Dlouho to ale vypadá, že bude „alespoň“ pršet. O víkendu před Krušnotonem jsem si dal vodní přípravu Tour v Tatrách. Noc z pátku na sobotu byla věnována oslavě narozenin na parníku, zakončená i popůlnočním ohňostrojem. Jak jsem se dostal na start v 7 hodin v Teplicích, nebudu ani popisovat. Snad jen, že jsem za pár minut sedm hledal v paměti, kde, že se vlastně startuje a na kostkách pěší zóny mi při spurtu do startovního chumlu 86 jezdců (ano respekt z Krušnotonu je takový, že už jen postavit se na start vyžaduje značnou dávku sebedůvěry a odvahy) odlétl tachometr. Naštěstí ho kolemjdoucí našel a v posledních sekundách do startu se mi ho podařilo vrátit na své místo na řidítkách.
Pořadatelé nám hned na startu vytvořili prostředí symbolicky připomínající loňské počasí – umělý vítr a mlhu, vodní děla naštěstí zůstala mimo hru. Joo, abych nezapomněl, při sledování přípravy profesionálů z Whirpoolu, Kolokrámu a Alltrainingu jsem na nohy v očekávání alespoň trochu chladného počasí nanesl dávku hřejivé masážní emulze. Rozetřít ji nebylo úplně snadné, hádejte proč? Jinak jsem byl oblečen krátké, krátké s vrstvou novin pro začátek. Hřejivka mi pak i během závodu pěkně zatopila.
Startuji tedy úplně zezadu. Po startu a několika zatáčkách je tu první stoupání. Jede se na mne docela svižně, nechávám ale velkou a držím se v kontaktu s balíkem. Hups a jsme za horizontem. Ve sjezdu a na rovině se to trochu zklidňuje. Favorité jsou v klidu. Trochu se odpoutávám od samého konce, abych měl kam couvnout, kdyby se cuklo. Kolem Olin, Mišutka, Mirek. Prohodíme pár slov, je hodně vlhko, mlha, snad i lehce mží, je třeba utírat pravidelně brýle a mít oči na šťopkách. Nohy začínají hřát - a sakra, to ta hřejivka. Najednou kousek přede mnou kleje Mirek. Defekt, škoda, rychle zapomenout a dál držet místo v balíku.
Za další zatáčkou na téže rovince, kde jsem byl v úniku loni, projíždím kolem Kolíkáče a Mišutky v přední části balíku a „vydávám se do úniku“. Tým to nechává bez povšimnutí, zřejmě kotví. Získám asi třicet metrů, pak to balík nevydrží a sjede mne. Hlásím Kolíkáčovi, že mám hotovo a hlásím se „o prémie“. Také se řadím se zpátky do balíku.
Kolem 25. km za to favorité v táhlém kopečku „trochu“ vezmou, najednou se letí, chtějí to trochu „posekat“ před prvním významnějším stoupáním v Neznabozích. A daří se jim. Vytvoří se několik skupinek. Já jsem v té, kde je mimo jiné Hanka Doležalová. Ta stíhá kousek vpředu jedoucí Lenku Sýkorovou. Zatím je to dobrý. Držím se s nimi, nohy se přehřívají, vše je vlhké od mlhy a mžení. Teď přijdou Neznabohy. Tady dochází k dalšímu dělení. Nahoře nad kopcem je to celé potrhané. Sjíždím se mj. s Milanem Brandejsem z Varty. Je tu i borec v německém dresu a pár dalších. Společně dojíždíme k prvnímu opravdu dlouhému stoupání na Sněžník. Ten má osm kilometrů. Začíná prudkou stojkou a pokračuje serpentinami.
Jedeme po jednom, nohy stále pálí od hřejivky, noviny jsou dávno zahozené. Jedu styl ověřený v Tatrách, stálé tempo, žádný extrém, do cíle je ještě 200 km. Na vrcholu je první bufet, obsluha je nepřipravena, tak projíždíme bez přísunu kalorií a tekutin, zatím to není třeba. Sjíždím se znovu s borcem v německém dresu, před námi skupinka, jedeme své tempo, žádnou stíhačku. Profil jsou teď takové hupy, kromě toho, že mi hřejí nohy a vše je vlhké, mi nic nechybí. Postupně se sjíždíme s dalšími dvěma borci – jedením na Pinarellu v dresu Baleárských ostrovů a druhým s Leader Foxem z Jaroměře. Kolem osciluje borec v kompresních podkolenkách, jedoucí zásadně těžké převody, vzpomínám na záběry Martiny Sáblíkové. Skupina či frekvenční šlapání mu nic neříká, škoda hlavně toho prvního, my nepomohli jemu, on nepomohl nám, v pěti by se jelo lépe než ve čtyřech. Fyzický fond obrovský, gigantická neefektivita, jel to prostě jako časovku, zřejmě triatlonista, kolo jako nutné zlo :-).
Ve sjezdu a na rovině ho necháváme za sebou a už je tu stoupání do průsmyku Nakléřov - 6 km. Čtyřka se drží pohromadě. Sjezd je poněkud slizký. Připadá mi nebezpečnější než sjezdy loni. Tekoucí voda je bezpečnější než slizký lišejník. V jedné zatáčce cítím lehké proklouznutí zadního kola, to je varování.
Po absolvování stoupání do Adolfova a sjezdu je zde tranzitní úsek směr Krupka. Skupinka jede poměrně volně. Do cíle je ještě daleko a před námi výzvy jako Cínovec, Dlouhá Louka, Klíny, Lukov, Milešov. V Krupce začíná stoupání na vrchařskou premii Komáří vížka. Jedu svoje tempo mírně před skupinou, nechci to hrotit. Dojíždíme pár jezdců. Nahoře formujeme skupinu a pokračujem směr Cínovec. Na Cínovci nepříjemně fouká, ale ve skupině to jde. Po hřebeni dojíždíme na občerstvovačku. Domlouváme se, že stavíme. Těsně před bufetem nás předjíždí čelo krátké trati. Když stojím na bufetu, přiřítí se tam i hlavní skupina krátké. Ve zmatku se mi ztratí bidon, chyba. Než ho dostanu zpět, skupina mi odjíždí. Navíc se mi tam pletou doprovodná auta.
Ve sjezdu jedu co to dá, nakonec se dostávám zpět. Skupina drží až na začátek dalšího 7-kilometrového stoupání na Dlouhou louku. Sem jsem jezdil v zimě na běžky. V úvodu stoupání mi skupinka odskočí. Jedu svoje tempo, takže se během dlouhého stoupání vracím zpět až na virtuální druhé místo ve skupině, borec z Jaroměře mi odjíždí, já se nahoře přisávám ke skupině z krátké, kde si pamatuji borce s číslem 2 v dresu Astana na Treku a borce s číslem 20. Kolem opět osciluje borec v podkolenkách i pár dalších osamělých jezdců. Tak projíždíme i bufetem u Flájí a kolem přehrady směrem vzhůru na Klíny. I tady jsem v zimě běhal. Následuje krásný sjezd do Janova.
Po sjezdu a kratkém intermezu po rovině je tu stoupání na Mníšek. Opět každý za své. Stoupání se mi již nezdá nijak prudké, ale vzhledem k najetým kilometrů i času stráveném na kole se nedá hovořit o nějaké procházce. K dalšímu bufetu v Nové vsi je to opět do kopce. Stavím i na tomto bufetu, doplňuji bidony, do koláče s vosami se mi moc nechce, nakrájený meloun se nedá vzít do ruky, natož do kapsy, tak beru nakrájené banány. Na bufetu mne dojíždějí Baleárské ostrovy a ve sjezdu a na rovině se sjíždíme se dvěma borci ze střední trasy. Projíždíme znovu Litvínovem a jedeme do Českého středohoří. Tam by měly být ještě dvě stoupání – Lukov a Milešov-Kostomlaty. Cestou jich je ale několik dalších.
Snažím se udržet ve skupině, dva z jezdců se snaží nastupovat nebo to tak aspoň vypadá. Nakonec v jednom z kratších hupů před posledním bufetem v Mirošovicích právě je ztrácíme. Na bufetu rychle doplňuji od velice příjemné obsluhy colu a ve dvojici pokračujeme dále do stojky v Lukově. Ta je výživná svojí strmostí. Cestou nabereme i Kubajze, který jede střední a v jednom z předchozích stoupání kolem mne proletěl kupředu. Odměnou je dlouhý sjezd. Pak stoupání z Milešova do Kostomlat. To je 4 km dlouhé, má takové tři strmé schody. Žádná legrace to není. Rvu to nahoru, nechávám Kubajze i druhého borce za sebou, nechci jim ujet, ale nechci spadnout z kola :-). Ve sjezdu se nechám sjet. S Kubajzem přijede borec, co odpadl před bufetem, takže střídání stráží. Ve třech jedeme směr Teplice. Před cílem nás ještě pořadatelé potrápí kličkami a kopečky. Konečně jsme v Teplicích. Oba kluci ze střední spurtují, já zpovzdálí pozoruji a s ohromnou úlevou projíždím cílem.
Letošní Krušnoton nebyl lehčí než loňský. Je to závod, kdy si každý hrábne na dno. Nedá se jet moc hlavou, ty kopce vás stejně dostanou. Jede se vlastně podél Krušných hor a nevynechá se jediná příležitost stočit to nahoru na hřeben a zase dolů. Když už to máte všechno za sebou přijde České středohoří se svými stojkami. Loňský tobogán z Milešova byl vynechán, přibylo však 3 km stoupání do Kostolomat. K tomu celá kapsa za Litvínovem směr Mníšek. Fibich, Neznabohy a Mnichov před Maxičkami (stoupání na Sněžník) se také loni tuším nejely. Těžko najít těžší závod. Samotné dojetí je výhrou. Je to bezpochyby nejtěžší maratón široko daleko.
Nedá mi to, abych se nevyjádřil též k organizaci. Krušnoton ukázal, co vše se dá udělat pro závodníky. Výborné značení, info tabulky ve stoupáních, ochotná obsluha na bufetech, registrace, podojezdový servis – vše nejen bez chyby, ale bonusem v podobě úsměvu a respektu navrch.
A pohled do výsledků? 9. místo v kategorii (minuta ztráty na 7. místo, v závěru jsem nevědomky stahoval), 50. celkově (loni 9. v kategorii, 32 celkově).
Stagnace? Nebo stabilita? :-)
Pavel Zach
