Místo abych byl čím dál znavenější, připadá mně, že kondička stoupá. Ten svěží pocit vydržel skoro dvě hodiny. Pak tělo znovu zalehne únava. Bicyklovačka je pořád zábavná, ale už ne tolik. Dobře to odsejpá. Do cíle to máme už jen 300 kilometrů.
Trasa nás zavedla znovu na skok do Polska. odbyli jsme si tam ranní hádku o tom kudy pokračovat. Jel bych po hlavní, ale nechal jsem se přeargumentovat. I Jiřka má někdy pravdu. Za vsí Háj snídáme, abysme přesunuli zátěž z batohů do břicha, a taky lepím dírečku v duši. Valíme vysokou trávou. Mraky pylu se kolem nás vznáší jako dým. To by bylo něco pro alergiky.
Cestou k Novému Městu pod Smrkem poznávám místa, kudy jsem jel při tisíci mílích.
Je potřeba obnovit energii. V Novém Městě to řešíme pro změnu smaženým sýrem. Odhadli jsme to dobře. Stoupání do Jizerek bylo hodně výrazné. Slunce peče, ale dá se vydržet. Však je teprve začátek června. Nic, co by stálo za popis se neděje. Celkem nuda. To je dobře.
Relativně brzo jsme u Jizerky. Teda, ne úplně u Jizerky. Kilák před tím poschoďovým domem musíme doprava směr Smědava. Už zas by to chtělo na chvilku zastavit, dát oddych kloubům a hlavně chrupavkám. Hospůdka Pešákovna je tu jako na zavolanou. Ale co to?! Otevřeno jen do 16 hodin... eee...no toto ... v neděli... Je půl páté. Krčmář sedí před chalupou s kamarády a klábosí. Pro nás už nic nemá. Aspoň vodu do flašky, prosím. Blbými poznámkami dává najevo, že ho otravuju , ale vodu poskytl. Připomíná chlápka z vtipu "Jsem nerudný, protože kdybych byl rudný, těžili by ze mě." A na Smědavě to samý. Hospoda má jen do šestnácti. Tlusťoch s tetkou byli benevolentní a poskytli nám po flašce extrémmně teplýho piva za 35,-. Ale ty otrávené ksichty u toho. Těsně po nás přijeli dva na motorce. Ti už nedostali nic. Poněkud nešťastný způsob folklóru.
Vracíme se jinou cestou. Vůbec nevadí, že úplně mimo hospody. Jizerka je velký hotel s restaurací na vysoké úrovni, a aby blaho bylo dokonalé - otevřenou. Za poeticky malebného zapadání slunce dáme škopek (- pivo) a něco k jídlu. Po tvrdých hladkých cestách jsme Jizerské hory přejeli za půl dne. Čeká nás sešup až dolů, takže nepochybujem, že dnes ještě dojedem daleko.
Před Harrachovem, ještě za světla, je nám souzeno odbočit hore do stráně. Do city vůbec nesjíždíme a podél hlavní silnice míříme k severu, na Polsko. Na hranici jsme se dotrepali dřív než jsem čekal. Tady bysme měli začít doopravdy stoupat na Krkonoše. Před chvilkou jsem viděl můstek přes hlubokou škarpu. Kousek se vracíme a přecházíme po něm do lesa starých smrků s příhodnými dolíky ke spočinutí. Kromě první noci u splavu ještě nesprchlo, a vyzerá to, že ani nebude. (ťuk ťuk ťuk na dřevo). Toto tady na Medarda ještě nebylo. Je to trest pro měkýše, kteří nezvládli předstartovní deště a preventivně vzdali.
9.6. pondělí
Stoupáme hore na Krkonoše. A zase poznávám místa, kudy jsme jeli při 1000 mílích. Na Dvoračky vede nejstrmější zámková dlažba ve střední Evropě a okolí. Kola tady nesmí na turistické stezky, tak jezdíme po tvrdých hladkých širokých cestách. Jede to příjemně, nee však rychle. Můžou za to naprosto hrozný kopce. Fičíme z Dvoraček s větrem o závod po relativně kvalitní silničce. Dole u Kozelského potoka jsem znejistěl. Safra, kdepak my to jsme?! Ostrá vracečka, můstek přes potok a hned další ostrá zatáčka. Hergot, tohle na mapě nevidím, kdybych si oči vykoukal. Aha, prozřel jsem! No teda. Tohle místo je výrazně mimo trasu. Musíme se vrátit skoro až navrch na Dvoračky! Nahoru ten strašnej kopec, šišmarja, né! ... Je to dobrý. Na trasu se dostanem aniž bychom se vraceli. Dokonce to ani nebylo moc do kopce (pořadatelé nás po sléze ztrestali pár hodinami penále za nedodržení trasy. Útěchou nám budiž, že jsme nebyli sami.).
Dořítili jsme se lesem k autobusové zastávce Dolní Mísečky (800 m.n.m.) a po silnici zas nahoru. Na Horních Mísečkách (1030 m.n.m.) jsme před desátou. (Teda, my jsme rychlí...) Než vyrazíme na Labskou boudu, je potřeba naplnit břich. Jenže na výletní restaurace je příliš brzo. Ale jedna malinká je ráda, že bude mít tržbu. Placičky s borůvkama, pivo, cafe... Krásně jsme se nacpali uhlovodany a polysacharidy. Co víc si člověk může přát! Tož vzhůru na nejvyšší bod letošního Loudání - Labskou boudu ve výšce 1400 metrů! Vracečka (nikoliv zatáčka) je specielní úkaz na Loudání. Jedeš do určitého bodu, a aniž bys z něj pokračoval furt pryč kupředu, vracíš se stejnou cestou. Ale jen kousek. Pak už valíš za další obzory.
Převýšení od té hospůdky je necelých 400 asfaltových metrů. Takže dobře si rozvrhnout síly. Na to jsme experti. Pod Vrbatovou boudou jsme potkali Honzu Burdíka. Má to za sebou a valí už dolů. Dojel do cíle 12 hodin před náma. Po jedenácté jsme nahoře i my a hned se otáčíme a svištíme zpátky. Cíl se blíží. Ještě 169 kiláků. To už dáme třeba pod vodou.
Teď sjedem hodně dolů, až do Vrchlabí. Klesnem až do 460 nadmořských metrů. No safra, to zas bude pachtění zpátky nahoru. To pomyšlení mně načisto kazí požitek z jízdy.
Oběd v chalupovité hospodě Čistá voda. Tady se takovým zařízením říká bouda. Tahle je moc příjemná. Jsme tu sami, takže personál se nám věnuje bez rozptylování se dalšími hosty. Turisti zůstanou v okolních boudách a tady tudy projdou již s plnými břichy. Dávám co jiného než knedle s borůvkama. Jiřka je spíš na kuřátka.
Ve Vrchlabí nás trasa vede skrz centrum – možnost koupit baterky do Jiřčiny baterky. Bezva.
Valíme po pěkných cestách k východu, aniž bychom někam stoupali. Suchá stezka je výborná vymoženost. My už vlastně nevíme jaký to je když prší. Takhle je to nepochybně příjemnější, než loňské povodně. Za dvě hodinky jsme v dědině Černý důl. Tady v penzionu Relax je definitivní cíl, ale pro nás ještě ne. Čeká nás ještě “test psychické odolnosti.”
Bludný okruh Polskem dlouhý 134 kilometrů. Tady – těsně před cílem, při těchto perfektních podmínkách, vzdalo šest spoluzávodníků. Tápeme po rinku. Je tu pusto, nikde nikdo. Kdo by taky vylízal do toho šerednýho vedra. Konečně ňácí lidi, ale jsou to turisti, a kde je Relax poblíž penzionu Luna a restaurace Tibor, nevědí. Čas letí. My ten Relax snad nenajdem. Pokouší se o mě panika. Podívat se líp na mapu ... snad je to někde na druhým konci vsi. Dva domorodci na předzahrádce snad poradí. Mohlo by to být někde támhle. Jo, jsme doma. Ta úleva! Vítají nás kamarádi, kteří mají Loudání definitivně zmáknuté a můžou slavit. Hospoda je pár metrů odtud. Vzápětí si uvědomuju, že nemám ranec, a nevím, kde jsem ho mohl nechat. Tak přece se to stalo. Znám se a tak se pečlivě kontroluju. Ale málo. Spěchám zpátky na náměstíčko. Autobus se zrovna chystá odjet. Ranec spokojeně spočívá na lavce v čekárně. Ty debile!! Lidi v busu se tváří, že jsou rádi, že jsme se s ruksáčkem našli. Teď už nic nechybí ke štěstí. Sprcha po týdnu tvrdé práce za řidítky bodne. V domku je už všechno snězeno a vypito. I pivo došlo. Tak doplnit břich v té hospodě. Měli jsme palačinky s banánem, ale možná to byl až druhý chod. Špekuloval jsem nechat tady ňákou zátěž. Třeba vercajk, náhradní díly. Jiřka mně to naštěstí rozmluvila.
Před sedmou vyrážíme k poslední etapě. Rádi bychom to stihli zpátky sem do zítřejšího večera. Všichni nás straší, že v Polsku se hodně bloudí. Jedeme, kam jinam než do kopca. Druhý defekt letošního Loudání má Jiřka. Trn v předním kole. Výměna duše bez probléma. O kus dál přetržené lanko mého přesmykače. Safra, lanko jsem nikdy nevyměňoval. Ale zadařilo se. Šikovnej jedinec to zvládne na první pokus. Oprava trvala trochu dýl, ale bez komplikací. Stmívá se.
Dobře se s Jiřkou doplňujem při sledování trasy. Ona se řídí čísly cyklostezek, místními názvy a tak. Já se věnuju spíše klikyhákům na mapě. A je tu další rozcestí. Měli bychom ostře doleva. “Šipka od cyklostezky 1B ukazuje rovně!“ Míní Jiřka. Sakra už nemám chuť se s ní dohadovat. Vypadá to na rozchod, že pojedem každý svým směrem. Takovej kousek před cílem. Škoda. Bylo mně s ní fajn. Brzo jsem však zjistil, že kupodivu jedu špatně já. Sláva! A za chvilku ještě jednou navlas to samý. Ten večer, nebo spíš noc, jsme sjeli do Strážného a vystoupali kus směrem ke Špindlu. Spíme v boudičce u šlepru.
Honza Vlasák
