Cesta se jmenuje Tauernradweg, čemuž moc nerozumím, Taury jsou někde jinde, ale jen když je. Neboli jedna věc je jasná - Burghausen cílem dne nebude, je strašně blízko, ani Braunau by nebyla žádná sláva. Možná Obernberg, uvidíme.
Svištím další kilometry, na 22. km se značení omlouvá, že pokračuje po silnici, to je celkem vítaná změna, pouze nedodali, že následuje kopec. Drápu se nahoru celkem odevzdaně, vědoma si, že tak jako tak musím zase k řece, tak se těším na pěkný sjezd. Koná se, jeho konec je v zástavbě a hrad v Burghausenu se objevuje a je velmi imposantní.
První pohled na Burghausen
Další kilometry přemítám, zda do města aspoň zajedu na oběd, situaci za mne řeší okolnosti – ve městě Ach, které je na rakouské straně, vhodného jídla nevidět. Tak přejíždím most a navštěvuji krásné starobylé bavorské město. Po návratu na rakouskou stranu se nestačím divit, cyklostezka se drápe nepředstavitelně strmou uličkou, dokonce odstavuji kolo a jdu se podívat, zda jsem se nespletla, nahoře značení žádá cyklisty, aby sesedli a dolů nejezdili, už to vidím. Vypadá to, že je tato vložka jen kvůli vyhlídce na hrad, která se mně osobně zdála hezčí od řeky, svolávám na autory stezky hromy a blesky.
Burghausen od řeky
Nabraná výška se ale vypouští asi osmikilometrovým sjezdem krásnými asfaltovými zásobovacími cestami, tak se uklidňuji. Pak následuje opakování rána - omluva za pokračování po silnici a kopec. Nahoře ovšem přichází pasáž po krajnici frekventovanější silnice, mírně skloněná, jede se mi nesmírně dobře, asi se taky začínám „rozjíždět“, ani nelituji rychlosti při odbočce na vyhlídku na soutok Salzachu a Innu. To je krajina pro mne velmi milá, před dvěma léty jsem jela po druhém břehu Innu cestou z Francie. I kostelík v Marktlu, rodném to městě bývalého papeže Benedikta, je vidět.
Soutok Salzachu a Innu
Po chvíli k Innu cesta sjíždí a až do Braunau pokračuje po jeho břehu – je široký a imposantní, s mnoha vedlejšími ramínky, nepříliš regulovaný a nechaný jako biotop.
Takže u Braunau, po cca 70 km zjišťuju, že nemám dost, a po břehu Innu pokračuju. Teprve u Frauensteinu, kde se rozbíhají cyklostezky podle Innu a Römerweg zpět do Solnohradska, zjišťuji, že je to do Obernbergu ještě 17 km, což by nebyl technicky problém, ale zatahuje se, občas něco skápne a začíná mi být trochu zima – na to že by byl pension v Obernbergu, který znám, plně obsazen, radši nemyslím . Stejně jsem najela 90 km, takže už to konečně zasluhuje jméno cykloturistika.
Několik km před Obernbergem chytám se za 25 EUR, v obci Kirchhof am Inn je u silnice malý lákavě vypadající pension Sattletmaier – ke všem radovánkám mám i zcela nezapomenutelnou večeři. Jeden z mých učitelů říkával, že ryby a víno jsou nejlepší tam, kde se narodily, tak tento uzený pstruh na salátu byl ten případ.
Pension Sattletmaier
- Den čtvrtý, 3.9.
Start 8:50 je už pravidlem, za deset minut jsem v Obernbergu a vzpomínám tak intensivně na to, jak jsem tu předloni začínala krasojízdu do Francie, až přehlídnu odbočku a mám neplánovanou prohlídku. Pokračuji směr Schärding, na začátku u obce Reichersberg trochu zuřím – místní radní či ekologové či jaká pakáž dali na cestu před vjezdem na dřevěný chodník mokřadem, kde si nepřejí, aby cyklisté jeli, překážku pro kolo se zavazadlem téměř nepřekonatelnou. Ve stejnojmenné obci ovšem nacházím krásně udržovaný klášter, tak se uklidňuju – mít nové nebo drahé kolo, tak bych to tak rychle nezvládla a možná se zašla na místní úřad či informace zeptat, co si představují pod slovem cyklostezka.
Klášter v Reichersbergu
Pak jedu moc km po šotolině mezi kukuřičným polem a elektrickým ohradníkem, který má zřejmě bránit tu kukuřici před zvěří žijící u Innu , tak se bavím představou jak by to měl člověk zpestřeno, kdyby spadl. Blíží se Schärding a s ním mnoho vzpomínek, r. 2010 jsem tam tlumočila ultramaratonkyni Hance při závodu kolem Rakouska - byla bych do centra zajela stejně, ale dovedla mě tam objížďka. Z města vede cyklostezka na bavorskou stranu a chvíli jsem nadšení daleka, Inn se dostává do sevřenějšího údolí a cesta se na chvíli stává podstatně členitější výškově i povrchem, než mému kolu i mé technice vyhovuje. Naštěstí to celé za chvíli končí cvičným horolezeckým terénem, jela jsem tedy skrz nějaké skály a cesta se vrací k normálu, stává se stále častěji asfaltovou, jak se blíží Passau.
Passau
Ani jsem se s Innem pořádně nerozloučila, šipka na Dunajskou stezku přišla náhle a nečekaně. Na Dunaj narážím na nábřeží, co odjíždějí výletní lodě, dunajská cesta je značena i nápisy na asfaltu, ale dlouho je to kodrcání předměstími a nevelká příjemnost vrcholí nutností přejet Dunaj u jakési elektrárny, kde navíc značení mizí.
Značení na cestě
Chvíli i uvažuji o návratu podle Dunaje na rakouskou část dunajské cesty, odradí mne jen, že by to bylo znovu skrz celé město, naštěstí. Po několika dalších km se dunajská stezka stává tím, co jsem si představovala, totiž nádherným, většinou asfaltovým sledováním krásné veliké řeky. Občerstvení a ubytování nabízeno každou chvíli, ale mně se chce dojet do inserovaného většího města jménem Vilshofen – ještě ráno jsem nevěděla, že existuje jak ono, tak řeka Vils, co se tam do Dunaje vlévá - celá etapa dá jen cca 70 km, ale bylo tam pár terénních vložek.
Vilshofen
Navštěvuju informace a beru si vědomě pokoj v pensionu za 35 EUR, byl by i za 25 EUR, ale ten pension je v centru. Konečně mám bezvadnou WiFi síť v pokoji, ačkoli bydlím v dependenci . A ještě mi pan šéf při povídání sdělil, že Regensburg je vzdálen už jen 100 km, jsem maličko překvapená a musím další plán promyslet.
Pokračování příště...
J.E.Klimpely
