Aktuality

Ačkoliv se jedná o akci léty prověřenou, letos to byl již devátý ročník, měli pořadatelé poněkud těžší pozici v ohledu počtu přihlášených. Důvody k této připomínce jsou hned dva. Prvním je zklamání, které počátkem sezóny 2018 přineslo razantní snížení počtu závodů Galaxy série na čtyři. To zapříčinilo zmenšení zájmu řady dosavadních skalních příznivců, jak jsem ve svém okolí zaregistroval. Ostatně i já jsem nakonec svoje plány na obhajování loňského druhého místa v kategorii C 1 přehodnotil a žádný další závod seriálu už tento rok nepojedu. Za druhé je to křížení termínů maratonů startujících nepříliš daleko od sebe. Stejný den se totiž konal také Nova cup v Hradci Králové.

 

Tolik tedy k organizačním problémům. Mohlo by se zdát, že jako účastník je moc řešit nemusím, leč opak je pravdou. Nejeden závod už kvůli podobným komplikacím skončil, i letos jsem na internetu některé marně hledal, pročež bych nerad, aby stejně dopadlo také Podralsko.

Jelikož je pro mě okolí Ralska z pracovních důvodů téměř domovský region, mohl jsem si jako každoročně dovolit trochu luxusu a dorazit na místo o den dříve. Odpolední rozjetí po trase pak bylo vysloveně bonusem, není nad to včas zjistit, jestli někde nečíhá nějaká nová nečekaná záludnost. I to ale může být ošidné. V pátek se zdálo všechno v nejlepším pořádku, jenže po nočním dešti spadl asi dva kilometry od startu strom, jehož koruna zasahovala přibližně do poloviny silnice, po níž měl balík projíždět. Na poslední chvíli už se komplikaci pořadatelům nepodařilo vyřešit, ale naštěstí to během závodu nepřivodilo žádný závažnější problém.

 

Mírně zaskočen nečekaným ranním deštěm jsem dorazil na místo registrace, kde už čekalo startovní číslo 5, které mě společně s pozicí v první vlně zařadilo mezi „elitu“ závodu. Když už ne výkonnostně, tak aspoň vizuálně, byť je pravda, že při předchozím rozhýbávání nohou to ohledně výsledků vypadalo velmi nadějně.

 

Před startem bylo ještě potřeba pozdravit řadu známých, které jsem letos potkal poprvé, pochlubit se novým vybavením, ohodnotit a pochválit naleštěnou výzbroj soupeřů, což výrazně zkrátilo čekání na čas startu. Dvacet minut před polednem už ale nezbýval čas na otálení, jelikož jsem nechtěl přijít o místo v prvních řadách pod startovním obloukem, který se jako každoročně nacházel na jižním okraji Osečné u místního hřbitova.

 

Ještě než jsme vyrazili na trať, bleskla mi hlavou myšlenka, že s ohledem na noční i ranní déšť je asi lepší, když pořadatelé zvolili trasu do kopce přes Náhlov, nikoliv starší variantu vedoucí přes Čertův žleb, jenž byl předloni poctivě rozbahněný. Velké přemítání už však nepřicházelo v úvahu, jelikož do startu zbývaly poslední minuty či spíše vteřiny.

 

Od Osečné jsme vyrazili mírně vzhůru po asfaltce směřující do bývalého vojenského prostoru, kraje zaniklých vsí, který byl dříve daleko více obydlen, než by se dnes mohlo zdát. Zpočátku to vypadalo dobře a moje pozice v první skupině se zdála neotřesitelná. Bez problémů se mi dařilo kontakt udržovat i ve sjezdu skrz bývalé Holičky po asfaltce až k místu, kde původně stávala vesnice Černá Novina (Schwarzwald). Její polohu lze poměrně snadno určit, nacházela se přibližně v místech, kde je silniční odbočka ostře vlevo nahoru do Náhlova.

 

I když se mi na startu uvedená varianta trasy jevila jako lepší, což je jistě pravda, zcela subjektivně dodávám, že mně přivodila hned v prvních kilometrech nepříjemnou krizi. Čelo pelotonu hned poté, co se silnice zvedla vzhůru, nastoupilo ve svižném tempu, a já trochu přemotivovaný dosavadním snadným průběhem zabral víc, než bylo potřeba. Jednoduše jsem si to hned na úpatí kopce nehezky prásknul a v navazujícím táhlém stoupání marně roztáčel zatuhlé nohy.

 

U výrazné levé zatáčky po louce stále do kopce, kde už nic nepřipomíná zaniklou zemědělskou usedlost Medný, jsem proto částečně naštvaně a trochu i smutně sledoval, jak první skupina mizí v nedohlednu. Krize naštěstí netrvala dlouho, takže už ve sjezdu do Náhlova se nohy začaly rozhýbávat, avašak na stíhání těch nejlepších bylo pozdě. Alespoň že z několika podobných odpadlíků zakrátko vzniklo jakési grupeto a část jezdců začala jevit snahu o spolupráci. Jako tradičně to byly tak tři až čtyři lidé z deseti, ostatní se vezli.

 

Další kilometry prvního kratšího okruhu ukázaly, že sázka na kopce mi přes úvodní potíže docela vychází. Po občerstvovačce v údolí u Těšnova přichází další dlouhý táhlý výjezd směřující severozápadně. To už se mi jelo vyloženě dobře, až nečekaně oproti předchozím problémům. U křižovatky, kde se nachází pomník válečného hrdiny podplukovníka Antonína Sochora, který zde zahynul při tragické autonehodě, jsem měl pocit, že to už bude pořád jenom lepší.

 

Návrat k Osečné po cyklostezce od Hamru na Jezeře, se odehrával v drtivém tempu s průměrem okolo pětatřiceti kilometrů v hodině. Vzhledem k častému pobytu na špici mi ale po nájezdu do druhého delšího okruhu začalo trochu docházet. Nevelkou ztrátu se naštěstí podařilo záhy eliminovat. Další dlouhé stoupání na náhorní plošinu nad Kuřivody dokonce ukázalo mírnou převahu. Zatímco ostatní hned odspodu zabírali, já coby znalý terénu jsem příliš nereagoval a udržoval svoje tempo, což mě během zdolávání výškových metrů vyneslo na čelo skupiny.

 

Dlouhý mírný sjezd směrem k Mimoni pak přinesl příjemné vydechnutí a zdá se, že podobně k tomuto úseku přistupovalo i několik dalších závodníků, takže to chvílemi vypadalo doslova jako na vyjížďce, kde se živě diskutuje. Já osobně jsem to v předtuše dalšího kopce ke křižovatce s pomníkem pplk. Sochora uvítal, leč některým jezdcům se to nelíbilo a začali volat po navýšení tempa. Nevím, jestli to bylo k jejich vzteku, ale ještě chvíli trvalo, než k tomu došlo. Teprve u Hvězdovského rybníku skupina poněkud ožila a až během zmíněného stoupání se rychlost dostala k závodním hodnotám.

Závěr po cyklostezce byl zprvu hodně svižný, ale po vyjetí z lesa u Lázní Kunratice tempo opět kleslo. Bylo patrné, že se začíná taktizovat a nikdo nechce dopředu. Teprve kousek před Osečnou začaly nástupy, jenže mně se v tu chvíli nějak nedostávalo sil. Po polní cestě okolo hřbitova jsem se už spíše symbolicky snažil zabodovat. V samotném závěru, kde je úzká štěrková cesta mezi ploty, totiž prostor pro boj o pozice není, což dokázal i pád těsně přede mnou. Dotyčný pak došel do cíle pěšky.

 

Skončila tak skoro silniční rychlovka či letecký den, občas kritizovaný jako málo bikerský, avšak já na „kulatý“ desátý ročník přijedu příští duben do Osečné rád a s chutí. A výsledek? Ten byl pro mě trochu zklamáním, protože jen o pověstný fous překonal loňské umístění i čas. Na druhou stranu mě potěšila gulášovka ve školní jídelně, jen jsem si nemusel kvůli vlastní nešikovnosti hned opařit ruku, když se mi povedlo půlku talíře vylít na zem. Ale během následné konzumace mi trochu škodolibého zadostiučinění přineslo, když stejnou zručnost prokázali i další závodníci.