Lámal jsem si proto hlavu, jestli zariskovat a vyrazit na lehkých úzkých pláštích či zůstat věrný osvědčené devětadvacítce, pro niž nejsou ani vyšší rychlosti problém. Nakonec po přečtení varování v propozicích, že je doporučeno vézt sebou tak dvě až tři náhradní duše, padla volba na jistotu dvoupalcového obutí. Pochybnosti ohledně správnosti rozhodnutí ale přetrvaly. Představa balíku silniček a osamoceného jezdce na biku mě přímo děsila.
Po příjezdu do Strašic nedaleko Rokycan, odkud brdský okruh startoval, se ukázalo, že nebudu jediný biker na trase, ale i tak silniční či cyklokrosová kola představovala významnou část startovního pole. Během rozjíždění nejistota ohledně výběru horského kola zesilovala, ale říkal jsem si, že určitě přijdou i pasáže trati, kde se situace obrátí. První kilometry po startu tomu ale nic nenasvědčovalo. Mírný sjezd z města k Brdům a dlouhé pozvolné stoupání po dostatečně zachovalé silnici jasně ukazovalo, kdo má trumfy v rukou.
Ačkoliv se mi v počátečním kopci na Dobrotívské lesní cestě dařilo držet krok s první nejnadupanější skupinou silničářů, bylo zřejmě, že alespoň ti nejlepší z nich teprve zahřívají svaly. Po několika kilometrech stoupání za to ale vzali. Já se snažil vydržet v háku, jak to šlo, jenže ono to moc nešlo. Poté, co se okolo převalila vlna silniček, jsem horské kolo začal proklínat, což mi vydrželo ještě hodně dlouho. Na řadu totiž přišel rychlý sjezd a kola vybavená převodníky o velikostech 50 až 53 zubů mizela závratnou rychlostí v nedohlednu. Akorát na některých místech, kde byl asfalt dostatečně rozbitý, jsem s povděkem kvitoval větší jistotu širokých plášťů.
To ale byly jen pomíjivé okamžiky, jež nemohly zvrátit dosavadní vývoj. Ani sjezdy totiž moc odpočinku nepřinesly a kopec z Obecnice k vodní nádrži Pilská už doslova tahal za nohy. Naše skupiny byla v té době směsicí silničních a horských kol, ale je pravda, že v dlouhých stoupáních táhli čelo převážně bikeři. Silničáři šetřili síly a docela dlouho se vezli, čímž si vysloužili hlasitou kritiku ostatních.
V druhé polovině závodu, asi tak od čtyřicátého kilometru, situace začala více přát bikerům. Sice jsme pořád jeli po asfaltu, který byl ale stále rozbitější, takže začal víc ohrožovat zranitelnější silničky. Zároveň v zatáčkách přibývalo drobné šotoliny, jež umí ve větších rychlostech hezky podklouznout. Definitivní obrat přišel kousek za Padrťskými rybníky, kde nás trasa zavedla už téměř na lesní cestu.
Postupně začalo přibývat silničářů stojících u okraje cesty, kteří spravovali první, někdy už i druhý či třetí defekt. Nedaleko Trokavce pak přišel přibližně pětikilometrový sjezd po šotolinové cestě směrem na Skořice, který z pohledu silničáře dokonal dílo zkázy. Snad každý kilometr někdo z nich řešil defekt a já jsem v tu chvíli radši rychle zahnal nesportovně škodolibou myšlenku, že to mají za to, jak nás hnali. I když tedy řady soupeřů prořídly, fatální ztrátu z první poloviny závodu už smazat nešlo.
Radost ze změny terénu ale nevydržela dlouho. Po vyloženě rychlém úseku, kde jsme si na horských kolech konečně připadali trochu ve svém živlu, se objevil znovu asfalt a s ním poslední delší kopec vedoucí po lesní cestě Vlásenka. Pak už se zpět do Strašic vlastně jen sjíždělo, takže bylo nutné likvidovat pokusy o únik, které přicházely jeden za druhým. Těsně před cílem na nás ale čekal ještě jeden vcelku zásadní okamžik. Silnice uhnula ostře doprava a přišlo stoupání po kostkách, na jehož vrcholu už byla závěrečná rovinka. Podle očekávání všichni nastoupili a boj o výsledky začal. Já zareagoval stejně a moje pozice se jevila jako docela dobrá. Jenže jen co jsem se zvedl ze sedla a zabral, chytla mě křeč, jež proměnila veškeré snažení v marnost. Nevím proč,ale letos mě podobné problémy docela doprovázejí.
Z naší skupiny jsem proto do cíle dorazil beznadějně poslední, ale zajímaly mě především výsledky mojí kategorie. Jedním z hlavních úkolů letošní sezóny totiž bylo co nejlepší celoroční umístění v seriálu Galaxy, přičemž jsem nějaký čas pomýšlel i na třetí místo. To se mi ale po vynechání několika závodů poněkud vzdálilo, takže před Tour de Brdy přišla korekce plánu na udržení nejlepší pětky, což nakonec vyšlo. Příští rok ale musím lépe plánovat, abych mohl více zabojovat o medailové pozice.
Co se mi však nepodařilo, bylo uspokojivě vyřešit předstartovní dilema a zodpovědět otázku, která je i názvem reportáže. V první polovině závody jsem si říkal, že to opravdu chtělo silniční kolo, ale ke konci se mi bike jevil jako výhodnější pro přežití bez defektu. Je tedy zřejmé, že každá volba má svoje pro a proti. Buď tedy upřednostnit rychlejší silničku s rizikem opakovaných defektů, nebo naopak vsadit na jistotu, ale s vědomím, že silničáře budu stíhat jen těžko a s maximálním úsilím. Jako rozumný kompromis se jeví cyklokrosové kolo. To ale představuje poměrně specifickou a nepříliš rozšířenou záležitost, která rozhodně nepatří do běžné cyklistické výbavy (ani já jej nevlastním a kvůli jednomu závodu ho nejspíš kupovat nebudu). Navíc i u něj si dokážu představit proražený plášť či přímo zničený ráfek na těch nejrozbitějších úsecích trasy. Je proto zřejmé, že i příští podzim budu minimálně týden před startem řešit stejný problém a opět zvažovat všechny klady i zápory obou možností.
Ondra Hladík
