- Proč? Proto!
Na silničce trénuji, když je v terénu bahno, když mám rozbitého bajka, nebo když mi nezbývá čas na pořádné bajkování. Prostě je to pro mě taková doplňková aktivita. Přesto jsem letos na silnici najel něco přes patnáctset kilometrů. Na bajku mám díky 1000 mílím 3 krát více. Navíc jsem předloni koupil zánovního duralového Canona. A taky jsem byl strašně zvědavý na to, co se mnou může udělat královská nejdelší trasa skrz skoro celou Šumavu. Navíc nás letos na jaře navždy opustil hlavní organizátor Franta Štrait a já nechtěl riskovat, že jeho nástupci už třeba další ročník dokupy nedají. To všechno tvořilo moji motivaci přihlásit se na nejdelší 215 km dlouhou trasu a zkusit, jak se s tím dokážu popasovat.
Samozřejmě ve mně byly i obavy, protože na silnici jsem dosud jel nejdelší vzdálenost kolem 170 km, kdy jsem na Sudety Tour totálně přepísknul tempo a dojel naprosto vyřízený – viz moji dávnou reportáž.
- Zmatky a odbytá příprava
Za léta závodění jsem si postupně zavedl nějaké ty rituály a zlepšil přípravu. Už se mi nestává, že bych jel na úplně neseřízeném kole nebo třeba nalačno. V tomto směru byl pro mě letošní Král jeden velký zmatek.
Začalo to cestou do Klatov, kde jsem si krátce po výjezdu zavolal do hotelu, kde jsem si přes internet zarezervoval ubytování. V hotelu se ke mně neznali a oznámili mi, že všechna místa mají obsazené. Takže jsem pěkně poprosil Haničku, aby mi obvolala ubytko a něco pro mě sehnala. Než se jí to krátce po osmé večer podařilo, tak jsem zjistil, že v autě nevezu tretry. Takže pěkně ubytování zase odvolat a zpátky 100 km domů s tím, že na start pojedu ráno.
Ráno vstávám před šestou úplně zpitomnělý a už zmatkuji, že registraci do osmé nestíhám. V letu beru jen tři banány a během svižné jízdy v autě volám na kontaktní číslo, že osmou nestíhám a zda by na mě na registraci nepočkali do čtvrt na devět. Kupodivu s tím nemají problém, protože registrují do 8:30. Aha, takže budík byl nařízen správně, jen jsem po ránu zapomněl, že start je sice v 8 h, ale registrují i půl hodiny po něm. Příčinou je, že díky opravdu náročným podmínkám západočeské policie už Král není klasický závod, ale spíše organizovaná vyjížďka s průběžným startem do 9:00 h.
Na startu v poslední skupině
Kolem osmé jsem tedy dorazil na prezentaci na základku u klatovského zimáku. Ta probíhá úplně pohodově a rychle. Po dvou minutách odcházím s igelitkou s čipem, mapkou, časopisem, tričkem jubilejního dvacátého ročníku, párem hořických trubiček a spoustou tiskovin od sponzorů. Nejprve jsem slupnul trubičky a už sháněl kadibudku. Kupodivu nebyla a ve škole rekonstruovali toalety. Takže do lesíčka… no nebudu to raději rozvádět, ale i toto k mé pohodě nepřispělo.
- Start z náměstí
Ke startu jsem se rozhodnul dojet autem a zaparkoval jsem přímo na náměstí Míru. Start tam byl také, ale také parkovací automaty a já neměl dost drobných. Takže rozměnit papírovku a nakrmit automat vším, co mi po nákupu gelu v nejbližším stánku zbylo. Stačilo to tak do doby krátce po poledni, to sice do cíle nestihnu, ale snaha byla a snad mi to projde.
Na náměstí je přátelská nálada, hlasatel hlásí, že jako můžeme startovat ještě půl hodiny a na konci limitu, že pojede velká skupina. Ta ještě větší prý vyrazila už v osm. Rozhoduji se pošetřit trochu sil v jízdě v háku a počkat na skupinu. Na trasu se mezitím vydávají opravdu jen pohodáři ve dvojicích či trojicích. Po chvíli zjišťuji, že moje taktika je chytrá, ale má háček. Nikdo z dlouhé trasy (zelená čísla) už na startu není, poslední desítky kilometrů tak pojedu nejspíše sólo.
Desetinásobná vítězka Hanka Ebertová vedle mě
Stavím se na konec náměstí a pět minut před devátou vedle mě zastavuje legenda tohoto závodu, ultramaratonkyně Hanka Ebertová. Její reporty z nonstop objezdů Rakouska, Slovinska, RAAMu, ale i ze silničního Krále jsem shodou okolností hltal poslední dva týdny. Hanka je po operaci kolene a jede krátkou. Je tedy hodně v pohodě a bez brýlí jí to celkem sluší – prostě úplně jiný člověk, než zaťatá cyklistka s utrápeným výrazem, jak jsem ji viděl na většině fotek. Využívám náhody a bez ptaní dělám paparazzi fotku. A už je tu start. Skupinka asi stovky lidí vyráží svižně vpřed. Čelo skupinky nám okamžitě mizí.
- První kilometry v balíku
Dle předchozí taktiky se držím ve skupině a snažím se pořád za někým vyvážet. Jede se 30 až 40 km/h a fouká protivítr. Prvních 25 km je víceméně stále do kopce, poslední úsek je skoro pětikilometrové stoupání za Velharticemi na Zámyšl (900 m n.m.). Kolem mě s přehledem převažují silničářští mohykáni, kteří mají natočeno nejen spoustu kilometrů na kole ale i pár křížků na svém hřbetu. Všichni zkušeně volí lehké převody a do zvyšující se frekvence hlubokého dýchání občas trousí moudra o tom, jaké kliky, pastorky a převodníky jsou na Krále nej. Já to v tomhle mám jednoduché, žádné alternativní komponenty na kolo nemám a ani po spoustě letech cyklistiky nevím, kolik zubů mám. U zubů v ústech by mi to asi matadoři kolem odpustili, ale že nevím, kolik jich mám aktuálně na převodnících a pastorcích, musím tajit a raději odkývu, že vzadu mám kazetu dvaatřicítku.
Stoupání na Velhartice patřilo k těm delším
Jako jediný nemám žádný bizon, ale na zádech vezu naditý camelback. Jsem tedy nápadný a u silničářů v diskusním kurzu. Trapas pokračuje, nevím co jsou převodníky kompakty. Raději do toho šlápnu a expertům odjíždím a ještě si je stíhám vyfotit v nejprudším stoupání. Nahoře se ještě furiantsky optám, zda je to fakt už konec kopečku a po zadýchaném ujištění odbočuji vlevo a spouštím se s ostatními na Hlavňovice. Kupodivu mám ve sjezdech problémy se ve skupině udržet, ostatním to nějak lépe odvaluje.
Další stoupání je čtyřkilometrový výjezd na Hartmanice, opět se bez problémů držím na špici nyní již jen desetičlenné skupinky. Nikdo to moc nechce táhnout a až před Sušicí zorganizujeme solidně jedoucí cyklovláček, který sviští rychlostí kolem čtyřicítky. Snažím se střídat poctivě, ale zdá se, že na špici tahám více než ostatní. Za Sušicí na 51. km je první občerstvovačka. Čeká tam na nás větší množství jezdců, kteří si dávají dobrůtky. Já si nechávám dolít poloprázdný camel, stlačím dva banány a jedu dál. Kupodivu už bez naší skupinky. Všem trvá občerstvení výrazně déle.
- Samostatně do srdce Šumavy
Dále pokračuji samostatně. Přestože dojíždím po chvíli menší skupinku, tak po první delším stoupání jedu už zase jen s dvojicí. Ostatní odpadají. Za Kaděšicí začíná šestikilometrové stoupání přes Rozsedly, zakončené brutální stojkou. Jedeme krokem ve stoje, ke konci už většina tlačí a i dvojice mých spolujezdců si pomáhá křižováním lesní hrbolaté silničky. Na závěr jim dvě stě metrů poodjíždím. Musím, mé těžké nejlehčí převody mě nutí mít alespoň malou rychlost, abych z kola nespadl.
Pokračuji tedy sólo. Vlastně už skoro celý zbytek závodu. Nejprve to jde dobře – sjíždím přes Ostružno 150 m výškových. Následuje osmikilometrové stoupání do Javorníku s převýšením 350 m. V těchto fázích mi to jde výborně, v solidním tempu si pěkně oddychuji a předjíždím další a další jezdce z kratších tratí. Mnozí pojmuli Krále opravdu jako projížďku, někteří jedou na trekových či dokonce horských kolech.
Za Kašperskými horami mě konečně někdo předjel. V prudkém sjezdu, kdy jedu 75 km/h se kolem mě prořítí dvojice jezdců. Rozdíl v rychlosti je obrovský. Tihle se rychlosti nebojí a kola jim odvalují taky o dost lépe než mně. Ovšem hned dole po odbočení vlevo na Rejštejn dotahuji a po chvíli jim v kopci rychle odjíždím. Na 97. km za Rejštejnem se odpojuje 160 km trasa. Odbočení není z cedulí moc zřetelné, takže jej přejíždím a musím se dvěstě metrů vracet. Další kilometr jedu tak osaměle, že se raději ptám houbařů, zda přede mnou jeli cyklisti. Prý ano, a bylo jich prý hodně. Následné stoupání je 10 km dlouhé a má převýšení 500 m. Tady konečně dojíždím několik jezdců z nejdelší trasy, takže už se tolik nebojím, že mi zavřou občerstvovačku.
Ta se nachází až na Horské Kvildě (1030 m n.m.). Jsem fakt dost vyčerpaný, bolí mě chodidla a díky silovému šlapání i záda. Odevzdávám camelback k doplnění paliva, beru si dva banány do kapes a rychle do sebe cpu rohlíky se salámem, které zapíjím nealko pivem. Nechávám se vyfotit, protože je to opravdu vzácná chvíle – já v půlce Krále uprostřed Šumavy.
- Centrální Šumavou skoro sám
Odpočinek v Kvildě trval 9 minut. Poté jakžtakž zmátožený nasedám a jedu dál nejkrásnější částí závodu: Nové Hutě, Borová Lada, Františkov, Kvilda, Filipova Huť, Modrava… No a po pětapadesáti kilometrech té nádherné dřiny v nadmořských výškách 900 až 1170 m n.m. zastavuji na další občerstvovačce v Srní.
Záda mě berou ještě mnohem více než na Kvildě. Při chůzi se snažím narovnat a zkraje mě to moc nejde. Žaludek mám jako na vodě a preventivně přecpaný. To je výsledek mé snahy mít dostatek energie a předejít křečím. Poprvé zvažuji, zda to opravdu dám. Po dalších banánech a doplnění ionťáku už vím, že ano. Raději spěchám do sedla, abych o toto přesvědčení nepřišel. Přestávka mi vzala dvě a půl minuty, do cíle zbývá 60 km.
- Tahoun skupinky aneb do cíle ve vláčku
Následuje zvlněná trasa, ale za Prášilami se to zase utahuje. A pořádně. Tentokráte opravdu uvažuji, že z kola slezu, ale když jedu pomalu, tak stále někoho dojíždím a zjišťuji, že se šourám o dost rychleji než ostatní zesláblí cyklisti v mém okolí. Opět zjišťuji, že když vydržím a nějaké síly ještě ze sebe dostanu, tak ty moje převody mě posouvají před borce, kteří si ty zoubky pečlivě počítají a řadící soustavu pečlivě ladí speciálně pro Krále. Někde kolem 180. km dojíždím staršího pána a při pozdravu ho úplně vylekám. Jel taky už dlouho sám a potřeboval se někoho chytit. Tak jedeme dál ve dvou. Stylem, že já táhnu 3 kilometry a on 3 metry. Dávám mu přezdívku Netáhlo.
Martina Vrbová se za mnou vyvážela posledních 20 km
Patnáct kilometrů před cílem dojíždíme Martinu Vrbovou, druhou ženu v pořadí na dlouhé trase. Martina se chytá, a na rozdíl od Netáhla táhne. Střídání se změnilo: 3 km já, 300 m Martina a Netáhlo jde do sebe a tahá dokonce i 30 m. Martina jede statečně a já solidárně přizpůsobuji tempo, přestože bych pří jízdě na závěrečných rovinkách a z mírných kopců asi mohl ujet oběma. Únik si tedy nechávám až do Klatov, kde jim podjíždím a do cílem dojíždím v čase 8:21:54.
- Výsledky a shrnutí
V nohách mám 215 km, Garmin ukazuje 3 352 nastoupaných metrů. To mě řadí na solidní 53. místo ze 113 mužů, kteří do cíle dorazili. Králem Šumavy se stal Jirka Zárybnický z Vinohradských šlapek v čase 6:41:13, silniční královnou je pro letošní rok Marie Kočová z Diablo sport za 8:55:06. Detailní výsledky naleznete zde >>>
V cíli na náměstí panovala pohodová atmosféra. Zázemí bylo super, guláš i pivko vynikající. Samozřejmě, že na tak dlouhé trase jsem potkal i několik mílařů. Tak jsem si i pokecal a zjistil, že mně bývalí kolegové nadělili 50 minut (Honza Vaculík) respektive hodinu deset (Martin Vít). Holt jsem to neměl moc najeté a jel jsem netakticky větší část tratě sólo. No, ale na prašivého bajkera jsem nejdelší cyklomaraton u nás zvládnul celkem slušně ne?
Pavel Macháček
