jízdu za balíkem, jelikož za námi se tvoří velmi dlouhá kolona netrpělivých řidičů, kteří mnohdy provádejí nepochopitelně riskantní předjíždějící manévry. Po chvíli se tedy rozhodujeme skupinu předjet a počkat na ni o kus dál.
Déšť se trochu zmírnil, teplota lehce stoupla na něco okolo 15 stupňů. Pole jezdců minulo město Liptovský Mikuláš a pokračuje dál údolím směrem k dalšímu stoupání. Jede se po rovině, ale jízdu znepříjemňuje protivítr. V těchto chvílích velmi početná skupina, včetně našich dvou jezdců (Mišutka se kolem čtyřicátého kilometru zařadil o skupinu zpět) nepochopitelně zabočuje k Aquaparku Tatralandia. Po závodě nám naši zástupci potvrdili, že tam čelo skupiny zatočilo za jedním z doprovodných vozidel, jehož navigátor zcela selhal. Pohoda prázdninového výletu do Aqauparku skončila ve chvíli, kdy u vstupní brány chtěli po jezdcích vstupné. Peloton se tedy obrátil a po pár minuách se vrátil zpět na trasu. Posádka doprovodného vozidla měla dost rozumu na to, aby ji už nikdo ze skupiny neviděl ;-).
Za několik desítek minut skupina doráží na úpatí nejdelšího stoupání dnešního závodu – Huty. Zde dochází k dělení balíku. Kolíkáč kontroluje špici a naopak Diablo, který úřadoval především ve sjezdu a posléze na rovině, parkuje o skupinku dále. Těsně před vrcholem a prvním bufetem je mezi nimi rozdíl přibližně 2 minuty. Po přejezdu sedla se závod posouvá do fáze „nahoru, dolu“. Profil trati připomíná dobře nabroušenou pilu.
Kolíkáč se zuby nehty drží své skupinky a prohazuje vtípky se členy doprovodného vozu. Diablo jede mlčky o skupinku dál se ztrátou přibližně 2 a půl minuty. Při nástupech na začátku stoupání se zdá, že lehce ztrácí, ale v průběhu stoupání se pravidelně vrací zpět, často po „důrazné domluvě manažerky“ z doprovodného vozu. Výraznou část času naše doprovodné vozidlo strávilo cestami mezi Kolíkáčovou a Diablovou skupinou. Kapr se stále drží na špici závodního pole.
Úsměv na tváři jsme měli ve vesnici Hladovka, lepší název pro místo bufetu se dá jen těžko najít.. Tato vesnice je postavená v “prvním schodu“ dlouhého kopce, všichni naši borci si s ním poradili bez problémů. Po Hladovce přichází sjezd do Polska. V tuto chvíli mají jezdci za sebou přibližně 120 kilometrů. V Polsku je organizace a zabezpečení závodů úplně jiná liga. Na každé křižovatce stojí policisté nebo hasiči a nekompromisně uzpůsobují provoz potřebám závodu. Navíc stojí i podél trati, kde pouze kontrolují bezproblémový průběh. Dalším velmi pozitivním faktem je, že před většinou větších skupinek jede policista na dobře osvětlené motorce. Jedna věc je ale stejná i v Polsku– stále velmi hustě prší.
Bereme od Kolíkáče bidon, doplňujeme ho a pohotově mu jej vracíme. Mezi Kolíkáčovou a Diablovou skupinou je něco kolem tří minut. Kapr je stále v čelní skupině. Po klidnějším, asi 20-kilometrovém úseku přichází horské centrum v Zakopanem. Jestli si někdo dosud nevšiml polské skvělé organizace, tak v Zakopanem mu to nemohlo uniknout. Trasa se linula krásnými uličkami Zakopaneho, chvilkami to připomínalo závod Formule 1 v Monaku. Všude plno policistů a hasičů, kteří výtečně zajistili bezproblémový průjezd celým městem. Jedinečný moment se cyklistům naskytl při průjezdu ulicí, mířící k mistrovskému skokanskému můstku.
Za Zakopaným Kapr odpadá z vedoucí skupiny, Kolíkáč a Diablo jsou ve svých skupinkách pevně zabudováni a Mišutka táhne skupinu kousek za Diablem. Skupina A si standardně drží své strojové tempo o něco zpět. Po dvou nepříjemných stoupání, které naši jezdci zvládají ve svých balících se pole závodníků vrací zpět na Slovensko.
Po několika kilometrech přichází delší stoupání na Prislop, kde je třetí a poslední bufet. Kolíkáčovi se stále daří udržet ve své skupině, která už ovšem čítá pouze tři jezdce. Na bufetu musí trochu zdálky zorganizovat obsluhu bufetu, aby dostal svůj zasloužený přísun kilojoulů. Naopak Diablo má krizi a i přes důrazné hecování členů z doprovodného vozu projíždí bufetem osamocen se ztrátou.
V tuto chvíli přichází důležitý a nelehký úkol a sice dostat se zpět do skupiny. Po velmi dlouhém sjezdu z Príslopu už to chvílemi vypadá nadějně, když se podaří překonat i kolonu aut, která se za stíhanou skupinou vytvořila a přiblíží se skupině na něco okolo 10-15 metrů, ale nejde to, začíná stoupání směr Tatranská Lomnica a skupina zrychluje. Při stoupání na Bielu Vodu prožívá Diablo peklo. Chvilku se mu podaří jet v malé skupince, ale po několika minutách z ní odpadá. Po přehoupnutí Biele Vody doufáme, že přijde v Tatranské Lomnici druhý dech, ale místo toho přichází defekt zadního kola. Ve chvíli, kdy doprovodný vůz chtěl jet v závěru podpořit Kolíkáče, se musí vrátit a provést rychlou operaci výměny zadního kola.
Po rychlém servisu se podaří dokončit na 12. místě v kategorii v čase 6:18. Do top 10 chybělo pár minut. Kapr vybojoval v kategorii výborné 6. místo (čas 5:39). Kolíkáč (6:04) skončil na 37. místě ve své kategorii, Mišutka (6:27) 53. v kategorii. Skupina A pak dojela ruku v ruce v čase 7 hodin 45 minut.
Aqua tour (závod ve vodě kolem Tatranských aquaparků, ty byly na rozdíl od známého Slovenského pohoří vidět i v mlze) máme za sebou, všem účastníků gratulujeme k síle, odvaze, vytrvalosti i nadšení. Vzhledem k psímu počasí a předpovědi na neděli se namísto nedělního plánovaného relaxu v Aquaparku Tatralandia přesunujeme hned večer a v noci zpět do Prahy.
David Zach
