Proč Malevilcup aneb výběr
No protože jsem ho dlouho nejel a poslední leta jsem dost četl, jak stoupá v žebříčku oblíbenosti napříč celou UCI (sám sice přesně nevím co ta UCI je, ale asi je dost respektovaná). Od počátku roku jsem se soustředil na tři akce: kultovní Vasaloppet aneb lyžařská klasika ve Švédsku , Loudání aneb extrém na dosah ruky a nejdelší Salzkammergut čili cesta do pekla a zpátky. Dva vrcholy mám úspěšně za sebou, přičemž jsem na ně potřeboval hlavně objemovou vytrvalost. Jenže Salzka má striktní limit 16 h a já poloviční trať dával jen lehce pod 8 hodin. Proto jsem potřeboval vyzkoušet zda zvládnu objem i svižné tempo zároveň. No a Malevil se mi necelý měsíc před Salzkou k tomu hodil náramně.
Příprava na závod
Hned na úvod musím říci, že dva dny před startem jsem v moravském sklípku u Pálavských vrchů porušil snad všechny zásady životosprávy. Také doporučovaný spánek jsem doháněl až den před startem, protože ve sklípku jsem končil kolem čtvrté ranní a než mě kamarádi našli, tak jsem si ustlal na schodech před jídelnou v místním pensionu. No nic, na světě jsou i jiné radosti než sport a člověk prý má zkusit všechno.
Do Jablonného v Podještědí a na ranč Malevil jsem dorazil půl hodiny po konci registrace a přesto se mi organizátoři věnovali příkladně a mohl si vyzvednout číslo, hodobóžové cykloponožky a moderní sportovní čelenku s logem závodu. Velice chválím, jak přístup, tak dárečky. Ale už raději šup do vedlejší vesnice Mařenice do hospůdky U tří líp na pořádnou véču a vskutku potřebné vyspání.
Startujeme
Cíl i zázemí je sice na ranči Malevil, ale tenhle závod se startuje na náměstí v Jablonném (5 km od ranče). Ráno kosa a po nočním slejváku nezbytné mrholení. Jedu v ¾ kalhotech a na dlouhé triko natahuji větru a dešti odolnou bundu. Na náměstí už stojí skoro 1000 bajkerůve 3 oddělených startovních vlnách. Já se řadím na konec té poslední. Zimu se snaží porazit rozjaření a energičtí spíkři, kteří z akce dělají světový extrazávod. Tedy soudě dle jejich motivačních hlášek v několika jazycích. No ale proč ne, je tu spousta cizinců prý ze 13 zemí a aspoň je sranda. Fotím se s parťáky c cyklospolku Pekáč, aby bylo možné porovnat stav na startu a v cíli.
S Pekáčem na startu
Ještě poslední proslov zástupců místních elit včetně starší a prý věrné fanynky závodu přívětivě pojmenované „Stará stanová kůže“ a v 8:30 je odstartováno. Had cyklistů se vyřítí na asfaltku, propleteme se zatáčkami ven z Jablonného a po kilometru středního stoupání odbočujeme do terénu. Přesněji tedy na hodně zvlněné louky po nichž objedeme Jablonné zpátky a přes Janovice a Rynoltice se vydáme do Lužických hor.
A jedeme
Cesty jsou silně podmáčeny, cestičky a pěšinky přímo bahnité. Po pár kilometrech se navzdor zimě začínám silně přehřívat. To znám, tělo začíná reagovat na poalkoholový stav. Zastavuji, větrovka musí dolů. Jirka z Pekáče mi ujíždí. Docvakávám si ho ve stoupání u Krkavčí skály (500 m n.m.) z kopce mu ujíždím a bláhově si myslím, že napořád. Jenže Jirka má poctivě natrénováno a míjí mě ještě před Kristínou. To je camp u Hrádku nad Nisou, kde je na 28. km i druhá občerstvovačka. Doma jsem zapomněl camelback a jedu netradičně s bidonem. Raději hned doplňuji ionťák, ale stojí mě to minutu.
Naštěstí se mi v těchto lesních úsecích podél hranic jede dobře a ve stoupání postupně dojíždím ztrátu. U Liščí Hory (535 m n.m.) na 38. km jsem už opět před Jirkou. Jenže začíná silně pršet. Raději znovu zastavuji a navlékám zpátky bundu. Déšť vydržel 10 minut, teplota klesla z 9 na 5 stupňů, ale pak vylezlo slunce a já coby rozmazlený jezdec jsem znovu měnil outfit a bundu uvázal opět kolem pasu.
Vzhůru na Hvozd
Lesní pasáže na Německé straně byly svým profilem minimálně stejně výživné jako u nás. Snad jen průjezd lázeňským městem Oybin ukázal, že Němci mají ty své baráčky a cestičky více vymazlené. Občerstvovačka v Oybinu byla opět výborně vybavená, ale stihnul jsem si vzít jen dva banány, doplnit ionťák do bidonu a už mě znovu předjíždí Jirka. S plnou pusou rozinek se vydávám za ním do prudkých stoupání, která vedou podél pěkných pískovcových skal. Jenže Jirka nemá v žaludku tak náročnou směs, jako já a poprvé dnes mi v kopcích ujíždí. Nahoře ještě musím zastavit a vyklepat z treter kamínky propašované snad už z Čech. Takto odlehčen začínám stoupat na nejvyšší místo trasy – Hvozd/Hochwald (749 m n.m.).
Zkraje tedy všichni tlačíme 200 m přes šutry, ale pak se to s nejvyšším úsilím jet dá. Letos nově vozím převody Sram 1x11 a s 32 zubovým převodníkem to pro mě bylo chvílemi dost na hraně a na morál, ale dal jsem to. Nahoře vyneseme kolo po schodech kolem restaurace a spouštíme se do dlouhého sjezdu. Ten býval (před těmi 9 na více lety) veden po pěšině v lese a byl dost o hubu. Tentokráte to natrasovali zkraje po asfaltu a potom po lesní stezce – pro mě naprostá pohoda, ale jedna německá bajkerka tam na mokrých šutrech solidní ústa (chtěl jsem původně napsat tlamu, ale byla na Němku fakt pěkná) i tak hodila.
Síla fuč a naháněčka s Jirkou
První třetinu závodu jsem bojoval se stavy po předchozím hýření, dalších 40 km se mi jelo výborně, no a teď po Hvozdu mi síly dochází. Jirka někde vpředu a já zvolňuji. Naštěstí pro mě už jsou přede mnou jen tři větší kopce. První dva jsme absolvovali kolem vrcholu Luže a zdolal jsem je v sedle opět jen s největším sebezapřením. Kupodivu Jirku jsem při tom opět předjel. Za Luží předposlední občerstvovačka Myslivny, kde doplňuji bidon a snažím se načerpat nějakou tu energii z nabídky místních pochutin. Než se nacpu, je Jirka s půlkou narychlo snědeného banánu zase v háji. Ach jo, já ho snad dneska neudolám.
Naštěstí následují i rozbité kamenité a technické pasáže, kde mám na fullu nad Jiříkem jednoznačnou výhodu. Bohužel se však při zdolávání nějakého bordelu zapichuji předním kolem do obrkrtince. Stihnu ještě seskočit ze sedla na zem, ale zezadu mi do zadního kola naboří nepozorný bajker. Přitom měl času na objetí dost. Nedost na tom, že jsem průjezd nezvládl - díky nárazu mě vyskočilo zadní kolo ze zadní stavby. Třesoucíma rukama a přes zamlžené brýle kolo nejde a nejde nasadit zpátky. Nadávám nahlas jak špaček. Tím se trochu uklidňuji, sundávám brýle, brzdový kotouč konečně zapadne mezi brzdové destičky a kolo je usazeno zpět.
Finiš
Objíždíme kopce Ptačinec a Suchý vrch. Konečně nějaké sjezdy! Prasím to dolů šutr nešutr jako praštěný. Před poslední občerstvovačkou v Mařenicích jsem opět před Jirkou. Do cíle zbývá 5 km. Nezastavuji a vrhám se do opravdu posledního stoupání. Dávám do toho všechno, nohy to už ale nedávají. Jedu už jen ve stoje, furt se ohlížím a sleduji, jak se Jiří opět přibližuje. Ale už je tu vrchol a já se opět pouštím do sjezdů s maximálním nasazením.
Dojíždíme na spojení tras a odbočujeme prudce vpravo. Trasa se zahušťuje jezdci ze střední. Dojíždím urostlé děvče ze střední tratě v dresu Eleven. Už slyším komentátory z cíle, ale ještě před námi poslední prudká stráň. Dvacetimetrový prudký strk nedávám. Děvče i ostatní až na výjimky ano. Nedá se nic dělat, tlačím i dalších 50 m. Pak skáču do sedla, pár zatáček na pěšině a konečně najíždíme na cestu mezi golfovými hřišti a spouštíme se k ranči. Předjíždím jezdce, který stráň dal a docvakávám i děvče. Před cílem objíždíme rybníček, ale v prudkém stoupání za ním ji už však předjet nedokáži.
Filip Adel v cíli
Nevadí, dal jsem dnes do toho opravdu hodně. Vlastně na své možnosti a díky soupeření s Jirkou víc než bych čekal. Kompjůtr mi naměřil 96 km s převýšením 2 160m (oficiálně to mělo být 100 km a 2878 v.m ) a čas 5:37:16. Skončil jsem na (pro mě slušném) 108. místě minutu a půl před Jirkou, ale skoro hodinu a půl za vítězem, kterým se stal Filip Adel v čase 4:10:26. Ten s přehledem zvítězil s 5 minutovým nádskokem nad Němcem Pangerlem a Norem Grangbergem (ten prý do půlky závodu 2x píchnul). Až čtvrtý skončil favorit Honza Jobánek, kterého potkal pár km před cílem pád. Závod žen na 100 km vyhrála Catherine Williamson z Británie v čase 5:05:59.6 o čtvrt hodiny před Janou Skrbkovou a Ivanou Loubkovou.
Podrobné výsledky z hlavního i dalších závodů Malevilcupu je možné zjistit zde »
.jpg)
Shrnutí
Malevil je skvělý závod. Nejen tím, že jako jediný u nás má zázemí na ranči obklopeném golfovým hřištěm. Nejen proto, že je zařazen do nejrůznějších cykloserií (Author cup, Marathon man, UCI a kdo ví co ještě). Nejen krásnou trasou v Lužických horách. Ale třeba i tím, že si zachovává naprosto poctivý přístup k organizaci s takovými těmi srdcařskými záležitostmi, typu občerstvovačky plné laskomin, skvělá atmosféra na startu i v cíli, bohatá tombola, koncert živé hudby atd. Menší skvrnou na kráse byly jen fronty na mytí kol (na Helfštýně, Sudetech i Drásalovi bývají delší). Jo a ještě to nevlídné počasí, ale aspoň bude v příštích letech co zlepšovat.
Pavel Macháček
foto: autor a Martin Buk (Malevil)
