Závod, jenž je součástí česko-rakouské série Inter bike cup se koná v rámci slavností města Kamenice nad Lipou, takže není jediným bodem programu. Zmínit tak lze volejbalový turnaj probíhající v dopoledních hodinách či odpolední a večerní vystoupení známých kapel jako například Děda Mládek Illegal Band, punkových Jaksi Taksi nebo o poznání poklidnějšího uskupení Ivan Hlas Trio. Zkrátka akce, jež je pro nevelké město na okraji Vysočiny významnou událostí, což bylo patrné i na velmi přátelské atmosféře naznačující, proč je hlavním mottem pořadatelů slogan: „Tak trochu víc, než jen obyčejný maraton“.
Tolik tedy k oficiálním údajům. Nejen kvůli popsaným „atrakcím“ jsem se na závod hodně těšil, i když je pravda, že tréninky absolvované v předchozích dnech mě úplně neuspokojovaly a výsledné pocity neodpovídaly očekávané nastupující formě. Prostě tomu tenhle týden něco chybělo a nemělo to tu správnou šťávu. Až páteční rozjetí přineslo dojem postupného navracení se do zaběhlých kolejí, leč zdání může někdy klamat.
Přesto jsem v optimistické náladě, kterou nezkazila ani zamračená obloha, prošel obvyklou registrací a vyrazil rozhýbat tělo ztuhlé brzkým budíčkem. Start v půl jedenácté totiž přinesl nutnost vstávat v šest hodin, což obzvláště před závodem nepotěší. Pak již přišlo řazení jezdců na náměstí v Kamenici, přímo před místním zámkem. I když v druhé vlně, stále s dobrou náladou jsem netrpělivě čekal, abych už konečně mohl vyrazit na 56 kilometrů dlouhou trasu, vedenou zmíněným zvlněným terénem, zpravidla po snadno sjízdných lesních cestách proložených techničtějšími kořenitými úseky a v menší míře asfaltem.
Přesně v půl jedenácté zazněl startovní výstřel a já hned po prvních metrech zjistil, že to i přes předstartovní optimismus tento týden opravdu není ono. Po nájezdu do přilehlého lesoparku mě navíc vyděsil zvuk prudkého brždění, pak rána a nadávky. Naštěstí jsem stačil včas zareagovat a projet bez úhony, ale podle zpráv v cíli na místo jela sanitka a do zázemí se vrátil pěšky závodník, jemuž chybělo asi tak půl výpletu zadního kola. Doufejme, že další následky nebyly nijak vážné!
Po projetí jakéhosi krátkého zaváděcího kola jsme zamířili zpět k zámku, ale kousek před ním začalo asi nejtěžší stoupání celého závodu, nejprve na vrch zvaný Melíšek, a poté přes okraj obce Antonka nahoru na nedlouhou sjezdovku. Ačkoliv jsme v tu chvíli měli ze závodu odjeto jen několik málo kilometrů, mě začalo docházet, že mám opravdu problém. Nohy tuhnuly závratnou rychlostí a já nečekaně brzy začal sledovat údaje o odjeté vzdálenosti na mém GPS computeru.
Trasa pokračovala lesem po kořenech z kopce dolů a já přemýšlel co dělat. Cíl byl jasný – přežít! Ale jak to udělat? Musím zcela sebekriticky přiznat, že jedinou rozumnou strategií se ukázalo závod přehodnotit a absolvovat ho spíše tréninkově, než s vizí na umístění v popředí. Jel jsem tedy, jak to šlo a snažil se fyzický propad dohnat pevnou vůlí – jak je známo, hlava bývá často důležitější než nohy. Jenže tentokrát neměla správný účinek ani osvědčená autosugesce a nohy těžkly i nadále s každým odjetým kilometrem. K jízdní pohodě nepřispělo ani soustavné propadání závodním polem a naprostá neschopnost, udržet se alespoň v nějaké skupině.
Ačkoliv jindy poměrně snadno vnímám trasu závodu a jeho okolí, abych mohl zachytit nejzajímavější úseky v reportáži, tentokrát se mi celá trať proměnila v jednolitý celek vypadající asi takto: „...cesta s kořeny, ostrá levá, nahoru, dolu, pravá, cesta, les...“. Podle mapy jsem později zjistil, že jsme projížděli například obcí Častrov, ale zpětně se mi vůbec nevybavuje. Z popsaného mlžného oparu jsem se začal zvolna probírat až ke konci závodu, takže vesnice Lhota a Vlásenice si pamatuji docela dobře, obzvláště proto, že v první z obou jmenovaných obcí trasa ze silnice uhnula do prudkého výjezdu kamenitou polní cestou. V druhé to nebylo o moc lepší, jen s tím rozdílem, že se jednalo o stoupání po silnici a přes les. V tu chvíli se mi v předtuše cíle podařilo zmobilizovat zbytky sil a ujet tak dalším dvěma jezdcům, s nimiž jsme krátce před tím měli snahu alespoň trochu spolupracovat a střídat proti větru.
Poslední kilometry se naštěstí už jen klesalo opět přes Antonku zpět dolů do Kamenice, takže nebylo potřeba vyvíjet až tak velké úsilí. Příjezd do cíle na stadionu Vlasty Buriana sice docela vyšel a zdánlivě to vypadalo, jako kdybych tak pozdě dorazil spíš kvůli nějakému technickému problému, než proto, že mi to nejelo, ale na začátku jsem psal, že zdání někdy klame, což v tomto případě platilo více než stoprocentně. V cíli jsem byl bez diskuze „prošitej jak deka“, což je škoda, protože o jezdivé a skvěle značené trati lze bezpochyby říci, že je opravdu zábavná, jen mít trochu více sil k jejímu zdolání!
V závěru se často zamýšlím nad kvalitou jídla, které závodník dostane po dojezdu v rámci startovného. Někdy bývám trochu skeptický, někdy trochu smutný, ale tentokrát si pořadatelé vyslouží jedničku s hvězdičkou. Na dva lístky, přiložené jako obvykle ke startovnímu číslu, bylo možné získat buď hromadu ovocných knedlíků, nebo jako v mém případě, v podstatě celé grilované kuře. Případně kombinaci obou jídel. Samozřejmě, že závodění není o tom, co člověk může za zaplacené peníze sníst, ale na druhou stranu odjíždět hladový a cestou domů shánět bagetu u benzínky může výsledný dojem zkazit. To ale určitě není případ kamenického maratonu.
Ondra Hladík
