Letos až na pátém závodě jsem měl to štěstí, že na start jsem nastoupil za slunečných krásných podmínek, a ne v zimě, dešti, případně mlze. Petyša slibovala v pozvánce zejména dlouhé kopce a dlouhé sjezdy. Jak slíbila, tak udělala. Většinou šlo o desetikilometrové výjezdy s překonáním 600 výškových metrů. Na dlouhé trase jsou takové kopce tři (celkem 58 km/1730m). Dva kopce jsou delší - Velký Javorník s horskou prémií a stoupání pod Radhošť. Odtud se sjede kamenitým sjezdem do Bacova a odtud následuje tradiční „zatahovák“ často jezděný na kašpárka. Na každou z tratí se postavilo asi 250 bajkerů.
Já si vzhledem k nabitému programu v pracovním týdnu naplánoval jen dětskou porci (celkem 30 km/800m). Na třicítce ovšem nelze očekávat žádnou velkou taktiku, a tak to člověk musel napálit, jak to šlo. Hned v prvním kopci jsem si tedy vzpomněl na vše, co jsem zkonzumoval v páteční noc a čelo závodu mi poodjelo. Šlapal jsem si svoje a postupně se do kopce rozjížděl. Na 30 km toho zase moc zažít nejde, ale příjemným překvapením bylo závěrečných 5 kilometrů. Oproti minulým ročníkům zde došlo k úpravě trati a místo závěrečné asfaltové cyklostezky se jelo velmi pěkný singltrekem s výhledy na Radhošť. V cíli jsem byl za necelou hoďku a půl a uhnal si příjemnou žízeň. Zázemí cíle v kempu, který nabízí příjemné posezení po závodě ve vlahém stínu, se nabízí k hasení (žízně). Prostě jsem si to po pátečním večírku udělal pěkné i v sobotu.
Petyša je zařazena do dvou seriálu a to Galaxy série a Valašsko-povážské série, což se projevuje v solidní konkurenci a mezinárodní účasti zejména sousedů ze Slovenska. Rozhodně Petyša stojí za výlet do Beskyd.
Tonda Liebel