Tentokrát jsem musel na cestu vyrazit hodně brzo, mám to do východních Čech docela daleko a navíc byl start padesátikilometrové trasy už deset minut po desáté (na stovku vyráželi závodníci v deset). Ve spojení se zásadou, že na místě chci být vždycky dvě hodiny před startem, abych měl dost času na přípravu, to znamenalo vstávat v pět ráno, což je dřív než do práce!
Ačkoliv se mi zdálo, že na osmou to do Proseče nestihnu, cesta byla vzhledem k úplně nesmyslné ranní hodině téměř volná. Až v poslední části situaci trochu komplikovali první chalupáři, kteří se s vidinou slunečného dne vypravili na cestu. I přes to jsem na záchytné parkoviště nacházející se v blíže nespecifikovatelném hospodářském areálu na okraji města dorazil včas.
Příprava by probíhala v zaběhlém rytmu, kdyby mě opět nepostihla komplikace s bezdušovým systémem. Ve chvíli, kdy jsem dofukoval přední kolo, začal z nepochopitelného důvodu ucházet vzduch mezi ventilkem a ráfkem, což mi po předchozím problému v Jemnici způsobilo doslova infarktovou situaci. Začala se totiž rýsovat možnost opětovného nenastoupení ke startu z technických důvodů. Po několikerém nafouknutí a projetí po parkovišti tentokrát naštěstí tmel zabral a protivné syčení ustalo.
Mimo registrace probíhající ve škole, se všechno důležité odehrávalo na náměstí, ať už řazení ke startu či zajištění občerstvení pro diváky a doprovodný program. Ten zkrátil čas i závodníkům čekajícím na výstřel, po němž vyrazí na trať. Roli startéra totiž převzal legendární silničář Jan Smolík, s nímž moderátor akce zavedl zajímavý rozhovor týkající se mimo jiné techniky, kterou cyklisté v minulosti používali. Nejednoho mladšího účastníka tak překvapily informace o tom, jaké převody měli jezdci k dispozici. Konkrétně to, že nejlehčí kombinace převodů byla 44x21.
V deset hodin se ozval první výstřel z pistole a stovkaři vyrazili. My, co jsme měli před sebou poloviční distanc, jsme čekali ještě deset minut a pak přišla řada i na nás. Z první vlny byl start jako obvykle velmi rychlý a po kostkách z náměstí se balík vyřítil na silnici vedoucí ven z města velkým fofrem. Po několika desítkách metrů ale přišla první krizovka. Po levé straně silnice totiž jel zcela bezohledně cyklista, který nedbal ničeho, a i když na něj mnoho lidí včetně mě křičelo nelichotivá slova, pokračoval stále tupě dál a je zázrak, že nezpůsobil hromadný pád.
Po opuštění Proseče trasa mírně stoupala a čelní skupina se roztrhla na dvě. Bohužel jsem byl moc vzadu, takže mi předek balíku ujel. Snaha dotáhnout vzdalující se špičku způsobila nepříjemné vydání energie, navíc bez kýženého efektu. Nohy trochu zatuhly a já se snažil udržet v druhé části rozděleného závodního pole, jež rychle pokračovalo k jihu na Martinice. Přibližně desátý kilometr závodu přinesl nemilé překvapení a druhý krizový moment, který souvisel s tím, že se poblíž Pastvin sjížděla padesátikilometrová trase s kratší pětadvacítkou.
Na mnoha závodech podobná situace zpravidla nastane kousek před cílem. Ani to nebývá příjemné, ale hned v úvodní části trasy, kdy mají jezdci ještě hromadu sil a řeší se, kdo vydrží a kdo odpadne, je setkání s rodinnými skupinkami extrémně nebezpečným okamžikem pro obě strany, nehledě na vyděšené malé děti, které nejsou připravené na to, že kolem nich doslova prolétají dospělí na velkých kolech ve výrazně vyšších rychlostech. Dovedu si představit, že to některé z nich doslova vyděsí a už nikdy nebudou chtít podobný podnik absolvovat. A nezdá se mi reálné požadovat po závodnících startujících z první vlny, aby zpomalovali, opatrně je objížděli a podobně.
Naštěstí bez kolize jsem v první polovině trati jel se skupinou, které se utvořila krátce po startu. Jenže tentokrát se nečekaně brzy začala projevovat únava z deseti letošních závodů i intenzivního tréninku a ostatní se mi začali trochu vzdalovat, ne o moc a byla reálná šance přibližně dvacet či třicet metrů dotáhnout. Jenže ještě než nás trasa zavedla do Toulovcových maštalí jsem ve snaze dotáhnout mezeru přepálil krátký prudký kamenitý sjezd a šel k zemi. Pád nebyl nijak vážný, ale skupina zmizela do nenávratna. Navíc se ve mně pro tentokrát něco zlomiloa tempo už se mi nahodit nepodařilo. Stejně tak v navazujících sjezdech už jsem jednoduše neměl chuť jakkoliv riskovat.
Lesy a okolní přírodu v místech, kde byl podle pověstí úkryt loupeživého rytíře Toulovce, jsem proto moc nevnímal a říkal si „…už abych byl v cíli.“ Došlo tak k rezignaci na původně plánované výsledky okolo třicátého místa, takže zbytek trasy už probíhal v rytmu svižnějšího tréninku. Snad akorát v několika delších stoupáních se mi dařilo dojet závodníky, jimž ubývaly síly ještě rychleji, byť v mém případě představovala pro změnu výrazný hendikep hlava a přiotrávenost po pádu.
Pak už se objevila vesnice Zderaz, závěrečný dlouhý kopec, který jsem myslím vyjel velmi obstojně a říkal si, tak teď už bude cíl. Nepotěšil mě proto přejezd přes mírně posečenou louku, který byl těsně před Prosečí a nepříjemně tahal za nohy.
Závod tentokrát neproběhl úplně podle představ a v jeho poslední fázi jsem si pohrával s myšlenkou, že to tentokrát zabalím. Snad poprvé v životě. Paradoxně spíše kvůli psychickému rozpoložení, než že bych nějak úplně nemohl. Ostatně v Karlových Varech jsem před dvěma lety závod dokončil i s přeraženým žebrem. Ale jak to není v hlavě, tak to není vůbec. Tomu odpovídá i výsledek, který byl samozřejmě o něco horší, než jsem chtěl, leč celkově 47. místo není úplný propadák, ale také žádný zázrak. Je to ale škoda.
Podívám-li se na akci s odstupem, tak až na výjimku v podobě nebezpečného momentu na desátém kilometru jsou Merida Cyklo Maštale povedený maraton s rychlou jezdivou trasou a letos doslova letním počasím. A guláš ve školní jídelně taky docela chutnal, jen povinné vyzutí z treter v přízemí školy a přesun do prvního patra v ponožkách mě poněkud zaskočil.
Ondra Hladík
Fotky: Pavla Lorencová, Pavel Vítek
