Pro mě představuje brdské Giro již tradiční položku závodního kalendáře. Nejen, že to mám na start něco přes půl hodiny cesty autem, ale navíc jsem loni zajel skvěle. Bylo proto nepředstavitelné, že bych letos vynechal a nepokusil se bednu (druhé místo v kategorii) obhájit. Po odpočinkově naladěném týdnu jsem se v neděli ráno cítil vyloženě dobře, pročež mě nepouštěl optimismus ohledně toho, jak dopadnu.
Nedočkavost mi nedala dospat, takže jsem do Pičína přijel asi jako vůbec první závodník. Dokonce tak brzy, že ani pořadatelé se ještě nedostali do správného organizačního tempa. Alespoň nebyl problém vybrat si místo k zaparkování ve stínu stromů na návsi, což se v průběhu dne ukázalo jako vyloženě dobrý nápad. Počasí totiž vyšlo skvěle, vlastně stejně jako loni i předloni. Červen závodům zkrátka přeje.
I když si závod zachovává oproti jiným, někdy až téměř monstrózním akcím, příjemnou domácí atmosféru, bylo letos patrné, že konkurence každý rok narůstá. Při registraci, či později na startu, jsem tak potkal několik známých, které bych v Pičíně nečekal. Obhajoba loňské bedny se proto začala jevit jako komplikovanější cíl, než bych původně předpokládal. Nemělo však cenu vzdávat stanovenou metu předem, jen to chtělo pořádné rozjetí, abych hned po startu nechytil zbytečnou ztrátu. Ale třičtvrtěhodinka na závěrečné části závodního okruhu se zdála jako naprosto dostačující.
Řazení ke startu je v Pičíně společné pro závodníky, kteří si vybrali dvoukruhovou variantu o délce 55 kilometrů i jezdce jednokolové fitness jízdy s tím, že není organizována přednostní první vlna. Tudíž je potřeba situaci nepodcenit, jak se mi stalo při mé první účasti v roce 2013, kdy jsem kvůli tomu stál až na konci balíku. Na druhou stranu ale pod nafukovacím obloukem před místní hospodou nedochází k žádným velkým problémům, jak je znám odjinud.
Ještě před startem se mezi čekajícími bikery rozvinula debata o tom, jak to pojede po louce stoupající z Pičína nahoru k lesu. Bylo zřejmé, že úvodní úsek, navazující na průjezd areálem JZD se středověkou tvrzí, mají všichni dobře v povědomí. A stejně tak potvrzovali, jak to tam nepříjemně tahá za nohy. Po startovním výstřelu je proto ideální zůstat co nejvíc vepředu, aby bylo kam se propadat, což je v Pičíně každoročně ideální taktika na zdolání prvního kopce trasy, a když to vyjde dobře bez větších ztrát, o to lépe pro celý zbytek závodu.
Tentokrát se mi úvodní stoupání podařilo zdolat docela v pohodě, byť ne úplně na špici. Zvlněným terénem na lesních cestách směřujících k výjezdu na Studený vrch, druhý nejvyšší kopec brdských Hřebenů, jsem si udržoval pozici mezi patnáctým až dvacátým místem a vcelku spokojeně sledoval, jak jdou nohy ochotně do obrátek i ve stoupáních. Stejně tak zdolání zmíněného kopce mi nečinilo větší potíže, a ještě při tom stačila hlavou problesknout myšlenka, jak mě před několika lety (při první účasti na maratonu) málem zahubil.
Zkrátka a dobře, zdálo se, že to bude povedený a pohodově odjetý závod s reálnou šancí na pódiovou účast. Ale jak se říká: „nechval dne před večerem!“. Po stoupání na Studený vrch trať pokračuje dlouhým průjezdem skrze Kuchyňku (přírodní rezervace od roku 1933), který křižuje silnici z Pičína do Hostomic. V této části trasy navazuje na rychlý kamenitý sjezd a kratičké asfaltové vydechnutí odbočka do lesa. Místo, které budu asi ještě dlouho proklínat. Ve vnitřním oblouku zatáčky leží totiž drobný štěrk či šotolina, po kterém mi kvůli neopatrnému nájezdu uklouzlo přední kolo, a já se opět poroučel k zemi. Tentokrát ovšem na tvrdý podklad, takže jsem si přivodil elegantní silniční lišej, o roztržených kraťasech nemluvě!
Ztrátu pozice ve skupině se mi ještě podařilo alespoň částečně eliminovat, jenže pád navíc způsobil technický problém, konkrétně ohnutí patky přehazovačky, což jsem ovšem zjistil až po několika kilometrech, když se mi řetěz zasekl mezi kazetu a dráty zadního kola. S řadou nadávek jsem proto musel zastavit a vyškubnout ho ven, načež bylo ještě nutné alespoň odhadem patku srovnat. Přes veškerou snahu v rychlosti mechaniků na závodech formule jedna byl propad zásadní.
Celé první kolo závodu a začátek druhého okruhu jsem proto absolvoval zcela osamocen a snažil se o doslova šílenou stíhací jízdu, abych eliminoval ztráty. Jenže přede mnou nikdo (naštěstí ani za mnou nikdo), takže na řadu přišlo mírné propadání skepsi, že už nemám šanci výsledek aspoň trochu vylepšit. V cílovém prostoru navíc přišla informace o aktuálně 26. místě, což zkazilo náladu ještě více. Současně však tato zpráva přispěla k většímu úsilí napravit škody zapříčiněné školáckou jezdeckou chybou. Avšak teprve při druhém zdolávání Studeného vrchu jsem v dálce před sebou spatřil dva závodníky odpadlé ze skupiny a ještě dlouho trvalo, než se mi podařilo dohnat je. Vlastně jsem až do konce jel sám a občas někoho předehnal.
Do Pičína jsem letos vyrážel s velkými nadějemi. Avšak právě proto nejspíš přišla osudová chyba, přemotivovanost je někdy na škodu. Současně je však potřeba říci, že i bez pádu by to letos bylo těžší než před rokem, jelikož konkurence narůstá a hodně lidí se čím dál víc věnuje usilovnému tréninku. Přesto se mi nakonec podařilo dojet na celkově 22. místě a 11. v kategorii. Někdo by mohl říci, že to je docela dobré a nemám být neskromný. Jenže ve srovnání s loňským úspěchem nemůžu být spokojený.
Ondra Hladík
foto: SPP Pičín a www.pohadkovazeme.cz
