V noci si dopřáváme skoro 6 hodin spánku u Nitranského Rudna. Chci Metúdovi dopřát dostatek regenerace. Hlavní organizátor Rado, plní fb historkami z trasy a zážitky. Ráno dávám Metúdovi 10 minut navrch a v teple peřiny čtu mrazivé historky. Mimo nás všichni jeli přes noc, klepali kosu a prožívali únavu ve všech možných podobách. Nám paní naštěstí v noci otevřela penzion, i když ráno jí tam začínala svatba. Byla neskutečně ochotná, i když viděla, jak z nás odpadává bahno vlevo i vpravo.
Ráno vyrážíme na snídani do Rudna. Čerstvé pečivo nás posilní. V Nitranském Rudnu vládne podezřelý klid. Státní svátek! Naprosto školácká chyba, nezjistit si takto zásadní info. Chvíli se točíme v kruhu (a v Rudně), až nás zachraňuje benzinka s bagetami. Ale hned po ránu ztrácíme dobrou půlhodinu. Po přechodu noční vichřice se výrazně ochladilo a je pošmourno.
Sjezd z Čierného vrchu
Z Nitranského Rudna na zahřátí máme 600 výškových na Čierný vrch. Ve sjezdu trošku klepeme kosu, ale hned v první vesnici nás zahřeje otevřená krčma, která je zároveň večerkou. Dokupujeme zásoby na celý den a hned se jede lépe. Před hradem Uhrovec si obalíme na louce kola do bahna a i když na hrad to není ani 300 výškových, moc nám to nejede. Za chvíli je ještě hůř. Než se dostaneme pod Vtáčník, musíme překonat Holý vrch.
Hrad Uhrovec
Za Uhrovcem si někdo koupil cestu a my lezli kilometr po plotě....
Krásný singl z Holého vrchu. Tudy ale nejedeme.
My neseme tudy.
I tudy vede cesta. Přesně středem.
Prvního půl kilometru tlačíme v lese do hory. Další kilometr, kde už šlo jet, taky. Někdo si koupil les i s cestou. A aby to všem vysvětlil, postavil si okolo cesty i kilometr plotu. Místo výjezdu po pěkném singlu se plahočíme vedle plotu a máme solidní krizi. Utrpení ovšem nekončí ani po dosažení vrcholu. Místo sjezdu nás čeká úsek, kde už dlouho nevkročila lidská noha a tak další dva kilometry kráčíme přes padlé stromy, snášíme kola přes křoví, hledáme značky. Naštěstí druhá půlka sjezdu už nabízí pěkné svezení i dávku adrenalinu a trošičku se probíráme.
Partyzánské. 200 m.n.m.
Dlouhý přejezd okolo Partizánského je únavný, ale cíl je dostat se pod Vtáčník stůj co stůj. Jsme prošití a na náladě nepřidá ani to, že nás od řeky Nitry na Vtáčník čeká víc jak 1100 výškových metrů. Alespoň se lepší počasí. Na chatě pod Vtáčníkem nás čeká neskutečně pomalá obsluha. Všichni hosté si chodí navíc stěžovat a nervozita obsluhy stoupá. Párkrát se také připomeneme, ale i tak strávíme v hospodě skoro hodinu a půl.
Na Vtáčník z 200 m.n.m. do 1350 m.n.m.
Občas to bylo fakt hodně do kopce.
Pokud jsme ale jeli, maximální romantika
Do Vtáčníku bez obědu se pustit nemůžeme. To co zprvu vypadá jako ztráta, se nakonec ukáže jako dobrá regenerace. Největší stoupání z celé trasy náhle jedeme s přehledem. Výborně zvládáme v sedle i těžké úseky. Závěrečný úsek ale neseme kolo na zádech, jinak zde ani nelze. Hlídáme každý krok, aby nám nohy neujely. Vtáčník za námahu stojí. Kocháme se a po krušném dopoledni je nám zase fajn.
Vrchol Vtáčníku. Pro nás asi nejhezčí vrchol.
Přejezd hřebene Vtáčníku k Mihalovému vrchu nabízí samé bikerské dobrůtky. Na hřebenu potkáváme hlavního pořadatele Rada se svým parťákem. Kecáme, fotíme se. Přemíra optimismu nás za chvíli ale vytrestá. Ztrácíme koncentraci ana hřebenu naprosto trapně zabloudíme. Připravujeme se o další cenou půlhodinu. Hřeben Vtáčníku bikersky opravdu bavil.
A z Vtáčníku asi 25 km jen singl.
Až na malé vyjímky.
Na Mihalovém vrchu se s námi loučí sluníčko a nás čeká nekonečný asfaltový přejezd na Inovec. Už za tmy stavíme v pizzerii a špatně odhadneme objednávku. Lidově řečeno: děsně jsme se přežrali. Dalších 20 km se trápíme s plnými žaludky. Na Metúda přichází první mikrospánky a tak ho ukládám vedle benzínky do trávy, ať si zdřímne. Sám piju kafe a kontroluji předpověď počasí. Dívám se, že nad ránem nás čeká pěkný slejvák.
Jednou ta krize přjít musela.
Rozhodujeme se dojet na Chatu pod Inovcem a využít v noci ještě suché cesty. Metúd ještě jednou po cestě spí, ale po půl noci jsme na chatě. Ve čtyři kontroluji radar a je jasné, že nás čeká spousta sladkého spánku. Budík natahuji až na osm. Další čtyři hodiny leje jak s konve.
Hřeben Inovce studil a byl vlhký.
Ráno vyrážíme do slabého deště a husté mlhy. Po cestě i v singlech tečou potoky. Přes drsné podmínky, má cesta přes Inovec své poetické kouzlo. Žene nás navíc myšlenka, že bychom dnes chtěli tenhle výlet dorazit do cíle. Tenhle den jedeme přesně dle rodinného hesla: „Výlet se nemusí vydařit, hlavně když je drsný“.
Prostě taková jiná romantika
Trasér hodně myslel na to, abychom si neoseděli moc zadky.
Sjezd z Panské Javoriny známe s Metúdem oba dva a celých 10 km si vychutnáváme singly a zapomínáme na vlhko a zimu. Nad Kálnicí Metúd na mě volá, ať stojím. Přes hory se válí chuchvalce mlhy, do údolí ale již je vidět. Čekám a ptám se, co se děje. Metúd: „Chci se chvíli kochat“. Jak málo stačí ke štěstí. U Beckova máme nechané auto a vaříme si polívečku. Do hospody už dnes nemůžeme. Jsme mokří a teplo by nás rozhodilo.
Z Panské Javorina 10 km sjezd do Kálnice.
Čeká nás posledních 110 kilometrů. Vrcholy zde nejsou již tak vysoké a přejezdy dlouhé. Nejvíc se těším na přejezd od Čachtic po Plešivec. Singl na hřebenu si pamatuji již z lońska a jde o fakt vymazlenou záležitost. Za mokra je hřeben sice kluzký a dle šlápot v bahně je vidět, že Svaťa Božák a Aleš Melichařík před námi toho dost tlačili. Metúd jede na dvatrojkách širokých gumách. Je radost se dívat, jak mu to technicky jede.
Trpěl jen ten na kříži. Hřeben na Plešivec je úžasný singl.
Přes nepřízeň počasí, nás kolo prostě baví. Z Plešivce je to euforie.
Okolo Bradla je dost asfaltových úseků. O nudě nemůže být řeč. Přišel neskutečný liják a do Myjavy dojíždíme durch. Klepeme se, ale vím, že žádné teplo. Nakupujeme v Lidlu a pololehneme si k výkupu láhví. Zde máme závětří a ideální teplotu. Blíží se večer. Na závěr nás čeká přejezd Polany a Velké Javoriny.
A na konci již moc fotek není, jelikož od Bradla lije jako z konve, přijde tma, mlha...
Na Polaně začíná tma a v zápětí přichází i docela hustá mlha. V lese se několikrát ztrácíme. Cestu hledáme jen podle gps. Není vidět od stromu k dalšímu stromu. 20. vrchol najdeme ztěží, ale máme to komplet. Jen se dostat do cíle. Na Velké Javorině zažíváme dvě zajímavé věci. Přesně na vrcholu máme ujeto 555 km, což je název závodu. A z tohoto vrcholu se nemůžeme dostat dolů. V mlze jsme nemohli najít, kde cesta odbočuje k Holubyho chatě. Je zde široké asfaltové plato a v té mlze jsme se z něho nemohli dostat. Celý sjezd jedeme na GPS. Není vidět od krajnice ke krajnici. Metúd hlídá krajinici vpravo a já hlásím podle gps, kdy budou zatáčky. Z mlhy vyjíždíme až dole a před jedenáctou hodinou přijíždíme do Kálnice.
Snad závěrem jedna symbolická. 555 km jsme dosáhli přesně na vrcholu Velké Javoriny.
Čeká nás neskutečná pohostinnost majitele bikeparku. Sedí tu vítěz Aleš Melichařík a je krásně šťastný. Majitel nás obíhá, vaří, čepuje, nalévá. Vše máme grátis, o placení nechce slyšet. Vyptává se, jak se nám jelo. V křeslech pochrupuje Rado a připravuje se na posledních 110 km. Sedíme ještě dvě hodinky a pak už leháme na zem a sladce usínáme. Dobojováno. Čtyři úžasné bikerské dny jsou za námi.
V neděli doráží 555 ještě Rado se svým kámošem. Obrovský respekt kluci. Celou neděli totiž leje jako z konve, je mlha a zima prolézá do morku kostí. A my doma se díváme na radar a fandíme. 555 vkt nonstop byla úžasná. Lidé z organizačního týmu mají obrovské nadšení. Největším překvapením je, že se jim podařilo vyřídit celý ten servis zadarmo. I na trase jsme měli štěstí na spoustu ochotných lidí.
Píši to s odstupem, tak snad nic nespletu, když napíšu poděkování firmě Mmcite, Pavlovi Babicovi, který vyráběl čísla a nálepky, Mišo Barták z MB sportu vyrobil naprosto úžasné medaile, trasu vymýšlel Tomáš Vlk, neskutečné zázemí udělal Mišo z Bikeparku Kálnica, na startu se o nás starali v Pivárni šport klube, celou akci zastřešuje Trenčianský kraj a maskota, managera a vůbec všechno dělá Rado Tilandy. Poděkování i Svaťovi Božákovi, že akci podporuje svou účastí, i když to úplně není silniční záležitost.
Trasa VKT
Tonda Liebel
