Přírodní rezervace Kuchyňka, pojmenovaná podle vrcholu, okolo nějž se rozkládá, je součástí Brd a leží přibližně čtyři kilometry jižně od Hostomic.
Důvod, proč právě do této rezervace zamířilo tolik cyklistů najednou, bylo konání 13. ročníku závodu Giro Pičín. Jeho trasa ale nevede jen skrze jmenovanou lokalitu. Jak napovídá název, start i cíl je v nevelké středočeské obci Pičín. Už v loňské reportáži jsem zmiňoval příjemnou, až domácky laděnou atmosféru celé akce, což je důvod, proč se do Pičína rád vracím.
Vzhledem k tomu, že letos to byl už můj třetí start na „Giru“, mohu zmínit i změny trasy, k nimž došlo. Nebudu se zabývat všemi podrobnostmi, ale to nejdůležitější, a z mého hlediska vyloženě pozitivní, je návrat původního průjezdu prostorem startu v Pičíně do druhého kola závodu, tak jak jsem to zažil v roce 2013. Minulý rok totiž účastníci, kteří absolvovali delší variantu (55km), po zdolání prvního okruhu Pičín jen minuli, když projeli na horním okraji louky u lesa nad obcí. Ti co zvolili kratší verzi (jednookruhovou), sjížděli v tomto místě zpět dolů okolo tvrze do cíle. Netvrdím, že všichni sdílí stejné stanovisko, ale mně návrat ke starší verzi potěšil.
Z návsi jsme odstartovali po výstřelu v 11 hodin společně s jezdci, kteří si vybrali krátkou trasu. V počáteční fázi závodu tak nebylo úplně zřejmé, jaká je naše aktuální pozice. Úvahy o umístění pro mě ale na začátku stejně nebyly nijak zásadní. K mojí největší slabině totiž patří dlouhotrvající rozjíždění se do pořádného tempa. V Pičíně je navíc hned na úvod zařazeno táhlé stoupání přes louku nahoru k lesu. Hlavním úkolem tak bylo udržet kontakt s vedoucí skupinou za jakoukoliv cenu a ne řešit, jestli jsem se nepropracoval do vedení.
S vypětím všech sil se mi podařilo vytýčený cíl splnit, takže k lesu nad Pičínem jsem dorazil na konci prvního většího balíku. Následovalo nutné vydechnutí, abych mohl začít opravdu závodit. Peloton se na lesních rovinatých cestách rozdělil a já zůstal v přibližně šestičlenné skupině s vědomím, že jedeme nedaleko za těmi nejrychlejšími. Poté, co trasa začala stoupat ke Studenému vrchu, což je po právu obávaný kopec, se ale náš počet snížil na čtyři. Leč aktivně spolupracoval jen jeden z jezdců, s nímž jsme ve druhém okruhu setřásli zbylé dva soupeře a vydrželi pohromadě až téměř do cíle.
Po zdolání Studeného vrchu nás trasa zavedla právě do Kuchyňky, kde jsme projížděli hlubokými brdskými lesy po širších lesních cestách, jen místy se objevily užší stezky. Pravděpodobně k tomuto úseku se vztahovalo varování v propozicích, jež jasně říkalo: „Pozor na zvěř“! Nebral jsem ho nijak vážně, ale poté, co nás trať zavedla k Hluboši, mě srnec, který přede mnou přeběhl přes cestu, vyvedl z omylu. Naštěstí mezi námi zůstal dostatečný prostor k vyhnutí, i když ho nebylo nijak moc.
Po průjezdu Pičínem do druhého okruhu se nám díky ochotě přihlížejících konečně podařilo zjistit, jaké je naše momentální umístění. Zvolání „7, 8, 9“ se v tu chvíli stalo tím nejsilnějším dopingem. Ačkoliv nevím proč, tahle trať mi prostě sedí! V druhém stoupání loukou k lesu mě už počáteční problémy nepostihovaly, takže jsem ho téměř vyletěl. Zakrátko ale málem přišel téměř osudový okamžik, který mohl naprosto zhatit slibně rozjetý maraton. Z ničeho nic se v lesním podrostu objevila srna a rychle se blížila přímo ke mně. Boční náraz na chvíli vypadal jako nevyhnutelná nutnost. V poslední chvíli naštěstí trochu změnila směr, takže mi jen těsně zkřížila cestu, ale bylo to doslova o chlup. Příště asi budu studiu propozic věnovat větší pozornost a případná varování brát vážně.
Setkání se srnou ale naštěstí bylo jedinou zásadnější nepříjemností dne. Jinak všechno proběhlo bez komplikací. Areálem Kuchyňky už jsme podruhé projížděli jen ve dvou a pouze zběžně kontrolovali prostor za námi. Spolupráce v tu chvíli fungovala výtečně; střídání, když bylo potřeba, případně i chvilka zvolnění po domluvě, což už je téměř nevídaná záležitost.
Ke konci druhého kola mi ale v posledních lesních výjezdech v okolí Hluboše začaly docházet síly. Tudíž mi dosavadní spoluzávodník trochu podjel, což až tak nevadilo, podle dosavadních informací jsem v tu chvíli zaujímal celkově 8. místo a kolega navíc náležel k mladší věkové kategorii, takže mě nijak neohrozil.
Krátce před posledním nájezdem na silnici, který byl už na dohled Pičína, mě ale dostihl další závodník. V tu chvíli mi to vlastně přišlo vhod, protože k cílové rovince se jelo mírně do kopce a proti větru. Schovat se v háku se proto jevilo jako nejlepší taktika. Chvíli jsem se pohodlně vezl, pak na moment převzal vedení, ale po úmyslném zvolnění mě soupeř znovu předjel, takže si mě dovezl za sebou až do cílové rovinky. V závěrečném spurtu pak vyšlo najevo, že lehce šetřit s energií před finišem se vyplácí. Také díky krátkému vydechnutí před posledním nástupem jsem obhájil celkově 8. místo, což je bezesporu skvělý výsledek!
Během mytí kola a konzumace guláše jsem pak nervózně čekal, až budou vyvěšené výsledky. Ve hře totiž pořád bylo umístění v kategorii, jelikož celkový výsledek naznačoval, že tentokrát by konečně mohla vyjít bedna. Skutečnost nakonec ještě předčila moje očekávání. Na pičínském Giru jsem dojel druhý v kategorii, což bylo skvělé zakončení povedeného závodního dne. Navíc je chvilka na stupních vítězů skvělou odměnou za hodiny náročné zimní přípravy.
Ondra Hladík
foto: spppicin
