Pocity na hřebenech probouzející se uplakané Šumavy nejsou nijak pozitivní. Opuštěný a sám. Padnul na mě smutek. Pořád lepší, než kdyby na mě padnul strom, a že jich tady je. Okolní příroda je naprosto tichá, přesto kromě deště vnímám spoustu zvuků. Pláštěnka šustí do rytmu jízdy. Pod koly střídavě chřestí šotolina, mlaská bláto, bzučí asfalt. Zatímco v obličeji jsem opuchlý, zbytek těla se tváří jako perpetum mobile. Zvolna se rozednívá. Míjím jezero Laka, s nadmořskou výškou 1096 metrů nejvýše položené jezero Šumavy.
Na Pancíři
V údolí pode mnou se do chuchvalců mlhy choulí Železná Ruda. Moc se mi tam dolů do té chundele nechce, ale nemám na vybranou. Do ještě neprobuzeného města sjíždím s takovou razancí, až se mi začala trhat pláštěnka. V Železné Rudě mířím najisto k čerpací stanici na snídani. Před sedmi lety jsem tu už na kole byl. Široký výběr všeho, jen kafe tehdy neměli, automat byl rozbitý. Dnes si kupuji bagetu, kolu a kafe. „Tak kafe bohužel nebude, máme rozbitej automat,“ hlásí smutně pumpař s dredy na hlavě.
Masírován deštěm stoupám do Špičáckého sedla a odtud doleva k Černému jezeru (1080 m.n.m.). Padlý strom přes cestu není překážkou. Zpátky do Špičáckého sedla a doprava vzhůru na Pancíř. Mlha. Vítr. Déšť. Kurva, jeden by z toho až deprézi počíti mohl. „Motorům plný chod,“ velí námořník z kapitánského můstku v mojí hlavě. Zbytečně. Slézám a závěrečný nejprudší úsek k chatě na vrcholu tlačím. Nadmořská výška 1214 metrů, čas 7:31 hod. V občerstvení zavřeno. Nevadí. Teď sjedu dolů, naberu severní směr a tradáááá. Sbohem Šumavo. Ve vesničce Rovná, po dlouhém svižném sjezdu, zahazuji do popelnice neforemnou roztrhanou hmotu. Původně to bývala modrá pláštěnka. Deštivá mračna zůstala upíchnuta na vrcholcích Šumavy, sem dolů se neodvažují. Teď už snad pršet nebude. Nesmí! Už bych neměl co na sebe.
Tu a tam do kopce, tu a tam z kopce. Chvíli asfalt, chvíli les. Krajina pestrá. Jede se dobře. Vpřed mě žene vědomí, že jsem první. Věř a víra tvá tě uzdraví. Omyl. To, že první už dávno nejsem, se brzy dozvím. V Horách Matky Boží už není po dešti ani památky. Je zaděláno na hezký den.
V lesním stoupání kdesi pod vrchem Vidhošť proti mně kráčí páníček venčící čtyřnohého kamaráda. „Vy jste zabloudil? Potřebujete poradit?“ Překvapil mě otázkou namísto pozdravu. „Né, já nebloudím, proč si to myslíte?“ „Vždyť už jste tudy jel,“ upřel na mě pátravě zrak. „Ne, tak to jste nebyl vy, ale dvacet minut před vámi jede cyklista, co je vám strašně podobný.“ „Tak díky za informaci,“ loučím se úsměvem, ale v hlavě mi to šrotuje. Jede přede mnou někdo z Loudalů? Nebo je podobnost čistě náhodná? Kdo to může být? Jarda Semík? Někdo jiný? Musím to zjistit.
„Kus vpředu máte kamaráda. Je to asi patnáct minut, co tudy projel,“ hlásí mi sám od sebe chlápek za Plichticemi na rozcestí u křížku. No vida, tak skutečně jede nějaký Loudal přede mnou. Už mě nežene vpřed pocit, že jsem první. Žene mě maximální zvědavost. Toho tajemného jezdce vředu musím dohnat. Patnáct minut není moc.
V Kvaseticích dva džentlmeni v montérkách zatloukají kůly do země, staví ohradu. „Prosím vás, nejel tudy před chvílí cyklista?“ Pátrám po sokovi vpředu. „Štó? Nepanimáju.“ Aha, džentlmeni jsou zdaleka.
U Nepomuku krajině vévodí zámek Zelená hora, místo, o kterém vojín Kefalín a ostatní Černí baroni vědí své. Civím bezmyšlenkovitě na siluetu zámku. Hlavu mám od té věčné cyklistiky už solidně vypláchnutou. Svlékám návleky a nasazuji letní cvičební úbor. Ke slovu přichází první berlička. Pobolívá mě koleno, a tak polykám ibalgin. Ke slovu přichází i druhá berlička. Kouzelná pilulka složená z hroznového cukru, kávy a guarany. Až se mi tohle všechno rozpustí v těle, poletím vpřed jako raketa.
V Srbech traktorista couvá na dvorek. „Nejel tudy cyklista?“ Křičím na něho. „Jó, jel. Je to tak pět minut,“ a pro jistotu roztahuje do pozoru všechny prsty levé ruky. Velmi povzbudivá zpráva. Chvíli na to to přišlo. Na konci táhlé lesní rovinky… Heleme se, co se to tam pachtí za mravenečka. Jarda Semík je asi pět set metrů přede mnou. Vzápětí ho dojíždím. Skoro nemluví a nevypadá vůbec svěže.
„Řekni, kde ty kytky jsou, co se s nima mohlo stát?“ Ptala by se pořád dokola zpěvačka Judita Čeřovská, zatímco se společně s Jardou probíjíme vysokými kopřivami vpřed. Kytička široko daleko žádná. Od rána jsem stihnul vymazat Jardův dvacetiminutový náskok a za Čížkovem mu dokonce ujíždím. Do cíle zbývá 143 kilometrů a jsem znovu v čele.
Třemšín je s nadmořskou výškou 827 metrů nejvyšším kopcem v Jižních Brdech. Na vrchol vede žlutá turistická stezka, kterou za boha nemohu najít. Jakoby ji někdo ukradl. Na vrchol musím. Hledáním ztrácím drahocenný čas a Jarda Semík se blíží. Že jsem raději nejel s ním, ten tady určitě kufrovat nebude. Hledám tak dlouho, až nalézám žlutou stezku, ale z druhé strany kopce. Vyhráno však nemám. Dvakrát překonávám s kolem na zádech jakýsi kamenný val, snad pozůstatky hradního opevnění. Na vrcholu stával někdy kolem roku 1200 hrad založený rodem Buziců. Hrad nehrad, je mi to úplně jedno. Pot mě štípe v očích a při pěším šplhání po šutrech cítím křeče v obou lýtkách. Přesto je Třemšín dobyt.
Při sjezdu dolů se potkávám s Jardou Semíkem, teprve stoupá k vrcholu. Mám náskok zhruba deset minut. Do cesty se mi staví něco, co vypadá jako obrovský škraloup těch nejryzejších zvířecích sraček. Objet se nedá. Jedu skrz a…. Skutečně jsou to sračky.
Nevím proč, se mi v té mé vyloudané a už úplně prázdné hlavě usadila myšlenka, že z Třemšína pojedu dlouho z kopce. Místo toho se dál sunu voňavými brdskými hvozdy místy dosti náročným terénem. Lesní cesta je plná odřezaných větví. Jeden má strach, aby neulomil přehazovačku. Úzká pěšina kličkuje mezi balvany přes spoustu kořenů. Jeden má strach, aby ho Jarda Semík nedohnal.
Škvarková placka v Pekle.
Ve vesničce, spíš osadě Myť míjím ilegální legendární hospodu U bandasky. Je zbudovaná v garáži. Před vraty postává asi tříčlenná partička psů. Není důvod se zdržovat. Počasí ideální, krajina kouzelná, nic mě nebolí, nohy i zadek v luxusní pohodě, v hlavě úplně vymetýno, jede se skvěle.
Za Mirošovem mě čeká Peklo. Samota Peklo. Těším se. Je to jediný záchytný bod na trase, kde na nás oficiálně čekají dobří lidé v čele s majitelem usedlosti Tomášem Hotárkem. Spousta jídla a pití, možnost pohodlného přespání pod střechou. V propozicích je napsáno, že „Hot-á-rek“ znamená v jihočínštině „Ten, co nikdy nedokončil druhou třídu.“ Můžeme se na to prý zeptat. Neptám se. Jsem docela zmaten lidskou přítomností. Mluví na mě, já je slyším, rozumím, ale mozek si to nějak těžko skládá dohromady. Nezdržuji se, beru jen škvarkovou placku do ruky a mažu dál. Ani pití jsem si nedoplnil. Velká chyba, za chvíli budu na suchu. Je 16:10 hodin, z Pekla zbývá do cíle 107 kilometrů a na Jardu Semíka mám náskok třicet minut. Ještě to bude hodně bolet. Během té stovky kilometrů se může přihodit snad úplně všechno, jen ne to, že to Jarda zabalí. Jakmile sedne na kolo, jede jako terminátor.
Za Kamenným Újezdem čeká drsný úsek. Traverz vrcholového skaliska Žďár. Vůbec se nestydím přiznat, že se nestydím závěrečný úsek tlačit. Svalové obložení pravého kolene pobolívá. Na vrcholu jsem naložen ve vlastním potu asi jako šunka v aspiku. Jen pro představu, Žďár je výrazný zalesněný kopec, s nadmořskou výškou 629 metrů nejvyšší bod Strašické vrchoviny. Strmé srázy kopce okolní terén převyšují zhruba o dvě stě metrů. Nechybí mohutné skalní terasy a suťové moře. Na vrcholu se nalézají zbytky pravěkého hradiště. No prostě, na vrchol dřina.
Pokračování příště...
Milan Silný
